Verismus a soudobá novinka v Českých Budějovicích

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jihočeské divadlo uvedlo ve dnech 7. a 9. prosince 2013 premiéru veristické operní jednoaktovky Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana (v nepřesném, ale již vžitém překladu do češtiny Sedlák kavalír), doplněné tentokrát nikoli obvyklým dvojčetem Komedianti, nýbrž novinkou – scénickou kantátou Et nunc et semper (Nyní a navždy) generálního ředitele opery Jihočeského divadla Maria De Rose. Tím se na jihu Čech uskutečnila světová premiéra novinky soudobé hudby, která je dnes dramaturgickou vzácností. Snad škoda, že to není původní česká tvorba, která by byla vzácností ještě markantnější. A kolik našich skladatelů na takovou příležitost marně čeká.Scénická kantáta Et nunc et semper, uvedená v první polovině večera, je skladba pro sóla sbor a orchestr. Kompozičně je typicky postmoderním vokálně instrumentálním dílem. Dle vyjádření autora, dnes generálního hudebního ředitele opery Jihočeského divadla Maria De Rose, jsou zde zcela záměrně použity různé skladebné techniky, jakýsi jejich mix. Což samo o sobě není v soudobé hudební tvorbě nijak neobvyklé. Sbor zpívá například v latině ve stylu hudby ars nova, vrací se hudebním vyjádřením jakoby do doby pozdní gotiky, v níž architektonický symbol sepjatých rukou navozuje plnou oddanost Bohu a víře. Autor a zároveň dirigent díla v rozhovoru s dramaturgem opery Jihočeského divadla Františkem Řihoutem říká, že jeho dílo chce navodit umělecké pocity, není ideově vyhraněné, nechce vnucovat žádný konkrétní pohled. To je mi osobně víc než sympatické. Jakmile autor dlouze vysvětluje, co chce svým dílem říci, podvědomě u mne vyvolá jisté pochybnosti, že vlastně nemá co říci. Neboť kdyby měl, nepotřeboval by mnoho vysvětlovat.

V jakémsi až babylonském zmatení mnoha jazyků, znějících z jeviště, se zřekla režie díla i obvyklých titulků překladů do češtiny, čímž se podtrhuje výše řečené. Dílo je mnou subjektivně cítěno jakoby obraz života, od onoho zázraku zrození po zánik. Silně introvertně laděná kompozice je jakoby rozporuplnou debatou intelektuálů o smyslu života, o spletité filozofii úspěchů i selhání, pokoře i neúctě, o nesrozumitelnosti soudobého světa. Skladatel Milan Kaňák pokládá (ve velmi pěkné brožuře programu dvojvečera) skladbu za působivou modlitbu pro nalezení životní vyrovnanosti.  Režisér Miroslav Veselý dokresluje citlivě ony vize a pocity promítáním filmových záběrů à la Laterna magika (projekce Jan Erhard), s vizuálně působivou nekonečností mořských scenérií, majáků coby symbolů křižovatek života, na nichž se tak často my jako jedinci i celá lidská společenství ocitáme. Ale i horských vrcholů, které lidstvo fascinují svou obtížnou dosažitelností. Tohle vše jsme dlouho nevnímali, neohlíželi se nazpět, ba ani nepátrali po nekonečnosti vesmíru… „Dej nám, Bože, pokojnou noc a posiluj nás, ať vytrváme v dobrém až do konce. Amen…“

Skladatel premiérovaného díla si sám decentně odpovídá v rozhovoru s dramaturgem Jihočeského divadla v tisku na spletité otázky kolem soudobé opery tezí, že skladatelé o něco jiného usilují, než posluchači čekají. Ano, tento otazník neodstranili ani ti nejosobitější skladatelé vážné hudby od druhé poloviny dvacátého století po dnešní dny. Řečeno zjednodušeně, hudba v době po Puccinim se v prostředcích výrazu intelektualizovala a postupně ztratila masovější základnu publika dob dávno minulých. Hledání tedy nadále pokračuje. Rád bych se dočkal větší symbiózy tvůrců a posluchačů, jak se vyslovil pan De Rose, ale nedomnívám se při sledování vývoje, že budu mít takové štěstí.Pozoruhodně nápaditá byla choreografie Attila Egerháziho z nám kulturně blízkého  Maďarska a zřetelně inspirovaný, viditelně zaujatý výkon baletního souboru. Na obou premiérách jsem velmi obdivoval míru zaujetí pro výrazné choreografické ztvárnění! Vypracovaný byl sbor s novým sbormistrem opery Jihočeského divadla Martinem Veselým, zněl až nezvykle vyrovnaně, jemné disonance tvořil jistě a kultivovaně. Byl jsem svědkem imponujících pěveckých výkonů sólistů WeiLonga Tao (na druhé premiéře tvořil jistěji než na první) a Alexandra Beně, jemuž barytonový part údajného ducha, vše popírajícího, znamenitě „ležel“.Zmíněný tenorový part byl zpíván v němčině a měl být reprezentantem vášní a romantiky. Sopránový part ve vokální italštině, zosobňující lásku, přednesla Maria Bisso, v tangu vybočila do španělštiny. Můj dojem z provedení byl velmi pozitivní. Což o to, jednak mám fantazii docela bohatou, aspoň si to myslím, jednak nejsem v operách dějový „fanatik“. Když čtu ve studiích o hudbě třeba o jakési nesrozumitelnosti děje ve Verdiho Trubadúru, vždy se trochu divím, proč je komu nesrozumitelný. Ale proč to vlastně říkám?  Proto, že nemusím být v kladných pocitech vůbec ten pravý. Třeba jiný řekne, že ho to nijak neoslovuje. Dílo mne zaujalo zejména zřetelně poctivým, soustředěným interpretačním přístupem režiséra a choreografa. Míra úcty k soudobé novince byla zřetelná a kéž by taková byla vždy a všude. Jistě, že kasovním trhákem pro svou míru abstrakce a introverce nebude. Ale své slovo k vývoji vokálně-instrumentální scénické formy jistě přináší a má šanci určitou cílenou skupinu diváků oslovit.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rose: Et nunc et semper (JD České Budějovice)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Mascagni: Cavalleria rusticana (JD České Budějovice)

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama