Věc Makropulos poprvé v Plzni

  1. 1
  2. 2
V sobotu 16. října 2021 uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni poprvé na svém jevišti premiéru Janáčkovy opery Věc Makropulos. V hlavní roli se představila opora plzeňské opery Ivana Veberová.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Věc Makropulos (plnohodnotná scéna): Amir Khan, Ivana Veberová (foto Martina Root)
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Věc Makropulos: Amir Khan, Ivana Veberová (foto Martina Root)

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvádělo v minulosti díla Leoše Janáčka pravidelně. Během minulých sezón tu byly provedeny jeho opery Z mrtvého domu (1969), několikrát Káťa Kabanová (naposledy 1998), Liška Bystrouška (naposledy 2004) a především Její pastorkyňa. Poslední inscenace této opery z března 2008 byla také dosud posledním inscenováním Janáčkovy opery v Plzni. Nastudovány byly v minulosti také Lašské tance (1972 ve složeném baletním večeru) a před třemi lety Zápisník zmizelého ve scénické podobě. Nyní byla vůbec poprvé v historii Divadla J. K. Tyla na repertoár zařazena i Věc Makropulos, kterou Leoš Janáček napsal podle jedné z nejúspěšnějších her Karla Čapka. Nová inscenace, která vznikla v koprodukci s Theater Erfurt, měla premiéru v sobotu 16. listopadu ve Velkém divadle. Hudebně dílo nastudoval šéfdirigent opery Norbert Baxa, režíroval ředitel DJKT Martin Otava

Hra Karla Čapka, kterou autor sám charakterizoval jako komedii, měla premiéru 21. listopadu 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze. Originálně zpracované téma zabývající se otázkou nesmrtelnosti, práva člověka prodlužovat si život, ale i celospolečenskými problémy vyplývajícími z případné dlouhověkosti, v sobě nese celou řadu filosofických a etických přesahů.

Do staletého právního sporu o milionový majetek zasáhne náhle a zdánlivě bezdůvodně operní diva Emilia Marty. Zná překvapivé podrobnosti případu, díky ní jsou objeveny zásadní důkazy a zdá se, že spor bude rozhodnut. Jenže Emilia Marty hraje svoji hru. Touží po jediném – získat dávný pergamen s receptem na kouzelný nápoj nesmrtelnosti z doby Rudolfa II., který objevil její otec a jejž jako mladá dívka vypila, a tak si prodloužila život o tři sta let. Teď tato lhůta končí a ona se bojí smrti. Čapkova hra, ač pojednává o tak náročném až drásavém tématu, je plna humoru a laskavé satiry, jak je pro něj typické. „V této knížce se líčí dlouhověkost jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí. Těžko říci, jestli je to správné, nedostává se bohužel vlastní zkušenosti. V této komedii jsem měl v úmyslu říci lidem něco útěšného a optimistického. Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let dobré, myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemoci ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus: ale říci, že tento dnešní život, plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne,“ napsal Karel Čapek v předmluvě ke své hře. Leoše Janáčka téma fascinovalo a prosil Karla Čapka o svolení hru převést na operní jeviště. Karel Čapek váhal. Nedomníval se, že jeho látka plná dialogů, v zásadě nepoetická, je vhodná pro operu. Dlouho se rozmýšlel, než svolil. Nakonec souhlasil a dal skladateli dokonce volnou ruku. Leoš Janáček si mohl s předlohou tedy naložit podle svého.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Věc Makropulos (plnohodnotná scéna) (foto Martina Root)
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Věc Makropulos (foto Martina Root)

Jeho opera nemá týž charakter, jako Čapkova hra. Janáček soustředil pozornost na psychologii hlavní hrdinky, této krásné, ale vnitřně vyhaslé ženy, po tři sta letech života už prakticky neschopné skutečného hlubokého citu, unavené životem, ale děsící se smrti. „Krasavice 300 let stará – a věčně mladá – ale jen vyhořelý cit! Brr! Chladná jak led! O takové napíši operu! … Ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit. Já se do ní ještě zamiluju,“ napsal v dopise Kamile Stösslové Leoš Janáček. Komedií jeho opera rozhodně není – nese v sobě tragickou pečeť. V Čapkově hře Emilia Marty na konci neumírá, zatímco Janáček ji zemřít nechá. Jeho dílo však nemá rysy velkého operního dramatu, zůstává operou ryze konverzační, i když s vypjatými dramatickými momenty.

V letech 2013–2017 mělo velmi zdařilou inscenaci Čapkovy činohry na svém repertoáru plzeňské divadlo Dialog v režii Jakuba Zindulky, a tak se Plzeňanům nabízí uvedením její operní podoby i docela zajímavé srovnání. Původně se měla Janáčkova Věc Makropulos v DJKT hrát už v listopadu loňského roku. Ale došlo ke zhoršení epidemiologické situace a zpřísňování opatření proti covidu. Premiéra byla nejprve odložena a následně dočasně zrušena. Letos 15.–16. května, v době stále uzavřených veřejných prostor, uvedlo divadlo prostřednictvím internetu její streamovaný záznam v rámci svého projektu První řada u vás doma. Jednalo se však jen o poloscénickou verzi, důvodem byla nutnost dodržení protiepidemických nařízení ve vztahu k orchestru – tedy zajištění základních rozestupů. Hráči tehdy seděli v zadní části jeviště, inscenace se odehrávala v prostoru před orchestrem jen s nejnutnějšími dekoracemi a projekcemi na zadním horizontu. Až nyní se tedy tak dlouho chystanou premiéru podařilo uskutečnit.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Věc Makropulos (plnohodnotná scéna) (foto Martina Root)
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Věc Makropulos (foto Martina Root)

Norbert Baxa ve svém hudebním nastudování vsadil od počátku na dramatičnost a exaltovanost hudebního vyjádření typickou spíše pro velká dramatická operní díla, než pro Janáčkovu konverzační operu. Plasticky a sugestivně vyzněla především předehra, kde mohl technicky výborně disponovaný operní orchestr prokázat zřetelně své kvality. Příkladná byla souhra mezi orchestrem a pěvci, navíc ani v silně exponovaných místech orchestr pěvce nepřekrýval.

Pěvci v souladu s hudebním nastudováním pojali své postavy dramaticky, s minimálním parlandem, místy zpěv dokonce zbytečně sklouzával ke křičenému slovu. Provedení partů by prospěla větší míra lehkosti právě v dialozích a konverzaci. Srozumitelnost zpívaného textu byla na premiéře až na několik míst málo zřetelná, výjimkami byli Jan Ježek a Jan Hnyk. Zbytečně tak uniklo i těch několik vtipných čapkovských slovních obratů, které Janáček v prvním dějství opery ponechal.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments