V roce 2014 vydala vídeňská Universal Edition novou kritickou edici této Janáčkovy předposlední opery z roku 1925. Ta byla uvedena v režii Davida Radoka v hudebním nastudování Marka Ivanoviće téhož roku na Festivalu Leoše Janáčka v Brně.
O rok později nastudovala vídeňská Státní opera tuto edici v režii Petra Steina pod taktovkou Jakuba Hrůši. Obsazení se od té doby poněkud změnilo, ale to je pochopitelné. Nás může potěšit, že k brněnskému mistru, jenž se během posledních desetiletí stal jedním z nejhranějších operních autorů, se přidali další dva Brňáci – a sice dnes už také světově proslulý tenorista Pavel Černoch a jeho kolega ze studií, rovněž dirigent a žák Jiřího Bělohlávka – Tomáš Hanus. Ten je od sezony 2016/2017 hudebním ředitelem Welsh National Opera a s tímto souborem uvedl Věc Makropulos v roce 2022 na Festivalu Leoše Janáčka v Brně. Nezapomenutelná interpretace.
Oba pánové mají, nejen jakožto absolventi brněnské JAMU, ale i jako rodilí Brňáci, Janáčka pod kůží. Tomáši Hanusovi se podařilo vytáhnout z Orchestru vídeňské státní opery maximum, což při jejich náročném provozu klasického operního repertoáru uvězněného v klasice 19. století není jen tak. Janáček a zvlášť Věc Makropulos není vůbec jednoduchá partitura, kterou by záskok mohl zahrát jen tak z listu.
Janáček pod Hanusovou taktovkou vyzněl v plné síle, neučesanosti, srdce se hluboce dotýkající lyrice, v celém mistrovství této geniální partitury, do níž se v průběhu tří dějství orchestr čím dál hlouběji nořil. Třetí dějství je vyvrcholením díla nejen obsahově, ale především hudebně – a to se Tomáši Hanusovi povedlo výtečně. Opera gradovala od obrazu k obrazu a nádherná katarze – oslava krátkého, ale naplno žitého života v závěru díla – byla apoteózou Janáčkova humanismu, jeho hlubokého lidství a lásky k člověku, což plně souzní i s Karlem Čapkem. Ten, ač na počátku skeptický ke zhudebnění tohoto v pravdě prozaického díla, sám pronesl, že Janáčkovo libreto a hudba je ještě daleko dokonalejší, než jeho vlastní předloha.
Režisér Peter Stein se ve svém prvním „setkání“ s Janáčkem držel dobového ukotvení díla a spíše nenápadnými gesty vedl, či citlivě zdůrazňoval, co bylo v textu či hudbě třeba. Scéna Ferdinanda Wögerbauera představuje tři světy – potemnělý konzervativní svět advokátní kanceláře s tisícem šanonů se stoletími trvajícími procesy v duchu konce 19. století, druhé dějství je obrazem zákulisí jeviště operního domu – v tomto případě reálně vídeňské Státní opery. Třetí dějství je krásnou ukázkou dobového interiéru kolem roku 1925, jak vystřiženého z Hercula Poirota.
Také kostýmy Annamarie Heinreich se držely dobové módy. Režie šla po příběhu, držela se spíše v pozadí, čímž dala prostor vyznění díla, jak by si Janáček či Karel Čapek přáli. Příběh Eliny Makropulos, dcery dvorního lékaře císaře Rudolfa II., na níž její otec vyzkouší elixír věčného života, asi není třeba dále rozvádět. V Janáčkově libretu zůstaly čapkovsky typické dialogy, jako např. samotný začátek opery – „Jedna hodina… Starý už nepřijde…“ což po dramatické, emocemi nabité předehře je skok do studené vody – a v tom je právě ten vtip a Janáčkova genialita a kouzlo.
Podobně začne i druhé dějství, kdy uklízečka a technik rozebírají soukromý život operní divy ze svého pohledu. Třetí dějství už je jiný kalibr. Filozofie lidského života nabývá od běžného každodenního tlachání existenciální rozměr – na čem v životě skutečně záleží, jak tento život žít a zda stojí za to, jej žít věčně, neboť právě smrt dává životu smysl, pocit žít každý den, jakoby byl tím posledním. Návod na věčný život se rozpadá na popel, je spálen, nikdo o něj nestojí. Takový je závěr opery v režijním podání Petera Steina, hudebně emociálně silným tématem, ze kterého naskakuje husí kůže či kanou slzy. Tak silná je Janáčkova hudba. Žádný prvoplánový dojemný kýč, ale na dřeň jdoucí emoce, bolestivé, silné, ale očistné.
Marlis Petersen, která v tomto nastudování vystřídala v premiéře obsazenou Lauru Aikin, je pro roli Emilie Marty jako stvořená. Je elegantní, cynická, koketní i věcná, provokující, ale především pod touto maskou hluboce lidská a nešťastná žena, která za 350 let svého života přišla o přátele, milence, snad i děti a která v poslední fázi své „reinkarnace“ musí čelit nejen obdivu světoznámé operní divy, ale i hrubým urážkám a posměchu. Všechny tyto fasety dokázala Marlis Petersen krásně uchopit a k tomu klobouk dolů před její téměř dokonalou výslovností češtiny.
Pavel Černoch jí skvělým způsobem jako Albert Gregor sekundoval. Rozháraný mladý muž, který roky čeká na vyhraný soudní spor o velké peníze, vkládá naději do ženy, kterou náhodou potká v právní kanceláři a do které se bezhlavě zamiluje, neboť mu přináší naději. Na Pavla Černocha je radost se dívat – nejen proto, že dobře vypadá, ale především proto, jak si užívá pobyt na jevišti, jak skutečně hraje a svou roli dotváří nenápadnými, vtipnými gagy a dodává tak mnohdy přehnaně dramatickému a do sebe zahleděnému opernímu stylu lehkost a nadhled. O tom, že je vynikající zpěvák, jeden z nejlepších tenorů, snad ani není třeba psát.
Kromě těchto dvou hvězd operního nebe bych ještě ráda poděkovala Lukasi Schmidtovi jako Vítkovi, který ač v malé roli, stejně jako Divadelní technik Marcuse Pelze a bláznivý Hauk – Šendorf Matthäuse Schmidlechnera předvedl, že není malých rolí a chopil se svých partů v duchu Čapkova humanismu a humoru prostých lidí. Nicméně poděkování patří všem účinkujícím už proto, jak výborně si poradili s češtinou.
Jak aktuální je tato sto let stará opera… Touha po věčném mládí v době plastických operací a všelijakých návodů, jak být i ve vysokém věku mlád a aktivní, je v dnešní době sebeprezentace a do maxima vyhnaného egoismu vytočena do nejvyšších obrátek, jaké si Janáček ani Čapek ve své době – byť oba vizionáři – ani nedovedli představit. Jak absurdní tato honba za umělou krásou i životem je, ukazuje zvyšující se počet sebevražd a na antidepresivech závislých, uštvaných, odlidštěných a nešťastných lidí.
Proto je třeba uvádět tato díla, o kterých se už dnes děti a studenti vůbec neučí, konfrontovat je s realitou skutečného života, ne toho falešného na sociálních sítích, ale především prožitou katarzí, poznáním, že život se má žít, s propady i úspěchy, naplno a v pravdě – a především smysluplně. Takový byl Janáčkův život a taková je i jeho dodnes navýsost moderní, za srdce beroucí, autentická, živelná a povznášející hudba.
Leoš Janáček: Věc Makropulos
6. prosince 2025, 19:00 hodin
Vídeňská Státní opera
Inscenační tým
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: Peter Stein
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Kostýmy: Annamaria Heinreich
Světlo: Jaochim Barth
Masky: Cecile Kretschmar
Sbormistr: Martin Schebesta
Účinkující
Emilia Marty – Marlis Petersen
Albert Gregor – Pavel Černoch
Vítek – Lukas Schmidt
Krista – Stephanie Houtzel
Jaroslav Prus – Bo Skovhus
Janek Prus – Carlos Osuna
Dr. Kolenatý – Wolfgang Bankl
Divadelní technik – Marcus Pelz
Uklízečka – Teresa Sales Rebordão
Hauk-Šendorf – Matthäus Schmidlechner
Komorná – Anita Monserrat
Orchestr a sbor vídeňské Státní opery
