Vejde se do Wagnerova Gesamtkunstwerku i film?

První polovinu večera vyplnila předehra k Wagnerově rané opeře Rienzi a orchestrální úvod a modlitba titulního hrdiny, papežského notáře Coly Rienziho z 5. dějství této opery (premiéra v Drážďanech 1842). Následovala bezmála dvaceti minutová Fantazie na témata z Tristana a Isoldy v aranžmá dirigenta Matthiase Fletzbergera pro housle a orchestr. Lidia Baich  přenesla sólový part s plným nasazením, přesvědčila o svých kvalitách a dojem podpořilo i jednoduché scénické řešení, při němž ze tmy zadní části pódia pomalu přecházela před orchestr. Když se pak za ní postupně zvětšovala projekce vln, zbytečně odváděla pozornost od hudby. Nicméně bezprostřední srovnání sóla houslí se zpívanými částmi z Wagnerových oper v Schagerově vynikající interpretaci ukázalo, jak nad výrazovými možnostmi takového nástroje, jakými jsou housle, lidský hlas dominuje. 

Celkově první část večera působila jako dobře zahraný, ale ne zcela potřebný a postradatelný úvod k ústřednímu tématu projektu – adaptaci Wagnerova Prstenu Nibelungova s výběrem orchestrálních předeher a meziher ze všech čtyř dílů tetralogie a árií Siegfrieda a Siegmunda v kombinaci s projekcí jako filmovou „básní“ na motivy takto vybrané Wagnerovy hudby.

Až se nechtělo věřit, že hraje (samozřejmě ve výrazně početnějším obsazení) týž orchestr Státní opery, který se před měsícem tak trápil ve Stavovském divadle s Beethovenovým Fideliem. Byla to dozajista i zásluha dirigenta Matthiase Fletzbergera, který prováděl orchestr peripetiemi hudebního příběhu partitury Prstenu s vybalancovaným zvukem, byť ne vždy tak úplně intonačně přesnou žesťovou sekcí. Jistě, Forum Karlín není Bayreuth. Jedinečná akustika tohoto Wagnerova svatostánku, která stmeluje zvuk mohutného orchestru odrazem o zadní stěnu zakrytého orchestřiště a vyvažuje ho vůči sólistům, se nedala porovnat s krátkým, „suchým“ dozvukem Fora Karlín, v němž byl pro tento projekt orchestr „zapuštěný“ pod lávky, které lemovaly orchestřiště ze všech čtyř stran jako pódium. I v těchto podmínkách se zvuk orchestru neslil do neurčitého mezzoforte, ale hýřil paletou barev a dynamických odstínů, v plynulém symfonickém předivu se motivy vlnily ve skvělé artikulaci a plastičnosti jako hudební „portréty“ smrti, osudu, kletby, prstenu, vlády zlata, meče, hrdinství Wählsungů i Siegfrieda, Walhally, Wotana a jeho kopí, šumění lesa a lesního ptáčka nebo kovadliny Nibelungů.  

Hvězdou večer byl ovšem tenorista Andreas Schager, wagnerovský tenorista těch nejvýznamnějších operních scén včetně Bayreuthu (Parsifal od roku 2016). Podobně jako před rokem, kdy se v Praze, také ve Foru Karlín, představil poprvé při koncertním uvedení 1. dějství Valkýry jako Siegmund, znovu jsme mohli žasnout, že se k rolím Wagnerových tenorových hrdinů vydal teprve před devíti lety od lyrických Mozartových rolí dokonce přes svět operety, který podle jeho slov zocelil především potřebnou hlasovou výdrž. Ta byla v případě večera Fascinace Wagnerem skutečně enormní. Vždyť po první části večera s Rienziho modlitbou (v délce sedmi minut) v druhé, v adaptaci Prstenu z celkového trvání 1:20 zpíval neuvěřitelných 45 minut, bez sebemenší známky únavy hlasové i výrazově, s napětím nepolevujícím ani na chvilku. A to pouhé dva dny předtím exceloval ve Vídeňské státní opeře v nové inscenaci Lohengrina.  V Praze znovu potvrdil, proč vystupuje ve Wagnerových rolích po celém světě včetně Bayreuthu. Má ocelově pevný, nádherně znělý, vyrovnaný, skutečně hrdinný dramatický tenor, který se nese nad orchestrem, s temnou barvou i hutnými výškami, velkou škálou dynamiky a výrazovými nuancemi pro záblesky variant emocí. Zdánlivě nekonečné monology Siegfrieda a Siegmunda tak v Schagerově interpretaci dostávaly napětí, ve kterých nás Wagnerova hudba dostává do transu, mlhoviny, ve které ztrácíme ponětí o plynutí času wagnerovských délek. A přejeme si, aby nikdy neskončil.

Německý operní a filmový režisér, scénárista, spisovatel i pěvec Selcuk Cara připomněl, že se rodinnými strukturami jako dramaturgickým prostředkem v Prstenu Nibelungově zabýval už ve své dizertační práci. Ve Fascinaci Wagnerem ho však nezajímala ani kontroverzní postava moudrého i podlého boha Wotana s jeho touhou získat i za cenu porušení zákonů a ztráty nejmilovanější dcery magický prsten a tím i nadvládu nad světem, ani postava Wotanovy nejmilovanější dcery, valkýry Brünnhildy, trestané za to, že se stala ztělesněním jeho vůle. Oborem hrdinného dramatického tenoru Andrease Schagera bylo dáno, že se tvůrci projektu soustředili na Siegfrieda, Wotanova vnuka, který vzešel z incestního vztahu jeho dvou nemanželských dětí – Siegmunda a Sieglindy, a který přes všechnu sílu, nebojácnost, odhodlanost i nezranitelnost (kromě zad, protože Brünnhilda předpokládala, že takový rek se nikdy k nikomu neotočí zády), kterými ho Wagner obdařil jako ničím nespoutaného super hrdinu, ve světě lidí podléhá jejich intrikám, podrazům a zradám. Ač po dědovi polobůh, je to on, kdo nezatížený jakýmikoli konvencemi, rozlomí Wotanovým magickým mečem Nothungem jeho kopí s vepsaným zákonem světa a podílí se na zkáze bohů.