Veselá vdova v Terstu: Diva, divo a diváci

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hned na úvod tohoto článku vám položím záludnou otázku: víte, který evropský stát byl v roce 1975 oficiálně zrušen, přičemž se o jeho území podělili o dvacet let dříve jeho sousedé? Vzhledem ke zvolenému názvu nemá smysl vás napínat – jednalo se o Territorio libero di Trieste neboli Svobodné území Terst.Sever Istrijského poloostrova byl předmětem svárů italského a slovinského obyvatelstva už od poloviny devatenáctého století a běh dějin tomu nejméně dalších sto let vytrvale napomáhal. Po první světové válce připadl dříve rakouský Terst i s tzv. Přímořím Itálii a Mussolini se už za několik let postaral o to, aby Slovinci pochopili, kdo je v něm pánem. Pád fašistického režimu v roce 1943 vystřídala německá okupace a konec války zastihl v Terstu jugoslávskou osvobozeneckou armádu, jejíž představitelé vyhlásili 8. května 1945 Terst autonomním městem v rámci Jugoslávie. V praxi to znamenalo zavedení komunistického teroru obludných rozměrů. Už nehrálo roli, je-li někdo Ital, Slovinec či Chorvat, ale jak jak je mu po chuti nový pořádek. Stovky obyvatel Terstského zálivu na to doplatily životem, mimo jiné i v komunisty znovuobnoveném nacistickém koncentračním táboře Risiera…Protože se ve městě nacházela i 2. novozélandská obrněná divize, které hrozil bezprostřední střet s jugoslávskou armádou, odletěl její generálporučík Morgan do Bělehradu, kde nabídl maršálu Titovi rozdělení výbušného území na spojeneckou zónu A a jugoslávskou zónu B. Diktátor souhlasil a navržené řešení následně v lednu 1947 potvrdila rezoluce OSN, která sice ustanovila Terst svobodným státem, ale zároveň v něm ponechala systém okupačních zón. Navzdory stálému napětí, aktuálně podporovanému studenou válkou, byl státeček mezinárodně respektován, spravovala ho dvojice guvernérů a jeho platidla a poštovní známky jsou dodnes vyhledávanou sběratelskou raritou.Zlom přišel až s odklonem Titova režimu od stalinského východního bloku v padesátých letech. Maršál začal pošilhávat po ochraně ze strany západních spojenců a byl ochoten za to něco zaplatit. 5. října 1954 tak zástupci Jugoslávie spolu s kolegy z Velké Británie, USA a Itálie podepsali v Londýně Memorandum o porozumění, které de facto rozdělilo svobodný Terst mezi Itálii a Jugoslávii. 10. listopadu 1975 pak Itálie s Jugoslávií dohodu potvrdily definitivní dohodou, tzv. Dohodou z Osmia. Dnes najdete území bývalého svobodného Terstu v Itálii (město Terst a Terstská provincie), Slovinsku (region Primorsko) a Chorvatsku (část Istrijské župy).To celé je jen nepatrná výseč z historie města, ve kterém se po staletí nejen kvůli jeho postavení strategicky významného přístavu spoluvytvářely evropské dějiny. Pokud Terst navštívíte, najdete v něm nejen městské centrum, tvořené mohutnými paláci postavenými vesměs v průběhu 19. století, ale i působivý Canal Grande, kolem něhož se rádi procházeli James Joyce či Rainer Maria Rilke, středověkou katedrálu San Giusto se stejnojmenným hradem a také jeden malý div světa – zámek Miramare, který se nachází v překrásné pobřežní scenérii na severním okraji města. Toto šlechtické letovisko stojí za návštěvu i kvůli připomínce jeho slavně-neslavných obyvatel. Bratr císaře Františka Josefa I. Maxmilián Habsburský se odsud nechal v roce 1864 vylákat s nabídkou mexické císařské koruny, což ho tři roky poté stálo za oceánem život na popravišti, a vévoda Amadeo Aosta opustil Miramare krátce před druhou světovou válkou, aby se stal italským místokrálem v Etiopii. Ani on už se do svého překrásného sídla v Terstském zálivu nevrátil – v roce 1942 zemřel v britském zajateckém táboře v Nairobi na tuberkulózu. Nepochybuji, že Maxmilian i Amadeo byli tváří tvář smrti duchem v Miramare a shodně si odpovídali na otázku, zda opravdu stálo za to ho opustit kvůli korunám, které jim seděly na hlavách tak nepevně…Jak už bylo řečeno, Terst byl od nepaměti místem obrovského politického a obchodního významu, a jako takový se samozřejmě musel prezentovat i kulturou na odpovídající úrovni. V roce 1801 se tak dočkal i reprezentativní operní budovy, která nesla název Teatro Nuovo. O její vnější podobu se postaral architekt Gian Antonio Selva (projektant benátského Teatro La Fenice) a o interier Matteo Pertsch, který už před tím navrhl sál pro milánskou Scalu. Elegantní budova pojala 1 400 diváků a 21. dubna 1801 byla slavnostně otevřena premierou opery Johanna Simona Mayra Ginevra di Scozia. Další premiéra na sebe nedala dlouho čekat – o měsíc později se jí stal Annibale in Capua Antonia Salieriho.Divadlo poté prošlo nejrůznějšími peripetiemi a vystřídalo mnoho názvů (což tak dobře známe i u nás) a čas jeho největší slávy přišel ve chvíli, kdy si říkalo Teatro Grande. Tehdy se stalo dějištěm dvou premiér děl Giuseppa Verdiho: nejprve v revolučním roce 1848, kdy zde poprvé zazněl Il corsaro (zpívala v něm tehdy i Verdiho pozdější manželka Giuseppina Streponi), a poté roku 1850, kdy se tu ne zrovna úspěšně poprvé představil Stiffelio.

Smrt velkého skladatele 27. ledna 1901 pak sebou přinesla nový název divadla, který mu zůstal až dodnes – Teatro Lirico „Giuseppe Verdi“ Trieste.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments