Velikonoční provedení Janových pašijí bylo výjimečným zážitkem

Lukáš Olejník, 04.04.2024 6:57

Musica Florea se svým uměleckým vedoucím Markem Štrynclem a ve spolupráci s Divadlem bratří Formanů obohatila ve dnech 28.–30. března letošní velikonoční svátky třemi poloscénickými provedeními Janových pašijí v pražském Kostele sv. Šimona a Judy, jinak také známém jako koncertní síň FOK.

Bach – Janovy pašije, 28. března 2024, Kostel sv. Šimona a Judy – Musica Florea (foto Petra Hajská)

Když na Velký pátek v roce 1724 (7. dubna), krátce před koncem svého prvního služebního roku v Lipsku, provedl Bach v kostele sv. Mikuláše dílo v kontextu své dosavadní tvorby dosud nevídaných hudebních rozměrů, Pašije podle evangelia sv. Jana BWV 245, nemohl tušit, že skladba navzdory své formální rozlehlosti a provozovacím nárokům zůstane součástí velikonočního repertoáru evropských a světových ansámblů i o tři století později. Kompoziční mistrovství, technická virtuozita i jejich mohutně strhující výraz zastiňuje naprosto všechno, co až do doby jejich vzniku v oblasti duchovní hudby existovalo nebo bylo vůbec představitelné. Janovy pašije jsou jedním z vrcholů Bachovy vokální tvorby pro Lipské kostely a jako takové se staly permanentní interpretační výzvou většiny hudebních těles působících na poli dnes tak oblíbené dobové interpretace. Jedním z takových uskupení je i Musica Florea.

V rámci série do posledního místa vyprodaných koncertů byl posluchač a současně i divák svědkem monumentálně vykreslené fresky životní cesty za vykoupením. Koncepčně zde Bach dělí pašijový příběh do dvou částí. V první z nich zpracovává témata Judovy zrady a Petrova zapření. V druhé části, které by v liturgickém kontextu mělo předcházet kázání, zpracovává události týkající se setkání s Pilátem. Římský prefekt je zde prezentován v lidsky i politicky komplikovaných situacích. Snaží se zabránit povstání a ocitá se pod tlakem židovské komunity, jíž Krista vydává s rozsudkem ukřižování i přesto, že na jeho činech neshledává nic zavrženíhodného či nezákonného.

V jednotlivých větách oratoria jsme v této části svědky neobyčejně dramatického líčení scén persekuce a utrpení (trnová koruna, dělení Kristova šatu, ocet jako nápoj). Kumulace napětí v Bachově hudbě zde vrcholí v recitativu evangelisty a Ježíše samotného na jehož konci slyšíme Kristovo ztišené provolání: „Dokonáno jest!“ V následující árii altu začínající slovy „Dokonáno, už nastal mír“ se klid z vetší části rozhostí i v Bachově hudbě a zbytek díla otevírá dostatek velkorysého prostoru pro kontemplaci a ztišenou reflexi již oproštěnou od převážně konkrétního zpracování historických reálií.

Přestože Bach nikdy nenapsal operu a jeho liturgická hudba je té operní podstatě stále dalece vzdálena, i tak v ní nalézáme dramatický rozměr vhodný pro jisté formy dramatického zpracování. Z pramenů se dozvídáme, že Bach sám neváhal některé ze svých světských kantát (například kantáty Schweigt stille, plaudert nicht BWV 211 či Laßt uns sorgen, laßt uns wachen BWV 213) označit přídomkem dramma per musica, tedy tím samým termínem, který často doprovází tituly děl vysokého žánru dobové italské opery seria. Uvědomíme-li si, že opera seria jako dramatický hudební žánr vzniklý na přelomu 17. a 18. století svým vývojem směřovala stále silněji k podobě scénického koncertu, v němž hudební složka virtuózního sólového zpěvu dominovala nad složkou inscenační, pak dospíváme k závěru, že Bachova oratoria jí nejsou svým charakterem zas až tak příliš vzdálena a jako taková mohou tedy být úspěšně inscenována.

A právě takovým způsobem vnímám i inscenaci Janových pašijí, která rozezněla a rozpohybovala prostor kostela sv. Šimona a Judy minulý týden. Pojem scénického koncertu ji, podle mého názoru, nejlépe vystihuje. Střízlivé pojetí, nikoli minimalistické, avšak úsporné, režiséra a scénografa Matěje Formana, loutkáře Josefa Sodomky a kostýmní výtvarnice Andrey Sodomkové vychází z chytrého a funkčního využití architektury kostela, kde portál kůru pod varhanami v zadní části kostelní lodi posloužil jako průhled do biblické krajiny Jeruzaléma. „Scénický prostor jsem rozehrál pod kůrem s varhanami a symbolicky jsem využil malovaný triptych obrazů s krajinou kolem Jeruzaléma. Scénografii jsem rozdělil na chrámový prostor a symbolické lokality Getsemanské zahrady a Golgoty,“ řekl režisér Matěj Forman, který podobně jako ve svém zpracování Rybovy České mše vánoční i zde využívá efektu dřevěných loutek s kostýmovanými pěvci v maskách. Estetika celku je veskrze lidová a odkazuje na tradici lidového barokního divadla, jeho betlémů, lidových náboženských her a jiných atributů. S ohledem na výtvarnou stránku inscenace se původně překvapivé rozhodnutí uvést dílo nikoli v původním německém jazyce, jak je obvyklé, ale v českém překladu muzikologa Mirka Očadlíka jeví jako logické, ba až nevyhnutelné.

Dokonalou iluzi baroka však nejen dotvořila, ale přímo formovala hudba sama v podání souboru Musica Florea za řízení Marka Štryncla, který s velkou energičností řídil ansámbl přímo od violoncella. Naprosto beze zbytku angažovaný soubor provedl náročnou Bachovu partituru se samozřejmostí sobě vlastní a jeho deset členů skutečně působilo, jako by byli po dobu koncertu propojeni doslova jedním dechem. Tempa rychlých částí volil Štryncl skutečně velkorysá. V kontrastech s větami pomalejšími však tímto místy rychlejším hudebním průběhem dokázal vybudovat a podpořit mohutný gradační oblouk, už tak v Bachově hudbě obsažený. Jeho koncepce skutečně není mdlá. Je plna výrazně barokní akcentace a těží z efektu příkrých dynamických rozdílů. Snad jen místy si člověk přál, aby maestro dal čas od času tak vynikajícím zpěvákům, jakými jsou Jaroslav Březina (Evangelista), Jaromír Nosek (Ježíš) či Stanislava Mihalcová, více prostoru odpoutat se částečně od vertikálního průběhu hudby a uplatnit své hlasy ve více lyrické šíři. Celkově bylo však toto velikonoční provedení Bachových Janových pašijí výjimečným zážitkem a nezbývá než si přát, aby se stalo další tradicí pražského hudebního života.