Myšlenka „velkých skladatelů“ vzešla z teorie Thomase Carlyla, že dějiny lidstva jsou v podstatě dějinami několika výjimečných jedinců. Zatímco on mezi ně počítal Mohameda, Shakespeara, Rousseaua či Napoleona, hudebníci sedmdesátých let 19. století vnímali jako tvůrce epoch Verdiho a Wagnera – protože bez nich by italská i německá opera ztratily svou podstatu. Velcí skladatelé přepisují hudební svět podle svých pravidel. Viz Mistři pěvci norimberští.
Dříve hudebníci hledali inspiraci v minulosti. Haydn vzhlížel k Bachovi, Mozart nazýval Haydna „otcem nás všech“, Beethoven skláněl hlavu před Händelem a Chopin vděčil za vše Schumannovi – řetězec pokory a inspirace. Dnes jsou hudebníci vychováváni k tomu, aby hleděli vpřed – k příštímu trendu, k dalšímu vlivnému jménu, které určí směr.
Pozdní romantismus nabídl celé zástupy kandidátů na Velkého skladatele – od Čajkovského po Mahlera. Modernismus se rozštěpil na dvě cesty – jedni se nechali unášet pohodlným výletním parníkem Debussy-Sibelius, druzí se vydali na dobrodružnou výpravu průzkumnou lodí Schönberg. Debata o velkých skladatelích dlouho pulzovala společností – dokud se do ní nevtlačil remorkér nahrávacího průmyslu, jež všechny, kdo zvládl napsat šest symfonií, vtěsnal do boxu Velcí skladatelé, která se hezky vyjímala na poličce vedle kolekce velkých spisovatelů – od Goetha po Grahama Greena. Taková byla kultura, než se z ní stal byznys.
Pak přišel kolaps. Stravinského smrt v roce 1971 znamenala konec éry velkých skladatelů. Už nebyl žádný žijící hudebník, jehož jméno by se dalo s jistotou zmínit u slavnostní večeře – snad jen Šostakovič, který zemřel o čtyři roky později. Od té doby je trůn prázdný. Za posledních padesát let žádný skladatel koncertní ani operní hudby nedokázal zanechat výraznou stopu v povědomí veřejnosti. Do hlavních zpráv BBC se nedostala ani smrt Harrisona Birtwistlea, nevýraznějšího soudobého britského skladatele. Teorie „velkých skladatelů“ upadla v zapomnění a feministky ji dnes často označují za kult mrtvých bílých mužů.
Bylo to nepříjemné i z jiných důvodů. V době, která se stále více přiklání k autoritářství, jsme nedůvěřiví vůči novým vůdcům. A až se na nás budoucnost ohlédne, bude tápat ve tmě, snažíc se vybrat skladatele 21. století, kteří by někdy mohli dosáhnout velikosti podle kritérií, která ještě nejsou známa.
Když mě hezky poprosíte, možná vám prozradím jedno či dvě jména. Někde hluboko v estonském lese najdete Arva Pärta, který nedávno oslavil devadesátku a má dnes větší vliv než kdykoli předtím. Z někdejšího rozhořčeného atonalisty v době sovětského režimu se proměnil v rozjímavého minimalistu, jenž se svou čirou spiritualitou vysmíval státnímu ateismu a nabídl klidnou, přirozenou protiváhu k úzkostným městským opako-ko-ko-kovačkám amerických minimalistů Reicha a Glasse.
Jeho skladby jako Fratres či Třetí symfonie působily už při svém uvedení tak nadčasově, že o jejich trvalé hodnotě nemohlo být pochyb. Pärt přežil bolševiky i boulezovské modernisty, přežil dogmata kritiků i přelétavé vlny módních trendů. Znovu a znovu slyším nové skladby, které znějí jako jejich zředěná, „nízkotučná“ verze. Tvůrci jako Björk, Radiohead a další hvězdy populární hudby se k Pärtovi hlásí jako ke své inspiraci. Promlouvá k naší době – i k těm, které teprve přijdou – bez sebemenší potřeby se okázale podbízet. Arvo Pärt je prostě nadčasový.
Ten druhý spící obr si ode mě zaslouží omluvu. Na začátku tisíciletí jsem napsal esej, v níž jsem Johna Williamse posměšně označil jako „mistrovskou straku“ – skladatele bez jediného vlastního nápadu. Můj úsudek vycházel ze soundtracku k jednomu z filmů o Harry Potterovi, který čerpal z Mahlera, Prokofjeva, Rimského-Korsakova a Ravela, a zároveň si vypůjčoval leitmotivy od Debussyho (Knockturn Alley – Obrtlá ulice), Smetany (Colin) a Holsta (Moaning Myrtle – Ufňukaná Uršula). Moje analýza byla přesná – a stále si za ní stojím.
Tehdy mi uniklo ale to podstatné – že John Williams, navzdory svým sklonům k hudební kleptománii, je přece jen zcela svébytným a autentickým hlasem naší doby.
Dirigent Leonard Slatkin to vystihuje přesně zhruba v třetině nové, nesmírně poutavé biografie Tima Grievinga, věnované nejznámějšímu hollywoodskému skladateli. „Beethoven,“ říká Slatkin, „potřeboval čtyři noty, aby vytvořil ústřední motiv své Páté symfonie. John Williams si v Čelistech vystačil se dvěma.“ „Dvě noty!“ zdůrazňuje Slatkin. „A hned víš, o co jde. Tohle je odkaz, který přetrvá.“
Padesát let starý film odstartoval spolupráci Williamse se Spielbergem – spojení, které lze přirovnat k partnerské symbióze Mozarta a Da Ponteho. Williamsovi bylo čtyřicet – byl v té době o patnáct let starší než Spielberg – a jako mistr svého řemesla měl vždy rozpracovaný film, když jej zasáhla tragická osobní ztráta. Jeho energická manželka Barbara, herečka a láska jeho života, zemřela na aneuryzma při natáčení filmu Roberta Altmana. Williams, s třemi dospívajícími dětmi v péči, se stáhl do sebe a téměř s nikým nekomunikoval.
Spielberg ho představil Georgi Lucasovi – později složil hudbu ke Star Wars. Stále ponořen do vlastního světa se znovu připojil ke Spielbergovi při natáčení Blízká setkání třetího druhu. Jeho všestrannost neznala hranic. V Schindlerově seznamu dokázal Williams, ač nebyl Žid, přivést housle k pláči v jidiš. Přiznal, že svého prvního Oscara získal za nové hudební zpracování Šumaře na střeše.
Mezitím ho André Previn nabádal, aby opustil pohodlí Beverly Hills a věnoval se seriózní orchestrální tvorbě. Williams hbitě reagoval dvanáctitónovou skladbou, kterou by Schönberg jistě schválil. Napsal symfonii, která se někde ztratila, a koncerty pro různé nástroje – všechny s komerčním úspěchem. Dnes, ve svých 93 letech, má John Williams možnost dirigovat Vídeňskou filharmonii, stejně jako kdysi Gustav Mahler.
V jeho skladbách nenajdete žádné kompromisy. Každé dílo je mistrovským kouskem, který vydrží tak dlouho, jak se budou jeho filmy promítat – tedy věčně. John Williams je, podle všech měřítek, velký skladatel. Možná ještě dokáže oživit tento žánr a vrátí orchestrální hudbě její ztracenou sílu.