Návrat Il Boema na česká jeviště po půlstoletí mlčení
Tamerlán (Il gran Tamerlano) je barokní italská opera typu seria se znaky nastupujícího klasicismu. Ve své době patřila k nejčastěji uváděným operním titulům. Příběh se věnuje historické postavě Tamerlána, dobyvatele a krutého vojevůdce ve středověké osmanské říši, který po vyhrané bitvě u Ankary zajímá svého protivníka, mocného sultána Bajazída, a zamiluje se do jeho dcery Asterie. Poprvé byla opera uvedena v rámci karnevalové sezóny v Miláně v roce 1771. V Čechách ji poprvé v moderní inscenační historii do svého repertoáru zařadilo Státní divadlo v Brně v roce 1967. V Národním divadle v Praze byla uvedena deset let poté a od té doby se téměř vytratila z diváckého i posluchačského povědomí. Až do teď. Inscenační tým plzeňského operního souboru se chopil vzkříšení odkazu pozapomenutého českého skladatelského klenotu přezdívaného Il Boemo právě v čase, kdy jeho dílo zažívá renesanci zájmu příznivců operního žánru po celém světě. Jak však Tamerlán obstojí jako celistvá divadelní inscenace v konzervativním prostředí opery 21. století, trpící tím, že se vytrácí z mainstreamu divadelních žánrů?
Vedení Divadla J. K. Tyla v Plzni se tohoto projektu chopilo velmi zodpovědně, s jasným cílem důstojně docílit historicky poučeného provedení Myslivečkova díla. Nemohlo si k tomu pozvat nikoho povolanějšího než Vojtěcha Spurného, dirigenta a předního českého specialistu na barokní a klasicistní hudbu. Ten, společně s violoncellistou Liborem Maškem, vypracoval z fotokopie původního Myslivečkova rukopisu zcela nový notový materiál, který pak sám nastudoval s operním orchestrem DJKT. V Plzni tak představil vůbec poprvé v české novodobé historii autentickou hudbu Josefa Myslivečka a dokázal tím, jaké hudební kvality jeho dílo skýtá.
Moc, posedlost a strach jako nadčasové konstanty
Opera Tamerlán v Plzeňském nastudování zpracovává téma mocenského chtíče a jeho dopadu na psychiku člověka. Vedle toho si všímá i tématu lásky a její proměny v posedlost v toxickém prostředí vládnoucích vrstev. Režisér a scénograf Rocc nenásilně vypreparovává tato velká témata z více než 250 let starého, historicky omezeného libreta do podoby operní inscenace s nadčasovými myšlenkami, která je přístupná pro diváka 21. století.
Minimalistická scéna si v základu vystačí pouze s jedinou židlí, na první pohled symbolizující trůn, moc, svrchovanost, ale zároveň ubohou strohost všech těchto hodnot. Vedle toho je scéna lemována téměř průhlednými sloupy postupně se transformujícími do pomyslného vězení, do kterého se postavy svým impulzivním jednáním dostávají, a jsou tak lapeny do nemožnosti své osudy ovlivnit. A právě postavy jsou zde největším prostředkem pro předávání tematického obsahu.
Každou postavu se režisér rozhodl zpracovat psychologicky, což nebývá u opery typické, neboť ke ztvárnění nehudebního myšlenkového obsahu si tradiční operní inscenátoři často vystačí pouze s literární sdělností libreta. Zároveň – a právě proto – operní pěvci většinou nedisponují dostatečnými činoherními schopnostmi. Rocc se těchto konzervativních standardů nezalekl a rozhodl se je pokořit. Společně s mladými účinkujícími se snaží vytvářet charakteristické postavy s významotvornými výrazy a aktivní hereckou činností v průběhu celé opery. Postavy na sebe navzájem reagují, uvědomují si souvislosti narativních událostí, každá postava má vlastní motivaci a svůj účel na scéně.
Tamerlán jako portrét moci zbavené lidskosti
Nejvýraznější postavou je bezpochyby titulní Tamerlán v podání mladého kontratenoristy Vojtěcha Pelky, který tuto pěvecky vypjatou roli, určenou původně pro sopránového kastráta, zvládá se sebejistým přehledem, a to i ve fyzicky náročnější herecké akci, například vsedě nebo vkleče. Velmi charakterně ztělesňuje psychopatickou krutost, na kterou je krátká i láska, když ji přetvoří v posedlost.
Pokud si některá z postav vyloženě zaslouží poklonu za pěvecký výkon ve fyzicky náročných polohách, je to ústřední ženská role Asterie v podání mladé sopranistky Pavly Radostové. Postava prochází proměnou z přirozeného strachu z Tamerlána, přes pokus o vzdor, až po propadnutí šílenství končící sebevraždou. Téměř polovinu závěrečné árie odzpívá Radostová v leže a neztratí přitom ani pěveckou, ani hereckou koncentraci.
Za vyzdvihnutí stojí také kalhotková, původně opět kastrátní, postava prince Andronica, ztvárněná Barbarou de Nunes-Cambraia, a to převážně kvůli pěveckému projevu. Během emotivní árie, ve které vyznává Asterii lásku, diváci během premiéry ani nedutali a se zatajeným dechem hltali pianovou polohu jejího jemného, ale plného mezzosopránu. Náhlý útěk postavy ze scény s posledními tóny této árie navíc dodal zážitku až snové kontury.
Režisér Rocc dodává psychologickou úroveň i postavám vedlejším, které se tak stávají pro celistvost opery naprosto nepostradatelnými. Postava Irene, ztvárněná taktéž mladou sopranistkou Marií Šimůnkovou, prochází od snahy bojovat za vlastní hrdost, až do bezvýchodného strachu a sklonění hlavy před svým osudem. Šimůnková v roli zoufalého člověka v právu a citlivé ženy, na kterou není brán ohled, vystupuje přesvědčivě herecky i pěvecky. Vedle ní je věnováno značného prostoru i postavě generála Idaspe, ztvárněného věkově nejmladším členem operního souboru DJKT, barytonistou Šimonem Vanžurou, kterému byl svěřen nelehký úkol být neustále přítomen ve scéně a vytvářet svůj charakter často pouze němou hereckou akcí, včetně například té, která ukončuje celou operu, když je po smrti Tamerlána dosezen na trůn. Úkolu se chopil velmi zodpovědně a vkročil tak do své slibné kariéry se sebejistotou a kuráží. V neposlední řadě je nutné zmínit i přidanou němou postavu bez tváře pojmenovanou jako Strážce, ztvárněného asistentem režie Vojtěchem Jansou, která se pomalu po celou operu prochází mezi všemi postavami a svojí přítomností je propojuje pocitem úzkosti a nepředvídatelnosti. Ztělesňuje symbolicky strach a jeho nemilosrdnou svrchovanost nad každým člověkem posedlým mocí.
Opera mezi živým uměním a muzeální tradicí
Tamerlán umělecky obstojí svým brilantně detailním, dynamickým, a především svědomitým hudebním nastudováním, zároveň i propracovanou jevištní scénikou, která společně se šťastně vybraným obsazením vyplňuje mozaiku psychologizovaných vjemů, nesoucí téma, motivy a myšlenky. Vyvstává však mrazivá otázka, zda opera funguje i jako divadelní celek.
Ačkoliv je Myslivečkova hudba jistě hodnotná a na svou dobu výjimečná, nelze se zbavit pocitu, že hudebně-divadelní žánr potřebuje ve 21. století k předávání mimohudebních myšlenek mnohem víc, nebo přesněji řečeno: úplně něco jiného. Zvyk chodit do divadla, a to především na operu, jako za „zážitkem tradice“ dělá z chrámu tvořivého umění spíš archivní muzeum. A přestože existence i takového institutu není zcela od věci, nemělo by se to stávat v divadelním prostředí stereotypním.
Opera Tamerlán v Plzni naráží jako celek na rozpor této skutečnosti až na alarmující úrovni. To, co se režisér Rocc snaží divákům předat prostřednictvím své nadčasové interpretace a s pečlivým úsilím celého obsazení, je natolik v kontrastu s hudbou pozdního italského baroka, že výsledné spojení působí místy až groteskně. Například, když na silný narativní okamžik, kdy postava Bajazída (Josef Kovačič) nabídne vlastní dceři Asterii jed určený k sebevraždě, naváže čisté durové andante, divákovi nezbývá než se pousmát a závažnost této hrozivé skutečnosti zcela ignorovat. Podobně funguje opera většinu času, a v divákovi, který se při návštěvě divadelního představení nechce spokojit pouze s historicky poučeným obsahem, tak zanechá sice příjemný durový zážitek, ale celá práce na interpretačním sdělení mimohudebních myšlenek se bohužel může vytratit.
Věřím, že pokud má opera obstát v moderním světě vedle divadelních žánrů snažících se o inovaci a aktualizaci na mainstreamové úrovni, je potřeba omezit oživování historizujících tradic. Říkám omezit, nikoliv zrušit. Ale neberme to na lehkou váhu.
Josef Mysliveček: Tamerlán
31. ledna 2026, 19:00 hodin
Velké divadlo, Plzeň
Inscenační tým
Hudební nastudování: Vojtěch Spurný
Dirigent: Jiří Petrdlík / Vojtěch Spurný
Režie: Rocc
Scéna: Rocc
Kostýmy: Belinda Radulović
Light design: Jakub Sloup
Sbormistr: Jakub Zicha
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Asistent režie: Vojtěch Jansa
Asistent scénografie: Borjan Litovski
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová
Účinkující
Tamerlano – Vojtěch Pelka
Asteria – Eva Benett / Pavla Radostová
Bajazette – Josef Kovačič / Jiří Sulženko
Irene – Bree Nichols / Marie Šimůnková
Andronico – Anna Moriová / Barbora de Nunes-Cambraia
Idaspe – Andrij Charlamov / Šimon Vanžura
Strážce – Vojtěch Jansa
Sbor opery DJKT
Orchestr opery DJKT
