Varhaník Karel Martínek proměnil improvizaci v sofistikované mistrovské dílo

Koncert otevřelo monumentální Bachovo Preludium a fuga e moll BWV 548. Karel Martínek se interpretací Bachova díla intenzivně zabývá a posluchače o tom již od prvních tónů přesvědčil. Preludium i fuga byly pevně uchopené, výborně hudebně vystavěné a pozoruhodně precizně artikulované. Zvláštní zmínku zaslouží registrace, tedy volba rejstříků a tím i výsledné barvy zvuku. Romantický nástroj ve Smetanově síni je v duchu doby svého vzniku zvukově koncipován jinak, než byly disponovány nástroje barokní (a je to tak samozřejmě správně). Pro interpreta je tak často nemalou výzvou, v jakém zvuku zde Bachovu hudbu pojmout. Karel Martínek zvolil střízlivé pléno hlavního stroje, které zachovalo přehlednost vedení hlasů a ve fuze pak využil navíc i subtilnější a barevnější zvuk druhého manuálu, který s hlavním strojem výborně kontrastoval. Zvukový dojem zde samozřejmě nemůže nahradit autentický zvuk bachovských varhan, avšak ukazuje posluchači neméně zajímavé možnosti nástroje, na kterém Bachova hudba zaznívala. Na svých koncertech ji zde totiž pravidelně uváděl otec české varhanní školy, významný varhaník a pedagog 1. poloviny 20. století Bedřich Antonín Wiedermann.

Dále na programu zazněly dvě části ze 4. suity Fantazijních kusů Louise Vierna. Konkrétně se jednalo o čtvrtou část Naïades a závěrečnou část Les Cloches de Hinckley. Zde již nástroj i repertoár souzněly dokonale a bez potřeb kompromisů. Interpret výborně využil barevnost nástroje do nejjemnějších nuancí. Virtuózní Naïades (hudebně zobrazující vodní nymfy) přednesl s lehkou samozřejmostí. Druhou, závažnější a neprávem opomíjenou část, pro kterou se Vierne inspiroval melodií zvonohry z anglického města Hinckley, skvěle vystavěl od úvodních tónů připomínajících vzdálené cinkání zvonu až do monumentálního závěru. V kontrastu se secesním sálem se interpretovi podařilo přenést k posluchačům i něco z tajemné chrámové atmosféry, kterou v sobě tato hudba má.

Po impresionistických obrazech Viernových následovalo Preludium a fuga g moll op. 7, č. 3 Marcela Duprého. Tento raný Duprého opus patří mezi technicky mimořádně náročná díla, avšak také mezi jeho nejhranější. V preludiu stojícím na zvuku fléten a smyků předvedl interpret nadhled a lehkost, agresivní a dravou fugu začal spíše zdrženlivěji a o to více pak zaujal její průběh, který vyústil do strhujícího závěru.

Zcela jinou polohu dramatičnosti a napětí přinesla Évocation II (ze suity Deux Évocations z roku 1996) současného francouzského skladatele a varhaníka Thierryho Escaiche. Tato věta je zkomponována nad přímo urputným ostinatem v pedálu, nad kterým se odvíjí kontrastní prvky – fragmenty gregoriánských nápěvů i výrazné a kontrastní prvky rytmické. Zvukově bylo dílo provedeno ve spíše homogenním, plném zvuku a kontrasty mezi manuály byly především dynamické. Tato skladba, která zmiňovanou pulsací basu evokuje bubny a asociuje hudbu spíše mimoevropskou, byla zajímavým osvěžením již tak poutavého programu.

Závěr koncertu věnoval Karel Martínek improvizaci, které se intenzivně věnuje i jako pedagog. Třívětá suita byla holdem uplynulému Roku české hudby. Nebylo překvapivé, že ve Smetanově síni zvolil jako témata prvních dvou vět suity právě témata smetanovská, konkrétně z cyklu Má vlast. Úvodní Allegro maestoso si vzalo za téma motivy Vltavy, střední Cantabile pak využilo půvabnou melodii ze symfonické básně čtvrté, tedy Z českých luhů a hájů. Závěrečné Finale patřilo melodii neméně známé, totiž české hymně, písni Kde domov můj. Karel Martínek prokázal, jako již mnohokrát, že je improvizátorem skutečně mezinárodní úrovně. Jeho práce se zmíněným tematickým materiálem hýří invencí, a i notoricky známé téma Vltavy dokázal rozpracovat sofistikovaně a nápaditě – v tom nejlepším smyslu přinesl něco nového, aniž by však přestal respektovat či potlačil to, z čeho vyšel. V krajních větách využil převážně plného zvuku a o to více vynikly barvy a intimita části střední. Za ocenění také stojí, že každou ze tří improvizovaných vět umělec udržel pro posluchače dokonale přehlednou – formou, strukturou a celkovým zpracováním.

Karel Martínek na první lednovou sobotu připravil posluchačům v Obecním domě jedinečný zážitek. Program byl promyšlený a dobře vystavěný jako celek – od úvodního Bacha, přes evoluci stylu v řadě Vierne – Dupré – Escaich až k závěrečné improvizaci. Zároveň i každá skladba programu byla něčím poutavá, charakteristická a postupně mohl posluchač poznávat zvukové bohatství jedinečného nástroje. Dovolím si zde ještě drobnou poznámku, ovšem nikoliv pro interpreta, ale spíše pro pořadatele. Smetanova síň je vedle svých krás bohužel známá i nepříliš šťastnou akustikou a obzvlášť při koncertech varhanních je obrovský rozdíl, zda posluchač sedí vpředu či v poslední „brázdě“ – zvuk zdejších varhan se v sále prostě ztrácí. Vzhledem k tomu, že varhanní matiné typicky nebývá vyprodané do posledního místa a lístky nejsou číslované, by možná bylo prospěšné posluchače upozornit, že blíže nástroji je zvukový vjem lepší. Slyšet varhany ve Smetanově síni – jedny z nejkrásnějších romantických varhan v Praze – je vždy svátek a svátek jistě může snést i dobrou radu zaujatému posluchači. Recitál Karla Martínka byl krásným rozloučením s uplynulým Rokem české hudby a stejně krásným vykročením do roku 2025 – kéž se celý tento rok nese v tak radostném duchu jako zmíněný koncert!

Karel Martínek – Varhanní recitál
4. ledna 2025, 11:00 hodin
Praha, Obecní dům, Smetanova síň

Program
Johann Sebastian Bach: Preludium a fuga e moll BWV 548
Louis Vierne: 4. Naïades, 6. Les Cloches de Hinckley ze 4. suity Fantazijních kusů op. 55
Marcel Dupré: Preludium a fuga g moll op. 7, č. 3
Thierry Escaich: Évocation II
Karel Martínek: Improvizovaná suita (Allegro maestoso – Cantabile – Finale)

Účinkující
Karel Martínek – varhany