Vejde se do Wagnerova Gesamtkunstwerku i film?

Národní divadlo s orchestrem Státní opery představilo 25. října 2018 ve Foru Karlín projekt tenoristy Andrease Schagera, dirigenta Matthiase Fletzbergera a režiséra Selcuka Cary Fascinace Wagnerem. Jeho stěžejní částí bylo propojení výběru hudby z Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův a z partů Siegfrieda a Siegmunda s filmem. 

První polovinu večera vyplnila předehra k Wagnerově rané opeře Rienzi a orchestrální úvod a modlitba titulního hrdiny, papežského notáře Coly Rienziho z 5. dějství této opery (premiéra v Drážďanech 1842). Následovala bezmála dvaceti minutová Fantazie na témata z Tristana a Isoldy v aranžmá dirigenta Matthiase Fletzbergera pro housle a orchestr. Lidia Baich  přenesla sólový part s plným nasazením, přesvědčila o svých kvalitách a dojem podpořilo i jednoduché scénické řešení, při němž ze tmy zadní části pódia pomalu přecházela před orchestr. Když se pak za ní postupně zvětšovala projekce vln, zbytečně odváděla pozornost od hudby. Nicméně bezprostřední srovnání sóla houslí se zpívanými částmi z Wagnerových oper v Schagerově vynikající interpretaci ukázalo, jak nad výrazovými možnostmi takového nástroje, jakými jsou housle, lidský hlas dominuje. 

Celkově první část večera působila jako dobře zahraný, ale ne zcela potřebný a postradatelný úvod k ústřednímu tématu projektu – adaptaci Wagnerova Prstenu Nibelungova s výběrem orchestrálních předeher a meziher ze všech čtyř dílů tetralogie a árií Siegfrieda a Siegmunda v kombinaci s projekcí jako filmovou „básní“ na motivy takto vybrané Wagnerovy hudby.

Až se nechtělo věřit, že hraje (samozřejmě ve výrazně početnějším obsazení) týž orchestr Státní opery, který se před měsícem tak trápil ve Stavovském divadle s Beethovenovým Fideliem. Byla to dozajista i zásluha dirigenta Matthiase Fletzbergera, který prováděl orchestr peripetiemi hudebního příběhu partitury Prstenu s vybalancovaným zvukem, byť ne vždy tak úplně intonačně přesnou žesťovou sekcí. Jistě, Forum Karlín není Bayreuth. Jedinečná akustika tohoto Wagnerova svatostánku, která stmeluje zvuk mohutného orchestru odrazem o zadní stěnu zakrytého orchestřiště a vyvažuje ho vůči sólistům, se nedala porovnat s krátkým, „suchým“ dozvukem Fora Karlín, v němž byl pro tento projekt orchestr „zapuštěný“ pod lávky, které lemovaly orchestřiště ze všech čtyř stran jako pódium. I v těchto podmínkách se zvuk orchestru neslil do neurčitého mezzoforte, ale hýřil paletou barev a dynamických odstínů, v plynulém symfonickém předivu se motivy vlnily ve skvělé artikulaci a plastičnosti jako hudební „portréty“ smrti, osudu, kletby, prstenu, vlády zlata, meče, hrdinství Wählsungů i Siegfrieda, Walhally, Wotana a jeho kopí, šumění lesa a lesního ptáčka nebo kovadliny Nibelungů.  

Hvězdou večer byl ovšem tenorista Andreas Schager, wagnerovský tenorista těch nejvýznamnějších operních scén včetně Bayreuthu (Parsifal od roku 2016). Podobně jako před rokem, kdy se v Praze, také ve Foru Karlín, představil poprvé při koncertním uvedení 1. dějství Valkýry jako Siegmund, znovu jsme mohli žasnout, že se k rolím Wagnerových tenorových hrdinů vydal teprve před devíti lety od lyrických Mozartových rolí dokonce přes svět operety, který podle jeho slov zocelil především potřebnou hlasovou výdrž. Ta byla v případě večera Fascinace Wagnerem skutečně enormní. Vždyť po první části večera s Rienziho modlitbou (v délce sedmi minut) v druhé, v adaptaci Prstenu z celkového trvání 1:20 zpíval neuvěřitelných 45 minut, bez sebemenší známky únavy hlasové i výrazově, s napětím nepolevujícím ani na chvilku. A to pouhé dva dny předtím exceloval ve Vídeňské státní opeře v nové inscenaci Lohengrina.  V Praze znovu potvrdil, proč vystupuje ve Wagnerových rolích po celém světě včetně Bayreuthu. Má ocelově pevný, nádherně znělý, vyrovnaný, skutečně hrdinný dramatický tenor, který se nese nad orchestrem, s temnou barvou i hutnými výškami, velkou škálou dynamiky a výrazovými nuancemi pro záblesky variant emocí. Zdánlivě nekonečné monology Siegfrieda a Siegmunda tak v Schagerově interpretaci dostávaly napětí, ve kterých nás Wagnerova hudba dostává do transu, mlhoviny, ve které ztrácíme ponětí o plynutí času wagnerovských délek. A přejeme si, aby nikdy neskončil.

Německý operní a filmový režisér, scénárista, spisovatel i pěvec Selcuk Cara připomněl, že se rodinnými strukturami jako dramaturgickým prostředkem v Prstenu Nibelungově zabýval už ve své dizertační práci. Ve Fascinaci Wagnerem ho však nezajímala ani kontroverzní postava moudrého i podlého boha Wotana s jeho touhou získat i za cenu porušení zákonů a ztráty nejmilovanější dcery magický prsten a tím i nadvládu nad světem, ani postava Wotanovy nejmilovanější dcery, valkýry Brünnhildy, trestané za to, že se stala ztělesněním jeho vůle. Oborem hrdinného dramatického tenoru Andrease Schagera bylo dáno, že se tvůrci projektu soustředili na Siegfrieda, Wotanova vnuka, který vzešel z incestního vztahu jeho dvou nemanželských dětí – Siegmunda a Sieglindy, a který přes všechnu sílu, nebojácnost, odhodlanost i nezranitelnost (kromě zad, protože Brünnhilda předpokládala, že takový rek se nikdy k nikomu neotočí zády), kterými ho Wagner obdařil jako ničím nespoutaného super hrdinu, ve světě lidí podléhá jejich intrikám, podrazům a zradám. Ač po dědovi polobůh, je to on, kdo nezatížený jakýmikoli konvencemi, rozlomí Wotanovým magickým mečem Nothungem jeho kopí s vepsaným zákonem světa a podílí se na zkáze bohů.

Fascinace Wagnerem nevypráví chronologii Siegfriedova operního osudu podle Prstenu Nibelungova od jeho soužití se skřetem Mimem, ukování Wotanova rozlomeného meče Nothungu, zabití draka Fafnera, zmocnění se prstenu a osvobození Brünnhildy až po úkladnou smrt tohoto hrdiny. Adaptace, kterou tvůrci Fascinace rozdělili do čtyř částí nazvaných Stvoření, Odraz, Počátek a Osud, začíná a končí  – jako kruh Prstenu – Smutečním pochodem nad Siegrfriedovou smrtí. Od rekovy smrti se zpětně „vynořují“ události z jeho života: Po smutečním pochodu ze Soumraku Bohů následuje Siegfriedova přísaha, křivá, protože vypil nápoj zapomnění. Mezihra mezi 2. a 3. obrazem Zlata Rýna uvádí velkou scénu z 1. dějství Siegfrieda, ve které Siegfried energicky vítězoslavně kuje rozlomený bájný meč Nothung. Mezihra z 3. dějství Siegfrieda pak předznamenává výběr ze Siegfriedových árií z 2. dějství (opět včetně jeho dohry) – nejprve před jeskyní obra Fafnera Siegrfired přemítá, kdo mohou být jeho rodiče, a po vynechání jeho vítězného souboje s Fafnerem a zavraždění Mima následují Siegfriedovy repliky v dialogu s lesním ptáčkem, který ho posílá za Brünnhildou. Třetí část Fascinace se po předehře k 1. dějství Valkýry (hromobití) vrací k prostřednictvím 2. scény z Valkýry k Siegfriedovu otci Siegmundovi, který vypráví Sieglindě o svém životě psance s vlky a ztrátě sestry-dvojčete, aniž v tu chvíli tuší, že Sieglinda je onou ztracenou sestrou, kterou pak s objevením magického meče Nothungu opěvuje. Poslední, čtvrtou část Fascinace zahajuje orchestrální Siegfriedova cesta po Rýnu, na kterou navazuje bilanční monolog Siegfrieda z první části 3. dějství Soumraku bohů, Hagenova vražda a Siegrfriedovo předsmrtné rozvzpomenutí na Brünnhildu až po smuteční pochod.  

Tento výběr ze Siegfriedova života však není ve filmu popisně ilustrován. Cara vyšel z Wagnerova kompozičního konceptu vzpomínkových motivů, které dnes označujeme spíše pojmem leitmotivy, a jeho umění nekonečných přechodů. Vybral přírodní scenérie, předměty a zvířata, která se ve volném řetězci asociací vážou k vybraným částem hudby a prolínají jako koláž : především vodu v nejrůznějších podobách jako klidnou temnou hladinu, zurčící potůček, prudký vodopád i rozpěněné vlny v bouři. Dalším klíčovým „leitmotivem“ filmu je oheň s rojem dramaticky odletujících jisker nad kovadlinou, ale i jako zdroj tepla a útočiště v zimním lese. Dlouhé plochy filmu jsou věnovány záběrům zimní horské lesní krajiny ve velkém detailu i nadhledu. Vrací se obraz lidských lebek a kostí. Na plátně se vznáší také zázračný meč Nothung, v závěru ve střetu s Hagenovým smrtícím oštěpem. S genealogií Siegfriedova života jsou spjaté záběry „Siegmundových“ vlků, kteří se honí v zimním lese, objevují se reálně nasnímaní ptáci, klíčoví pro Siegfriedův život – ptáček, který ho varuje před vražednými úklady pěstouna Mima a zavede k Brünnhildě, i havran, za kterým se na Hagenovu potměšilou výzvu osudově otočí a Hagen (ve filmu oštěp) ho může zákeřně probodnout na onom jediném Siegrfriedově zranitelném místě – zádech. Pro tuto scénu využil Cara i princip laterny magiky, když Schager/Siegfried stojí před plátnem přesně v tom místě, na kterém se promítá smrtící oštěp. Nechybí ani Brünnhildin bělouš Grane, se kterým v závěru tetralogie skočí do plamenů. 

V českém prostředí však narážela tato filmová aplikace wagnerových  leitmotivů na limity dané možností porozumění obsahu – bez vodítka dalších částí děje a scénického ztvárnění. Nevím, kolik diváků ve Foru Karlín podlehlo Wagnerovskému kultu natolik, že zná zpaměti part Siegfrieda a jeho text, kolik bylo schopno i při Schagerově skvělé deklamaci porozumět Wagnerově zpívané němčině. Lze pochopit, že si Cara „hlídal“ čistotu filmu (tak jak tak narušenou stíny reflektorů upevněných nad pódiem) a otevřel cestu ve shodě s Wagnerovým přáním intuitivního vnímání mnohoznačnosti jeho tetralogie k volné fantazii nad asociacemi, které vyvolává hudba a film. Přesto jsem přesvědčena, že titulky by v tomto případě napomohly hlubšímu ponoru do vztahu hudby a filmu i hudby a zpěvu – vztah slova a hudby je pro zážitek z Prstenu Nibelungova (a nejen této Wagnerovy opery) podstatný. 

Jakkoli se tvůrci Fascinace snažili dle textu v programu sklenout z vybrané hudby témata „nekonečných návratů nesčetných Siegfriedů ve všech dobách a kulturách“ s koloběhem života a smrti, vztahů mezi otcem, synem a vnukem, tento „digest“ z tetralogie stejně vyzněl především jako one-man-show excelentního tenoristy. 

Tvůrci Fascinace si od toho hudebně-filmového projektu slibují, že dokáže „pobavit lidi, kteří se s operou a s Wagnerovou hudbou dosud nesetkali a přiblížit ji novým způsobem“. Nedokážu se vžít do pocitů takových diváků. Wagner chápal své opery jako Gesamtkunstwerk, všeumělecké dílo, syntézu VŠECH umění. Film na mysli mít samozřejmě nemohl. Třebaže Selcuk Cara vyšel při „kompozici“ filmu ze stejných principů jako Wagner při kompozici hudby a mnoho záběrů mělo samo o sobě krásu a působivost, aplikace přírodních scenérií, zvířat, lidských ostatků nebo kovárny na Wagnerův významově mnohovrstevnatý operní vele-opus protkaný symboly vyzněla jako zvnějšku přidaná ambaláž k tomu podstatnému – Wagnerově hudebnímu dramatu. To v excelentním podání Andrease Schagera a výborně zvládnuté hře orchestru Státní opery pod taktovkou Matthiase Fletzbergera večeru jednoznačně vévodilo. 

 

Hodnocení celku 70 %

Hodnocení výkonu Andrease Schagera 95 %

 

Fascinace Wagnerem.
Andreas Schager – tenor, Lidia Baich – housle, Matthias Fletzberger – hudební nastudování a aranžmá, Selcuk Cara – koncept, režie, scénický a světelná design, Su Sigmund – kostýmy. Tvůrci filmu: Selcuk Cara – režie, střih, kostýmy, masky, Nils A. Witt – kamera, úprava barev.
Orchestr Státní opery.
Světová premiéra 25. října 2018.