Variace na Nebezpečné známosti: Román, činohra, film, opera a balet

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na konci osmdesátých let vznikly téměř současně dvě nejznámější filmové verze Laclosova díla. Zdařilejší a věrnější je americká adaptace Hamptonovy hry (sám Christopher Hampton napsal scénář a získal za něj Oscara), kterou režíroval Stephen Frears. Obsazení je hvězdné: Glenn Close jako markýza (nominace na Oscara), John Malkovich jako vikomt, Michelle Pfeiffer jako paní de Tourvel (nominace na Oscara), Uma Thurman jako Cecílie a Keanu Reeves jako Danceny. Frearsův film z roku 1988 byl oceněn ještě Oscary za kostýmy a výpravu a nominován také za nejlepší film a hudbu. Z filmu čiší dusná atmosféra i chladnokrevnost intrik, které se protagonistům vymknou z rukou a směřují k tragédii. Vynikající jsou i herecké výkony; závěr, kdy si Glenn Close v roli markýzy před zrcadlem stírá z tváře bílé líčení, jako by odkládala masku a odkryla svoji pravou zlomenou tvář, je vskutku působivý a nezapomenutelný.

Skoro současně vznikal i britsko-francouzský Valmont režiséra Miloše Formana, uvedený v roce 1989. Se slavným scenáristou Jeanem-Claudem Carrièrem však museli oba tvůrci přijít s něčím jiným, než Frears a Hampton. A tak se od románu poněkud odchýlili ani ne tak v ději, jako spíše v atmosféře: z jejich Valmonta dýchá frivolnost a lehkost, intriky markýzy (Annette Bening) a Valmonta (Colin Firth) jsou více hravé a lehkovážné, až zábavné, i když i ony nakonec vedou k tragédii. Film s kamerou Miroslava Ondříčka a nádhernými kostýmy Theodora Pištěka (francouzský César a nominace na Oscara) je ve srovnání s Frearsem přece jen povrchnější a snad až příliš „rokokově“ malebný; ve své době to byl také komerční propadák. Vzhledem k Miloši Formanovi je však film oblíbený zvláště u českých diváků.

V roce 1999 vznikla v USA volná adaptace Velmi nebezpečné známosti (Cruel Intentions) režiséra Rogera Kumblea; děj byl přenesen do současného New Yorku mezi „zlatou mládež“ z vyšších vrstev. Dvě velice slabá pokračování z let 2000 a 2004 už s původním románem nemají nic společného. V roce 2003 vznikl jihokorejský film Untold Scandal (režie E J-yong), který děj přenesl do Koreje 18. století. A konečně v roce 2012 vznikla čínská adaptace Dangerous Liaisons (režie Hur Jin-ho), v níž je děj přenesen do Číny třicátých let 20. století.

Pozadu nezůstala ani televize. V roce 1980 vznikl francouzský televizní film režiséra Clauda Barmy. A ve stejném roce vznikla v bratislavském studiu tehdejší Československé televize velmi zdařilá inscenace Nebezpečné známosti podle scénáře Alexe Koenigsmarka v režii Miloslava Luthera; hlavní role vytvořili Juraj Kukura (vikomt), Emília Vášáryová (markýza), Jana Nagyová (Cecílie) a Soňa Valentová (paní de Tourvel). Občas ji reprízovala i Česká televize. V roce 2003 byla ve Francii natočena třídílná minisérie režisérky Josée Dayan. Děj byl přenesen do šedesátých let minulého století. Hlavní role vytvořili Catherine Deneuve, Rupert Everett a Nastassja Kinski. V roce 2016 vznikla televizní minisérie podle románu v Brazílii (děj je přemístěn do dvacátých let 20. století) a v roce 2018 další minisérie v Jižní Koreji (děj se odehrává kolem roku 2010).

Valmont – Národní divadlo Praha 2014 (zdroj ND)

Variace operní a baletní
Autorem první operní adaptace je americký skladatel Conrad Susa (1935–2013). Jeho opera The Dangerous Liaisons na anglický text měla premiéru v roce 1994 v Sanfranciské opeře, a to s hvězdným obsazením hlavních rolí: Frederica von Stade (markýza), Thomas Hampson (vikomt), Renée Fleming (paní de Tourvel). Dirigentem byl Donald Runnicles. Druhou operu složil brzy poté belgický skladatel Piet Swerts (nar. 1960); světová premiéra se konala v roce 1996 v Gentu za řízení Patricka Davina; postavu vikomta vytvořil François Le Roux. Operní verzi Müllerovy hry Kvartet, inspirované Laclosem, připravil pro milánskou La Scalu italský skladatel Luca Francesconi (nar. 1956); premiéra byla v roce 2011.

Námětu si povšimli i baletní umělci, mezi nimiž získal obzvláště na popularitě. David Nixon uvedl balet podle Laclosova románu v roce 1990 v Berlíně s Vivaldiho hudbou, v přepracované verzi pak v roce 1996 v Ohio Theatre. V roce 2003 objednal Anglický národní balet u choreografa Michaela Cordera a skladatele Juliana Philipse celovečerní balet podle Laclose, projekt byl ale nakonec zrušen a hotové dílo od té doby čeká na své uvedení; Philips adaptoval svoji hudbu z tohoto baletu do komorní orchestrální skladby Divertissement (2004). Další baletní verzi uvedl v roce 2008 Alberta Ballet v kanadském Calgary.

V květnu 2011 měl v Národním divadle Brno (na scéně Janáčkova divadla) premiéru balet Nebezpečné známosti; choreografii vytvořil Krzysztof Pastor na původní hudbu lotyšského skladatele Arturse Maskatse. Oba jsou též autory libreta a Pastor brněnské představení i režíroval. Stejný tým pak tento balet uvedl i letos v březnu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Ostravská představitelka markýzy de Merteuil Shino Sakurado byla nominována na Cenu Thálie 2019. Pastorův a Maskatsův balet byl původně ve světové premiéře uveden v roce 2006 Lotyšským národním baletem v Rize a poté v roce 2010 ve Velkém divadle v polské Poznani. Pastor přiznává, že jej inspiroval především Frearsův film z roku 1988.

V listopadu 2011 byl v Divadle F. X. Šaldy v Liberci uveden původní český balet Nebezpečné známosti, za nímž stojí jako autor libreta, choreograf a režisér Jiří Pokorný. Ten si jako hudební doprovod vybral skladby Johanna Sebastiana Bacha, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho, Josepha Haydna a Antona Brucknera. Liberecký balet měl derniéru v dubnu 2013.

Balet Valmont ve Stavovském divadle v Praze měl premiéru na konci června 2014. Choreografie a režie jsou dílem Libora Vaculíka, který také vybral skladby z díla Franze Schuberta a soudobého lotyšského skladatele Pēterise Vaskse. Libreto napsal se Zdeňkem Prokešem. Komorní inscenace sklidila velký úspěch u diváků i kritiky; povedla se po všech stránkách – od výběru hudby, přes choreografii a režii, kostýmy a působivou scénu až po výkony tanečníků baletu Národního divadla. A vyniká také srozumitelností komplikovaného děje, k čemuž si občas vypomůže čtením úryvků z románu (herci činohry ND ze záznamu). Tereza Podařilová získala za roli markýzy de Merteuil ve Valmontovi Cenu Thálie 2014. Valmont se hrál ve Stavovském divadle již padesátkrát. Vaculíkův a Prokešův Valmont byl v roce 2017 uveden také na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, a to v nastudování baletu Jihočeského divadla České Budějovice a opět ve Vaculíkově režii a choreografii.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na