Velkolepý Alexandr „pražský“

V pondělí 4. března 2013 přihlížela takřka vyprodaná Dvořákova síň pražského Rudolfina jedenáctému abonentnímu koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Tento orchestr patří již tradičně k renomovaným tělesům, jež může česká hudební scéna nabídnout. Pod taktovkou svého šéfdirigenta Ondreje Lenárda tentokráte uvedl díla, jež si jistě zaslouží uznání a pozornost nejen odborné veřejnosti. První část koncertu byla věnována Dvořákově hudbě. Symfonická báseň Holoubek, členěná do několika částí, je inspirována stejnojmennou Erbenovou baladou. Lenárd zde se svým orchestrem dokázal vytvořit působivé zvukomalebné plochy mapující tragický průběh příběhu zrazené lásky. Emotivní vzlykání pohřebního pochodu s upřímnou prostorou lidovosti, stejně jako kontrastní veselí nového svatebního reje. Na rozdíl od tragického konce v literární předloze, zde hlavní hrdinka dochází odpuštění a smíru. Tato katarze odkazuje na hlubokou zbožnost autora. Oceňuji opravdovost pojetí a preciznost provedení.Dvě Dvořákovy skladby pro housle a orchestr Romance f moll a Mazurek e moll měly původně komorní poslání. Byly určeny houslím a klavíru. Až později je autor přepracoval pro provedení s doprovodem malého orchestru. Part sólových houslí přednesl houslista Václav Hudeček. Obě tyto skladby patří k Hudečkovým legendárním koncertním kouskům a posluchačsky velmi vděčnému repertoáru. Na samotném interpretovi bylo patrné, že brilantní pasáže i kultura romantického tónu patří k jeho silným stránkám a jsou plným vyvážením občasných drobných intonačních nepřesností.

Skutečným vyvrcholením koncertu se stalo uvedení Profjevovy kantáty Alexandr Něvský. Původně hudební podmalba filmového zpracování příběhu o ruském hrdinovi, jež se zasadil o vítězství nad Švédy se nakonec osamostatnila do koncertní podoby cyklu pro mezzosoprán, sbor a orchestr. Tato sedmidílná skladba, ve které se střídají tragické části s oslavnými sbory se stala příležitostí pro absolutní zvukomalbu a zachycení mimohudebních prvků. Souznění a barevná propracovanost sborových částí v podání Pražského filharmonického sboru pod vedením Jakuba Zichy svědčí o vysokých kvalitách tohoto pěveckého tělesa. Opravdovou hvězdou večera se stala v poslední době stále častěji obsazovaná mezzosopranistka Jana Wallingerová. Hloubka a přesvědčivost jejího výrazu, upřímnost projevu a barva a nosnost hlasu je obdivuhodná. Byť bylo její vystoupení omezeno pouze jedním jediným sólovým výstupem, který Prokofjev do kantáty zakomponoval, nebylo pochyb, že máme tu čest s jedním z našich nejvýraznějších talentů toho hlasového oboru.

www.rozhlas.cz/socr

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]