Věc Makropulos poprvé v Plzni

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvádělo v minulosti díla Leoše Janáčka pravidelně. Během minulých sezón tu byly provedeny jeho opery Z mrtvého domu (1969), několikrát Káťa Kabanová (naposledy 1998), Liška Bystrouška (naposledy 2004) a především Její pastorkyňa. Poslední inscenace této opery z března 2008 byla také dosud posledním inscenováním Janáčkovy opery v Plzni. Nastudovány byly v minulosti také Lašské tance (1972 ve složeném baletním večeru) a před třemi lety Zápisník zmizelého ve scénické podobě. Nyní byla vůbec poprvé v historii Divadla J. K. Tyla na repertoár zařazena i Věc Makropulos, kterou Leoš Janáček napsal podle jedné z nejúspěšnějších her Karla Čapka. Nová inscenace, která vznikla v koprodukci s Theater Erfurt, měla premiéru v sobotu 16. listopadu ve Velkém divadle. Hudebně dílo nastudoval šéfdirigent opery Norbert Baxa, režíroval ředitel DJKT Martin Otava. 

Hra Karla Čapka, kterou autor sám charakterizoval jako komedii, měla premiéru 21. listopadu 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze. Originálně zpracované téma zabývající se otázkou nesmrtelnosti, práva člověka prodlužovat si život, ale i celospolečenskými problémy vyplývajícími z případné dlouhověkosti, v sobě nese celou řadu filosofických a etických přesahů.

Do staletého právního sporu o milionový majetek zasáhne náhle a zdánlivě bezdůvodně operní diva Emilia Marty. Zná překvapivé podrobnosti případu, díky ní jsou objeveny zásadní důkazy a zdá se, že spor bude rozhodnut. Jenže Emilia Marty hraje svoji hru. Touží po jediném – získat dávný pergamen s receptem na kouzelný nápoj nesmrtelnosti z doby Rudolfa II., který objevil její otec a jejž jako mladá dívka vypila, a tak si prodloužila život o tři sta let. Teď tato lhůta končí a ona se bojí smrti. Čapkova hra, ač pojednává o tak náročném až drásavém tématu, je plna humoru a laskavé satiry, jak je pro něj typické. „V této knížce se líčí dlouhověkost jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí. Těžko říci, jestli je to správné, nedostává se bohužel vlastní zkušenosti. V této komedii jsem měl v úmyslu říci lidem něco útěšného a optimistického. Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let dobré, myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemoci ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus: ale říci, že tento dnešní život, plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne,” napsal Karel Čapek v předmluvě ke své hře. Leoše Janáčka téma fascinovalo a prosil Karla Čapka o svolení hru převést na operní jeviště. Karel Čapek váhal. Nedomníval se, že jeho látka plná dialogů, v zásadě nepoetická, je vhodná pro operu. Dlouho se rozmýšlel, než svolil. Nakonec souhlasil a dal skladateli dokonce volnou ruku. Leoš Janáček si mohl s předlohou tedy naložit podle svého.

Jeho opera nemá týž charakter, jako Čapkova hra. Janáček soustředil pozornost na psychologii hlavní hrdinky, této krásné, ale vnitřně vyhaslé ženy, po tři sta letech života už prakticky neschopné skutečného hlubokého citu, unavené životem, ale děsící se smrti. “Krasavice 300 let stará – a věčně mladá – ale jen vyhořelý cit! Brr! Chladná jak led! O takové napíši operu! … Ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit. Já se do ní ještě zamiluju,” napsal v dopise Kamile Stösslové Leoš Janáček. Komedií jeho opera rozhodně není – nese v sobě tragickou pečeť. V Čapkově hře Emilia Marty na konci neumírá, zatímco Janáček ji zemřít nechá. Jeho dílo však nemá rysy velkého operního dramatu, zůstává operou ryze konverzační, i když s vypjatými dramatickými momenty.

V letech 2013–2017 mělo velmi zdařilou inscenaci Čapkovy činohry na svém repertoáru plzeňské divadlo Dialog v režii Jakuba Zindulky, a tak se Plzeňanům nabízí uvedením její operní podoby i docela zajímavé srovnání. Původně se měla Janáčkova Věc Makropulos v DJKT hrát už v listopadu loňského roku. Ale došlo ke zhoršení epidemiologické situace a zpřísňování opatření proti covidu. Premiéra byla nejprve odložena a následně dočasně zrušena. Letos 15.–16. května, v době stále uzavřených veřejných prostor, uvedlo divadlo prostřednictvím internetu její streamovaný záznam v rámci svého projektu První řada u vás doma. Jednalo se však jen o poloscénickou verzi, důvodem byla nutnost dodržení protiepidemických nařízení ve vztahu k orchestru – tedy zajištění základních rozestupů. Hráči tehdy seděli v zadní části jeviště, inscenace se odehrávala v prostoru před orchestrem jen s nejnutnějšími dekoracemi a projekcemi na zadním horizontu. Až nyní se tedy tak dlouho chystanou premiéru podařilo uskutečnit.

Norbert Baxa ve svém hudebním nastudování vsadil od počátku na dramatičnost a exaltovanost hudebního vyjádření typickou spíše pro velká dramatická operní díla, než pro Janáčkovu konverzační operu. Plasticky a sugestivně vyzněla především předehra, kde mohl technicky výborně disponovaný operní orchestr prokázat zřetelně své kvality. Příkladná byla souhra mezi orchestrem a pěvci, navíc ani v silně exponovaných místech orchestr pěvce nepřekrýval.

Pěvci v souladu s hudebním nastudováním pojali své postavy dramaticky, s minimálním parlandem, místy zpěv dokonce zbytečně sklouzával ke křičenému slovu. Provedení partů by prospěla větší míra lehkosti právě v dialozích a konverzaci. Srozumitelnost zpívaného textu byla na premiéře až na několik míst málo zřetelná, výjimkami byli Jan Ježek a Jan Hnyk. Zbytečně tak uniklo i těch několik vtipných čapkovských slovních obratů, které Janáček v prvním dějství opery ponechal.

Do hlavní role byla bez alternace obsazena opora plzeňské opery Ivana Veberová. Že pro hudbu Leoše Janáčka má cit, prokázala již jako Jenůfa v Její pastorkyni. Před premiérou hovořila sopranistka o tom, že má sice výhodu velkého počtu zkoušek, ale naopak nemůže získat od inscenace odstup a podívat se na ni a svou případnou alternantku jako divák. O to větší ocenění si její výkon zaslouží. Zpívala s obdivuhodným nasazením a hlasem vyrovnaným v celém rozsahu, ovšem patrně vlivem žádané exaltovanosti projevu se zbytečně ostrými výškami. Byla přesvědčivá i po výrazové stránce – elegantní žena zdařile manipulující svým okolím, uvnitř však sžíraná prázdnotou a strachem z nevyhnutelného konce. Vlivem přehnaného vyjadřování emocí byl výkon kanadského tenoristy Philippa Castagnera v roli Alberta Gregora pěvecky nevyrovnaný, navíc mu nebylo rozumět téměř nic. Hrál i zpíval sice jako o život, ale přesto mu chyběla potřebná rozhodnost a vnitřní uchopení role odmítaného nápadníka Emilie. Jaroslava Pruse, druhého aktéra sporu a jednu z tragických postav tohoto příběhu, ztvárnil rozvážně zkušený Jiří Kubík. František Zahradníček byl jako doktor Kolenatý přesvědčivý herecky, jeho sonorní hlas však zněl málo plasticky. Tomáš Kořínek svým lahodným tenorem vytvořil přesvědčivě mladistvého solicitátora Vítka. Jeho dceru Kristinu, mladičkou adeptku operního zpěvu, ztvárnila talentovaná Zuzana Kopřivová, k adekvátní interpretaci Janáčka jistě ještě získá časem zkušenosti. Prusovu synu Jankovi propůjčil svůj znělý hlas a mladickou přemrštěnou horlivost Amir Khan. Hauk-Šendorf – věkem sešlý, soucit budící muž, který poznává v Emilii svou někdejší lásku, však v Plzni staře a pomateně vůbec nepůsobí. Jan Ježek je na scéně rozhodným elegánem plným elánu, což nekoresponduje s charakterem postavy ani s pointou jeho role v závěru hry. U Ivany Šakové jako Poklízečky nebylo možné neslyšet intonační nejistotu. Jan Hnyk byl hlasově i výrazově plně přesvědčivým Strojníkem a i v této drobné roli vytvořil na jevišti žádoucí figuru. Podobně jako Jana Piorecká v roli Komorné. Lékaře ztvárnil
Viktor Bezkorovaninyi. Pánský sbor zněl kvalitně ze zdařilé nahrávky (sbormistr Jakub Zicha).

Inscenačně režisér Martin Otava respektuje Janáčkovu operu i dobu jejího vzniku. Pěvce vede podobně jako hudební nastudování k dramatičnosti celkového projevu a velkým, silným gestům. Herecké akce jsou přesvědčivě vypracovány a korespondují s hudbou. Inscenace je ovšem od Janáčkovy reálné civilnosti posunuta blíže k velkoopernosti a způsobem inscenování k oblasti symbolismu a surrealismu. Při předehře je na jeviště v několika plánech promítána za přítomnosti Emilie Marty sugestivní futuristická projekce točícího se pražského orloje i míst, jimiž ve svém životě hrdinka opery prošla. Je však působivá natolik, že odvádí pozornost od hudby a dostává se do prvního plánu. Scéně Daniela Dvořáka dominuje v prvním dějství mohutné schodiště v advokátní kanceláři, atmosféru dotvářejí náročné projekce Petra Hlouška a světelný design Antonína Pflegera. V druhém a třetím dějství měnících se projekcí přibývá až nad míru a přistupuje i v současnosti hojně využívaný efekt kamery snímající detaily tváře pěvců, jež jsou promítány na plochy na jevišti. Je už toho všeho ale příliš mnoho – jako bychom se náhle ocitli před televizní obrazovkou, kouzlo imaginace a živého divadla mizí.

Stylizované kostýmy Dany Haklové působí rušivě. Každá z postav je oblečena pouze v jedné barvě – syté a křiklavé od hlavy až k patě. Včetně obuvi. Albert Gregor má tyrkysový oblek, Vítek růžovočervený, Jaroslav Prus švestkově modrý, Janek hráškově zelený, Doktor Kolenatý tmavě fialový, Hauk-Šendorf bílo šedý, Kristýna je celá žlutá. Na temně šedé scéně tyto pouťově zářivé kostýmy vynikají, ale ubírají na důvěryhodnosti celku. Emilia Marty je naopak překvapivě oděná ve střízlivě šedém, až pro závěrečný výstup se převlékne do bílé řízy. Na setmělém jevišti tak hlavní postava, o níž se celý večer hraje, opticky zaniká.

V každém případě je uvedení Věci Makropulos v Plzni událostí a významným dramaturgickým počinem. Dosud se tato Janáčkova opera hrála v tuzemsku zprvu jen na našich třech největších scénách – po Brně v pražském Národním divadle a v Ostravě. Z dalších scén ji později uvedlo pouze divadlo v Olomouci. A nyní má svoji Věc Makropulos i Plzeň. Hrála se před plným hledištěm, které odměnilo účinkující i tvůrce dlouhým aplausem.

Věc Makropulos
Premiéra 16. října 2021, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla v Plzni

Obsazení:
Emilia Marty: Ivana Veberová
Albert Gregor: Philippe Castagner
Vítek, solicitátor: Tomáš Kořínek
Krista, jeho dcera: Zuzana Koś Kopřivová
Jaroslav Prus: Jiří Kubík
Janek, jeho syn: Amir Khan
Doktor Kolenatý, advokát: František Zahradníček
Strojník: Jan Hnyk
Poklízečka: Ivana Šaková
Hauk – Šendorf: Jan Ježek
Komorná: Jana Piorecká
Lékař: Viktor Bezkorovaninyi

Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigent: Norbert Baxa, Jiří Štrunc
Režie: Martin Otava
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Videoprojekce: Petr Hloušek
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Jakub Zicha
Asistent režie: Michal Lieberzeit
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Nápověda: Matěj Vaňkát
Inspice: Petra Tolašová