Verdiho Requiem v Drážďanech: triumf bez potlesku

  1. 1
  2. 2

Některé zážitky nelze věrohodně popsat bez doplnění vnějších, zdánlivě nesouvisejících okolností. V případě aktuálního uvedení Verdiho Requiem v Semperově opeře je proto téměř nutné uvést, že toho večera vládl v drážďanských ulicích, navzdory přítomností mnoha set policistů, dopravní kolaps. Ti se plynulý průjezd aut městem skutečně řešit nesnažili. Respekt budící těžkooděnci měli plné ruce práce, aby od sebe oddělili demonstrace příznivců dvou protilehlých politických názorů. A tak zatímco na Pragerstrasse střežili početně navštívený happenning, zaměřený proti neonacismu, poblíž Altmarktu nespouštěli z očí shromáždění příznivců krajní pravice. Před samotnou Semperovou operou byl oproti tomu klid až nezvyklý. Datum však zůstávalo stále stejné: 13. únor 2014.

Téhož dne, ovšem před šedesáti devíti lety, začal mimořádně ničivý anglo-americký nálet, po kterém zbyla z „Florencie na Labi“ jen hromada sutin. Odhady počtu mrtvých se pohybují mezi osmnácti a dvaceti pěti tisíci. Ránu tak strašlivou se v Drážďanech dodnes nepodařilo, a zřejmě ještě dlouho nepodaří, zacelit. Nejenže lze stopy po někdejší tragédii na tváři obnovené metropole stále snadno nalézt, ale událost navíc nepřestává budit emoce ani v duších generací, které ohnivé pandemonium z počátku roku 1945 nezažily. Těžko se žije s pocitem nevinné oběti s vědomím, že příslušníci téhož postiženého národa zahájili válku vlastním leteckým bombardováním Varšavy, Rotterdamu nebo Londýna… Radikální hodnocení typu „spravedlivá odplata za nacistická zvěrstva“ na straně jedné a „spojenecký válečný zločin“ na druhé lze každopádně slyšet dodnes.Je nanejvýš sympatické, že důstojně vzpomínat lze i bez ideologických frází. Roku 1951 vznikla v Drážďanech pozoruhodná tradice Vzpomínkových koncertů, během nichž každoročně 13. února zazní velká duchovní vokálně-instrumentální skladba. Už v prvním roce vzniku této tradice hrála Staatskapelle v rekonstruovaném Městském divadle (Semperova opera zahájila svůj poválečný provoz až v roce 1985) pod taktovkou Rudolfa Kempeho právě Verdiho Requiem. V dalších letech se ale na repertoár těchto pietních hudebních večerů dostaly i zádušní mše Mozartovy, Berliozovy, Brahmsovy či Brittenovy. Seznam velkých dirigentských jmen, která v historii Gedenkkonzerten nalezneme, je úctyhodný: Konwitschny, Suitner, Blomstedt, Davis, Haitink, Sinopoli, Luisi… Potěšitelným faktem je i dvojí účast Jiřího Bělohlávka, který zde v letech 1980 a 2002 řídil Requiem Antonína Dvořáka.

Atmosféra ve vyprodaném hledišti Semperovy opery byla letos neobvykle napjatá. Kdokoli by to přičítal atmosféře ve městě nebo třeba jen prostému faktu, že se měl koncert živě přenášet rozhlasem, byl na omylu. Drážďanské Vzpomínkové koncerty mají totiž tu zvláštnost, že se před zahájením ani na závěr netleská. Tichý příchod členů orchestrů, sboru, sólistů a dirigenta na jeviště je cosi nepopsatelně zvláštního… Jako by měla absence potlesku každému připomenout, že jde v především o zádušní mši, a teprve následně o umělecký zážitek.

Nastudování díla Messa da Requiem Giuseppe Verdiho se tentokrát zhostil šéfdirigent Christian Thielemann. Dirigoval zpaměti, vše měl pevně pod kontrolou. Od úvodního Requiem aeternam, které se nesmírně jemně vynořilo z téměř absolutního ticha, až po stejně ztišený závěr pasáže Libera me, vybudoval téměř kompaktní celek. Jeho pojetí skladby bylo na hony vzdálené všem pokusům vykřesat z Verdiho církevního díla onu „zakuklenou operu“, jak toho často býváme svědky. Přestože drastické sborové Dies irae i tentokrát vyčnívalo (a nadále se motivicky vracelo) s děsivou zvukovou silou a naléhavostí, sjednotil Thielemann většinu zbývajícího hudebního toku způsobem, jaký se slýchá jen zřídka. Jako by svému Requiem dodal smířlivou něhu – a jakkoli to zní nepravděpodobně, působila skladba v této překvapivé zvukové rovině naprosto fascinujícím dojmem.Neposoudím, do jaké míry zvolil dirigent uvedený přístup vzhledem k této zvláštní příležitosti, ale jisté je, že si ho s orchestrem, sborem a sólisty, které měl k dispozici, mohl směle dovolit. Sächsische Staatskapelle Dresden naplnila Thielemannovu představu takřka dokonale a členové a členky Staatsopernchoru si zaslouží jen slova obdivu – zejména díky jejich soustředěnému výkonu se obvykle jásavě optimistický Sanctus tentokrát nestal vděčnou „sborovou árií“, ale plynule propojil předcházející Hostias s následným křehkým Agnus Dei.

Co se týče sólových pěvců, nechce se věřit, že jejich konečná sestava byla v konečném výsledku vlastně náhodná… Bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova přijela do Drážďan bezprostředně po triumfu, který zažila ve Vídeňské státní opeře v roli Rusalky. Proč vlastně tato skvělá pěvkyně není obecně řazená k absolutní světové špičce, je záhadou, již může vysvětlit snad jen její zjev, na primadonu snad až příliš všední. Její hlas je ale skutečný dar z nebes: nádherná barva, zářivá čistota a technická jistota ve všech polohách, to všechno jsou jeho nezpochybnitelné přednosti. Drží-li Stoyanova jakýkoli dlouhý tón, zdá se, že může znít třeba věčně. V závěrečném Libera me bylo na pěvkyni znát, že jí niterná hudba ani okolnosti koncertu zjevně nenechaly chladnou, a působila značně dojatě. V prostředí doslova nabitém emocemi se v takovém případě nelze divit…

Ruská mezzopranistka Marina Prudenskaja je u nás známá z koncertních projektů České filharmonie. Jejími devizami jsou atraktivní tmavé hlasové zabarvení a zjevná inteligence, s níž ke svěřeným partům přistupuje. Svůj sólový part v Reqiem má obdivuhodně propracovaný a ze svého samostatného výstupu Liber scriptus dokázala vytvořit skutečný hudební klenot. Jinak než jako ryzí vokální krásu nedokážu popsat ani účinek, jaký mělo spojení hlasů Prudenské a Stoyanovy v pasážích Recordare a Agnus Dei.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Messa da Requiem -Ch.Thielemann (Drážďany 2014)

[yasr_visitor_votes postid="93529" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments