Britský operní režisér David Pountney, který se narodil 10. září 1947, patří k velkým propagátorům české hudby. Díky jeho inscenacím se publikum po celém světě mohlo seznámit zejména s díly Leoše Janáčka. Kromě vášně pro české skladatele je Pountney známý také tím, že jeho provedení oper jsou na hony vzdálená tomu, jak je znaly starší generace.
Rodák z Oxfordu v mládí zpíval ve sboru a později studoval hudbu a také historii a angličtinu na univerzitě v Cambridgi. A už tehdy se zamiloval do tvorby Leoše Janáčka. „Když jsem ještě jako student slyšel poprvé Káťu Kabanovou, zapůsobila na mne Janáčkova hudba tak bezprostředně, že jsem hned chtěl vědět o české opeře víc,“ vzpomínal David Pountney na první setkání s autorem. Po roce roce 1989 se David Pountney hned několikrát objevil v pražském Národním divadle i Státní opeře a také v brněnském Národním divadle s tituly českého i světového repertoáru.
Režírovat začal na škole, první vlastní inscenaci vytvořil v pětadvaceti letech ve Skotské opeře, byl to Stravinského Život prostopášníka. A o rok později představil publiku svého prvního Janáčka – co jiného než Káťu Kabanovou. Sláva režiséra se rychle šířila, začátkem osmdesátých let přišel do Anglické národní opery v Londýně, kde uvedl třeba Dvořákovu Rusalku. Zasadil ji ovšem do strnulé viktoriánské společnosti, vynechal rybníček i lesní žínky a i u londýnského publika vyvolal pozdvižení.
„Konzervativní diváci hledí na operu, jako by jim patřila – je to jejich oblíbená hračka a myslí si, že režisér jim ji chce zničit. Ale režisér není ničím povinován publiku, nýbrž skladateli a hudbě,“ tvrdí Pountney, jehož inscenace jsou netradičních nápadů plné. Například Pucciniho operu Děvče ze zlatého Západu zasadil do hollywoodského filmového studia, děj Perníkové chaloupky Engelberta Humperdincka zase přesunul do poválečného Londýna. „Inscenuji to, co slyším v hudbě a vidím v textu,“ tvrdí také tento držitel řady prestižních cen.
