Jan Kubelík – válečná sordina a obnovení koncertní dráhy
Píše se rok 1914 a houslista Jan Kubelík odjíždí z úspěšného amerického turné se smlouvou na další zájezd po tomto kontinentu. Kubelíkova celosvětová prestiž dosáhla vrcholu a zdá se, že nic nezabrání v dalším rozletu jeho kariéry. Dějiny však neúprosně zasáhly a na dlouhou dobu odlákaly pozornost hudbymilovné veřejnosti od koncertních pódií.
Den po atentátu v Sarajevě, který rozpoutal vleklou a ničivou válku, se manželům Kubelíkovým narodil v Býchorech syn Rafael, pozdější pokračovatel slávy rodového jména jako světově proslulý dirigent. Tato událost jako by uzavřela první etapu Kubelíkova života, naplněnou úžasnými úspěchy i osobním štěstím. Nedá se říci, že by Jan Kubelík po první světové válce nenavázal na předchozí koncertní činnost a že by ho pronásledovaly pouze strasti. Nicméně jeho život, prozatím prozářený sluncem šťastného osudu, začal postupně rezonovat i určité melancholické ladění, dané novými skutečnostmi.
Válečná sordina výrazně utlumila Kubelíkovu koncertní činnost. Ještě v roce 1915 měl Kubelík několik koncertů v Čechách, dokonce zavítal do Budapešti a německých měst. V červnu se v Býchorech narodil další syn Kristián, jehož duševní rozvoj byl však zbrzděn těžkou chorobou. A to ještě nebylo vše z životních ran, které měly brzy následovat.
V koncertním kalendáři z roku 1916 má Kubelík prakticky samá bílá místa, jedinou významnou událostí je soukromá premiéra jeho prvního houslového koncertu v Praze 19. prosince. Kubelík se však věnoval i svým osobním záležitostem. Řešil také další bydliště a po mnoha letech prodal zámek v Býchorech. Tento akt líčila později jeho dcera Anita takto: „Když 16. března při našem odjezdu z Býchor kočárem ke Kolínu mizel zámek z očí, otočil se otec ještě za ním a smutně prohodil, že ten starý bílý dům nám ještě udělá výčitky svědomí…“
Kubelík s rodinou zamířil do nově zakoupeného zámku Orlová na Slovensku, který ho upoutal hlavně kvůli velkému hudebnímu sálu. Zámek s přilehlým panstvím byl také podstatně větší než předchozí objekt v Býchorech. V Orlové však Kubelík dlouho nebydlel. S rodinou se často zdržoval v Piešťanech, koupil několik domů ve Vídni, kam se v průběhu roku, po prodeji Orlové, přestěhoval. Ve Vídni se také narodilo poslední Kubelíkovo dítě, syn Jan Gracián, který žil pouhé dva roky. V roce 1918 vrcholila světová válka. Vídeň byla postižena nedostatkem potravin a Kubelík se po prodeji vídeňských domů opět stěhuje, do sídla ve slovenské Bytčici u Žiliny.
O co méně během války Kubelík hrál, o to více komponoval. Skladbu vystudoval na pražské konzervatoři, nyní se však této činnosti začal věnovat naprosto cílevědomě a s velkým zaujetím. Zmínili jsme již uvedení prvního houslového koncertu v privátním kruhu v Praze, po kterém okamžitě následovala 29. ledna roku 1917 oficiální vídeňská premiéra v sále Musikvereinu s dirigentem Oskarem Nedbalem. V Praze zahrál Kubelík tento koncert o několik dnů později ve Smetanově síni, orchestr Národního divadla tehdy řídil Karel Kovařovic. Záhy však tvoří Kubelík další skladby; oba následující koncerty, druhý a třetí, měly společnou premiéru ve Smetanově síni v Praze až po válce, 14. listopadu 1919 s Václavem Talichem a Českou filharmonií. Na stejném koncertě zazněl opět i houslový koncert první. Kritika z Hudební revue píše, že v Kubelíkových skladbách nachází jistou příbuznost s koncerty Wieniawského, zmiňuje gounodovskou sladkost, vábnost a jakýsi exotismus druhého koncertu D dur, stejně tak ráznou a skvělou brilanci třetího koncertu E dur.
Vznik čtvrtého koncertu B dur úzce souvisel s tragickou životní událostí. 14. prosince roku 1919 totiž zemřel v Bytčici ve svých dvou letech synek Jan Gracián a tento den považoval Jan Kubelík za nejbolestnější ze svého života. Smutek, snad i určité vyrovnání Kubelík vtělil do následně komponovaného koncertu B dur. Senzitivní hudba, po počátečním důstojném a bezpečném vykročení, záhy začne odrážet narůstající nervozitu, napjaté očekávání, obavy i konečný úder osudu. Ten je ve zlomovém okamžiku vyjádřen zcela programově v harmonii i přiléhavé nástrojové instrumentaci. Velmi působivá je druhá věta, plná melancholie i závěrečného zklidnění, třetí věta naproti tomu přináší virtuózní lesk. Její zemitý folklorní ráz nepostrádá ani oblíbené orientální prvky. Koncert byl premiérován 7. ledna roku 1923 v Praze ve Smetanově síni s Českou filharmonií za řízení Oskara Nedbala.
Kubelík hrál svůj čtvrtý koncert velmi často po celou další sólovou dráhu, s klavírem na recitálech a také s orchestrem na jednom z jubilejních koncertů ke svým šedesátinám. Od smrti autora upadl koncert do zapomnění společně s ostatními skladbami. K významnému provedení, s Českou filharmonií a dirigentem Václavem Neumannem, za osobní přítomnosti Rafaela Kubelíka, došlo až v devadesátých letech v pražském Rudolfinu.
Sólistou byl autor tohoto článku, který v letošním roce Kubelíkových půlkulatých výročí uvedl koncert několikrát na svých recitálech s klavíristou Vladislavem Vilímcem; s Plzeňskou filharmonií se šéfdirigentem Tomášem Braunerem jej zahraje nyní ve Kdyni (11. listopad), v Plzni (12. listopad) a v Sále Martinů na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění (13. listopad). Jan Kubelík posléze, kromě mnoha kratších houslových skladeb, kadencí a úprav, vytvořil ještě další dva rozměrné houslové koncerty, a moll č. 5 a h moll č. 6. Autor článku je však toho názoru, že právě čtvrtý z koncertů, B dur, je obsahově nejzávažnější a má z Kubelíkových velkých děl největší šanci natrvalo zakotvit v základním koncertním repertoáru. Jan Kubelík napsal dokonce i symfonii, která po své dávné premiéře za Kubelíkova života dodnes čeká na novodobé uvedení.
Vraťme se však k dalším osudům Jana Kubelíka. Sídlo v Bytčici prodal Kubelík v polovině roku 1920 a přestěhoval se s rodinou do Budapešti, kde měl domov až do roku 1922, kdy koupil krásnou přímořskou stavbu „Villa Rosalia“ v italské Abbazii (později chorvatská Opatija), původně vybudovanou pro německého císaře a vyzdobenou malířem Johannem Makartem. Vila měla přezdívku „Vatican“, protože před příchodem Kubelíkových byla vyhrazena pouze návštěvníkům z Řádu svaté Cecilie.
V době pobytu Kubelíkových, během koncertních zájezdů Jana Kubelíka, byli zde častými hosty paní Marianny zase návštěvníci z okruhu spiritualistů. Jan Kubelík se zvláštními zálibami své manželky příliš nesympatizoval, k intenzivnějším rodinným neshodám však došlo až mnohem později, také v důsledku neprozíravých investic Marianniných. To však byla již jiná doba a u Kubelíkových panovala mnohem horší nálada. Došlo totiž ke ztrátě značných Kubelíkových finančních prostředků v důsledku krachu newyorské burzy, následné hospodářské krize a nevýhodné koupě zámku Rotenturm v Burgenlandu se zadluženým panstvím.
Na svoji přerušenou koncertní dráhu navázal Kubelík svým osmým americkým turné, které trvalo od září roku 1920 do května roku 1921. Kubelík opět hrál v obrovském Hippodromu v New Yorku, dokonce před šesti tisíci posluchači, měl řadu dalších významných koncertů, přesto turné nepředčilo pronikavé úspěchy předchozích zájezdů. Následující léta byla naplněna bohatou koncertní činností v Evropě; v Praze Kubelík také premiéroval svůj pátý a šestý koncert, vždy s Českou filharmonií, v obou případech s Václavem Talichem. Pátý koncert a moll pak úspěšně uvedl s orchestrem i v římském Augusteu za řízení dirigenta Bernarda Molinariho, zatímco šestý z koncertů zazněl mimo jiné i v pařížské Velké opeře a na mnoha dalších Kubelíkových recitálech. Z houslistova italského turné se dochovalo opět mnoho nadšených kritik, tak například z Del corriere meritimo Siciliano: „Kubelík se neposuzuje, jako se neposuzuje Paganini, Dante, Raffael nebo Michelangelo!“ Kubelík také opět koncertuje v nejvýznamnějších sálech v Londýně, kritika mluví o „Kubelík’s Wizardry“. V souvislosti s koncertem ve slavné Albert Hall čteme o triumfálním, v poválečné kariéře snad nejúspěšnějším vystoupení Jana Kubelíka v Anglii. Hraje ve Španělsku, podniká i delší cestu do skandinávských zemí. Mezi zvláště významné koncerty můžeme zařadit i vystoupení v sále bruselské Královské konzervatoře za přítomnosti belgické královny, v tomto případě s orchestrem, který dirigoval slavný belgický houslista Eugen Ysaye. Listujeme-li Kubelíkovým seznamem koncertů dále, zjišťujeme například v roce 1926 pět vyprodaných koncertů v Cařihradě, následně tři v Aténách, kde je Kubelík vyznamenán Řádem svatého Spasitele. Z Atén cestuje Kubelík do Egypta, kde má koncerty v Káhiře i Alexandrii, odtud odjíždí ke koncertům do Palestiny. Častými destinacemi koncertních zájezdů je francouzská Riviéra, naproti tomu houslista koncertuje i v Indii. V těchto létech také Kubelík napsal: „Jsem šťasten, hraji-li. Jsem-li náhodou zbaven možnosti hry, cítím, jako by mi bylo uloupeno něco pro mne nezbytného.“
Kubelík však koncertuje také poprvé v poválečném Sovětském svazu. Výčet koncertů po celé Evropě je značný, v těchto letech slyší z tohoto důvodu česká města Kubelíka méně často. K těm se však vrací velmi pilně v malých prolukách mezi zahraničními zájezdy, ve větší míře pak v dalších letech, kdy Kubelíkovy výjezdy z Čech byly již méně intenzívní. Celá dvacátá léta byla však ve znamení skutečně rozsáhlé koncertní činnosti, která se co do počtu koncertů dala s předchozím zářným obdobím před první světovou válkou srovnávat.
Přes toto ohromné fyzické vypětí z koncertních cest a snahy udržet se na světovém výsluní (nebo možná i následkem toho), vkrádají se postupně do Kubelíkových pocitů i melancholické tóny. Kubelík pociťuje běh času, možná si uvědomuje nástup nové houslové generace a nutný konkurenční zápas, jezdí po světě bez rodiny, stěžuje si v některých dopisech na samotu své duše. 8. března roku 1929 umírá jeho matka Barbora, Jan Kubelík je toho času ve vzdálené indické Bombaji.
Převahu koncertů v evropských městech vyrovnává také zájezd do Číny ve stejném roce (1929), následují Filipíny, Japonsko, Singapur, Colombo a plavba přes Malajské ostrovy do Afriky, během které zkomponuje řadu svých skladeb. V Africe měl Jan Kubelík celkem třicet koncertů, poslední z nich v jižním Johannesburgu. Je psáno, že během této cesty Afrikou urazil 52.637 kilometrů, 8. září je přítomen na černošské slavnosti v Zulukafri při tanci náčelníků. Tento moment byl zvěčněn na zcela unikátní fotografii, kterou v originále bohužel nemáme nyní k dispozici. Také v roce 1930 vedle koncertů v Evropě Kubelík směřuje do zámoří, a to do Austrálie. V té době se dovídá smutnou zprávu o úmrtí někdejšího přítele z konzervatorních studií, houslisty Bohumila Lhotského, a v dopise z Adelaide reaguje na tuto událost, která ho velmi rozrušila. Kubelík má v Austrálii osmaosmdesát koncertů, všechny jsou vyprodané. V Sydney píše do The Sunday Sun: „Mé housle jsou mým životem (my violin is my life). Kdyby se stalo, že bych všemu štěstí odumřel, nic bych si z toho nedělal, jestliže by mi housle zůstaly. Hudba je náš největší přítel.“
Na začátku roku 1931 Jan Kubelík prodává přímořskou vilu v Abbazii a odjíždí do Prahy, kde přebývá ve Fibichově ulici. Návratem z Abbazie končí další kapitola Kubelíkova života, stále naplněná úspěšnou koncertní činností i převažující osobní pohodou. Následuje poslední desetiletí poměrně krátkého, byť intenzivně prožitého časového úseku, který osud Kubelíkovi vyměřil. Jaké byly další umělecké a osobní příhody padesátníka Jana Kubelíka? Tomu se budeme věnovat v závěrečné části seriálu o slavném houslistovi.
(pokračování)
Foto archiv autora a Vladislava Vilímce
