Vánocemi se inspiruje mnoho tvůrců. Jaké ale existují opery s touto tematikou?

Živé betlémy a pastorely

Rybovu mši lze s určitou licencí ve scénické podobě považovat za tradiční žánr takzvaného „živého betléma“ (v angličtině nativity play) nebo také pastorely. První živý betlém uspořádal František z Assisi v roce 1223 a scénické ztvárnění Ježíšova narození a vítání Spasitele se od té doby stalo součástí západní křesťanské tradice. Živý betlém byl součástí jedné z prvních oper vůbec, respektive oratoria Jacopa Periho a Giovanniho Battisty da Gagliano Il gran natale di Christo salvator nostro (Slavné narození našeho Spasitele Krista). Toto dílo se poprvé hrálo ve Florencii 25. prosince 1622 a dochovalo se z něj pouze libreto Jacopa Cicogniniho. V barokní Itálii později vznikla řada podobných hudebně-scénických duchovních her určených k provádění při vánočních oslavách: k jedné z nich napsal libreto slavný Pietro Metastasio (Per la festività del Santo Natale, skladatel Giovanni Battista Costanzi, uvedeno v roce 1727 v Římě).

Tradice operních adaptací příběhu narození se udržela až hluboko do 20. století – skladatelé jej nezřídka interpretovali optikou své doby a kultury. Svou troškou tak přispěli například francouzský skladatel venezuelského původu Reynaldo Hahn (1875–1947) se svým mystériem Pastorale de Noël (Vánoční pastorále, 1908) nebo anglický skladatel Rutland Boughton (1878–1960), který děj své opery Bethlehem (1914), jež byla napsaná pro Glastonburský festival (projekt vzkříšení archaického kolektivního divadla v místě spojeném s artušovskými legendami) a prodchnutou krásnými sborovými úpravami anglických koled, přesunul do hornické kolonie a z Heroda udělal kapitalistického vykořisťovatele.

U nás zase specifickou venkovskou podobu Vánoc ztvárnil Jaroslav Křička ve své lidové zpěvohře České jesličky (1936–1937). Dílo inspirované lidovými zvyky a tradicí pastorel bylo psáno pro dětské publikum a poprvé se hrálo v roce 1949 v Opeře 5. května. Následně bylo uvedeno v Olomouci, Ústí nad Labem a Opavě v 60. letech a na všechny tyto scény se vrátilo ještě v letech devadesátých. Dnes je Křičkova vánoční opera bohužel pozapomenuta, naposledy se hrála v Opavě roku 2009. Zajímavostí je, že podobné pásmo lidových vánočních her a zvyků vytvořil i Bohuslav Martinů. Jeho zpívaný balet Koleda (1917) se ale bohužel nedochoval. Z devadesátých let máme v české operní literatuře vánoční hru se zpěvy Pavla Helebranda Jesličky svatého Františka (1996) pojednávající o Františku z Assisi a o vzniku tradice živých betlémů. Tato opera, poprvé uvedená v Národním divadle moravskoslezském, se stala tradiční součástí ostravských Vánoc.

Německé vánoční a adventní tradice zase reflektují opery In Knecht Ruprechts Werkstatt (V dílně sluhy Ruprechta, 1907) od Wilhelma Kienzla (1857–1941) a Das Christ-Elflein (Kristův skřítek, 1917). První z nich vypráví o postavě knechta Ruprechta, společníka svatého Mikuláše, který rozdává dětem dárky nebo je, podobně jako český čert, trestá za to, že celý rok zlobily. Tato postava se objevuje i v Pfitznerově opeře, kde se to kromě Ruprechta hemží i lesními duchy a skřítky. Právě ten je pro příběh klíčový, protože se na konci opery obětuje a vymění se s umírající dívkou. Malý Ježíšek dá skřítkovi duši a ten odchází do nebes, aby se každé Vánoce vracel na zem a slavil svátky spolu s lidmi.

Vánoční příběhy v evropské literatuře a opeře

Od 19. století se řada evropských spisovatelů nechala inspirovat Vánocemi k příběhům o síle svátků smíření pro lidské osudy. Jejich díla se pak stávala námětem pro operní skladatele a skladatelky. Například povídka Štědrovečerní noc Nikolaje Vasiljeviče Gogola ze souboru Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832) se stala podkladem hned pro tři, respektive čtyři operních zpracování. Povídka vypráví o kováři Vakulovi, který za pomoci čerta splní přání své milé Oxany a přinese jí střevíčky od samotné carevny. Jako první text v roce 1874 zhudebnil zakladatel ukrajinské opery Mykola Lysenko (1842–1912) na libreto Mychajla Staryckého. Opera byla napsána v ukrajinštině a obsahovala několik ukrajinských koled. Po Lysenkovi následoval Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893). Libreto Jakova Polonského bylo původně určeno pro Alexandra Serova, ten ale v průběhu práce na opeře zemřel a textu se ujal mladý Čajkovskij. Opera dostala název Kovář Vakula a byla poprvé uvedena bez většího ohlasu roku 1876 v Petrohradě. Čajkovskij se k látce později vrátil a revidovanou verzi opery pod názvem Střevíčky uvedl roku 1887 v Moskvě. Jako poslední po Gogolově vánoční povídce sáhl Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844–1908). Jeho Štědrovečerní noc (také Noc před Vánocemi, 1895), napsaná na vlastní libreto, dokazuje, jak široká byla Korsakovova paleta orchestrálních barev a jak vynikající operní skladatel, byť u nás zcela opomíjený (napsal patnáct oper), Rimskij-Korsakov byl. Ve své opeře, podobně jako Lysenko, citoval několik ukrajinských koled.

O poznání temnějším vánočním příběhem než Gogolova fantastická povídka je Andersenovo Děvčátko se sirkami (1845). Dánský pohádkář zde vylíčil, jak dívenka, která pomáhá své chudé rodině s živobytím prodejem sirek, umrzne na ulici o Štědrém večeru. Andersenovou pohádkou se inspiroval Fjodor Michajlovič Dostojevskij: v povídce Chlapec u Kristova vánočního stromku (1876) umírá malý sirotek na ulici poté, co je vyhnán od vánočního stromku v bohaté domácnosti. Ruský skladatel Vladimir Rebikov (1866–1920) svou operu Jolka (Vánoční stromek) uvedl v roce 1903. Děvčátko v ní v závěru stoupá po schodech do nebe ruku v ruce se svou zemřelou matkou. Z opery je dodnes známý nádherný valčík.

V anglosaských literaturách je asi nejznámějším vánočním textem Dickensova povídka Vánoční koleda (1843) o napravení chamtivce Ebenezera Scrooge duchy Vánoc. Dickensův text se stal inspirací pro nejméně devět oper. Jmenovat můžeme například zhudebnění skotské skladatelky They Musgrave (*1928) z roku 1979, povídka ale inspirovala i slovenského skladatele Jána Cikkera (1911–1989), který ji ztvárnil v opeře Mister Scrooge, poprvé uvedené roku 1963 v Kasselu pod názvem Večer, noc a ráno. Dickensův text roku 1954 operně adaptoval i americký skladatel filmové hudby Bernard Herrmann (1911–1975). Hned rok poté napsal další vánoční operu A Child is Born (Narodil se).

Z dalších amerických oper na vánoční téma nelze opomenout dílo plodného operního skladatele Giana Carla Menottiho (1911–2007) Amahl and the Night Visitors (Amahl a noční návštěvníci, 1950), v Americe dosud velmi často uváděné i amatérskými soubory. Opera líčí příběh hendikepovaného chlapečka Amahla, který žije se svou matkou v chudobě poblíž Betléma. Jejich dům navštíví tři králové po cestě za Ježíškem a matka se pokusí ukrást jim zlato, aby uživila svého syna. Král Melichar jí odpustí a zlato jí dá. Matka chce z vděčnosti poslat dar Ježíškovi a Amahl jim nabídne svoji berli. Jakmile svůj dar odevzdá, stane se zázrak a jeho nohy se vyléčí. Amahl odchází s králi přivítat malého Spasitele.

Zmiňme také anglickojazyčnou operu Paula Hindemitha (1895–1963) The Long Christmas Dinner (Dlouhá štědrovečerní večeře, 1962) na libreto Thorntona Wildera podle jeho stejnojmenné hry. Na jevišti je ztvárněno devadesát štědrovečerních večeří rodiny žijící na americkém maloměstě. Zatímco roky plynou a generace odcházejí, okolní svět, zvyky i podoba amerického života se mění.

I v našem tisíciletí již vzniklo několik nových děl s vánoční tematikou: za všechny jmenujme operní oratorium Johna Adamse El Niño (2000), Pulitzerovou cenou ověnčenou operu Kevina Putse Silent Night (2011) nebo dílo Marka Adama Becoming Santa Claus (2015). Vánoce zkrátka operní tvůrce nepřestávají inspirovat. A není divu, příběh narození Ježíše Krista i nejrůznější kulturní zvyky spojené se slavením Vánoc poskytují skvělou látku pro sugestivní operní zpracování.