Veselý vdovec rytíř Modrovous

Po Offenbachově Velkovévodkyni z Gerolsteinu (2003), Bizetově Carmen (2005), Mozartově Idomeneovi (2008), Gershwinově Porgy a Bess (2009) a Smetanově Prodané nevěstě (2011) se hlavním operním projektem štýrskohradeckého festivalu styriarte stalo po deseti letech opět Offenbachovo dílo, tentokrát tříaktová opera buffa ve čtyřech obrazech Rytíř Modrovous (Barbe-Bleue), jejíž nejednoznačně přijatá premiéra v únoru 1866 a césurovitá inscenační tradice předznamenaly ojedinělé uvádění Offenbachovy romantické persifláže na evropských operních jevištích. Zařazením Offenbachova Modrovouse, nenapravitelného sukničkáře a do jisté míry předobrazu titulního hrdiny Hoffmannových povídek, jemuž se po pěti zdánlivě úspěšných pokusech o ovdovění stane osudnou hrubozrnná venkovanka Boulotte, festival připojil ke své volné operní dramaturgické řadě další hudebně-dramatické dílo, formálně praskající ve švech a dalece překračující dobové, ale v podstatě stále povětšinou platné estetické představy o opeře jako divadelním žánru. Učinit z Offenbachova Modrovouse hlavní lákadlo festivalu s letošním mottem Nebezpečné známosti bylo ve wagnerovsko-verdiovském roce riskantní provokací. Nebyl by to však Nikolaus Harnoncourt, hluboce přesvědčený o kvalitách a aktuálnosti Offenbachova pastorále kombinujícího dobově aktuální společenskou satiru s romantikou naruby, aby zůstalo jen u provokace jediné.Opera Rytíř Modrovous začíná venkovskou idylkou, kterou si užívají princ-pastýř Saphir (Marcus Schäfer) a pastýřka Fleurette, ve skutečnosti léta pohřešovaná princezna Hermia (Sophie Marin-Degor), jejichž vzájemnou náklonnost ruší jen pudová venkovanka Boulotte (Elisabeth Kulman), napůl Carmen, napůl Líza Doolittelová, k zlosti přítomného zahraničního a k pobavení domácího publika mluvící v německé próze štýrským dialektem, ve III. aktu v cikánské scéně i maďarskou němčinou. Modrovousův sluha a alchymista Popolani (Sébastien Soulès) a ministr krále Bobêche (Cornel Frey) hrabě Oscar (Thomas E. Bauer) rozpoznají v pastýřce Fleurette princeznu Hermii a Modrovousovi (Johannes Chum) zinscenují rustikální soutěž královny krásy, v níž – jak jinak – zvítězí hubatá a bokatá, v lecčems svůdná Boulotte, poskokem Popolanim varovaná před Modrovousovou sňatkovou strategií. V blasfemické mozaice prvního dějství střídá úvodní pastorále Boulottina píseň, patrně nejznámější číslo celé opery, Oscarův a Popolaniho melodram, manifestační sbor Modrovousovy družiny, soutěž Modrovousových nevěst a nakonec rytířovo vyprávění. Ve druhém aktu se divák ocitne uprostřed dekadentního světa královského dvora žárlivého a senilního krále Bobêche: C. Frey hraje rachiticky shrbeného starce věrně po celý operní večer – v jedinou chvíli nařídí přípravy svatebních oslav znovunalezené královské dcery Hermie s neznámým princem i popravu dalšího manželčina milence. Tatam jsou princeznina zdráhání, podporovaná královniným líčením manželských strastí, když v neznámém ženichovi rozpozná svého pastýře. O princezninu ruku si však řekne i Modrovous, očarovaný Hermiinými krásami, když nařídí ze světa sprovodit i svou šestou manželku Boulotte, skandalistku překračující všechna pravidla dvorské etikety. Ve druhém obraze druhého dějství na diváky dýchne svět Orfea v podsvětí, když se před auditoriem otevře tajemná Popolaniho sklepní laboratoř, v níž uchovává v sarkofázích Modrovousovy manželky, Popolaniho lektvarem odsouzené ke spánku, nikoli k smrti, jak zněl Modrovousův příkaz. Popolaniho sklepní laboratorium vystřídají v posledním dějství opět komnaty Bobêcheho paláce: Saphirova a Hermiina svatba je přerušena Modrovousovým nářkem nad ztrátou „zesnulé“ Boulotte a Modrovousovým vyšachováním prince Saphira z role Hermiina manžela. Svatební dění rozladí nejprve hlouček cikánek – ve skutečnosti Modrovousových manželek, Popolanim probuzených k životu a emancipovanou Boulotte vedených proti Modrovousovi – a posléze zástup králových konkurentů, rovněž jen naoko zbavených života ministrem Oscarem. Závěr opery jako by byl vystřižen z pitomých romantických komedií severoamerické provenience: finále opery se promění v hromadnou svatbu Saphira a Hermie a Modrovousových manželek a Bobêcheho konkurentů. Na Modrovouse zbyla jen dračice Boulotte…Klíčovou výhodou tzv. poloscénických či koncertních realizací (Philipp Harnoncourt, režisér a autor scény, světelného designu a nové prózy v německém jazyce v jedné osobě, se těmto termínům raději vyhýbá a hovoří o „zjednodušeném scénickém nastudování“) je vyklizení prostoru operních klišé ve prospěch obnaženého herectví a většího akcentu na hudební stránku inscenace. Na druhou stranu je třeba přiznat, že antiiluzivní prostor Haly Helmuta Lista, na hony vzdálený posvátnosti operních divadel, a dojmem polotovaru působící scéna publiku neulehčují přístup k režijní koncepci, pokud vůbec existovala, a jejímu scénickému zhmotnění. Zkoušelo se jen neuvěřitelných deset dnů, zvláště v mluvených dialozích dostali pěvci volnou ruku a improvizace byla povýšena na fundamentální element inscenace, vědomě a se všemi riziky. Harnoncourt junior není geniální režisér jako Walter Felsenstein, jehož inscenace Rytíře Modrovouse z padesátých let prošla Evropou a jedním z čtyřiasedmdesáti obnovených nastudování zakotvila i ve Štýrském Hradci (1989), publikum však jeho improvizačně-kabaretní divadlo nakonec přijalo, hlavně kvůli kostýmům Elisabeth Ahsef a vtipné videoprojekci v komiksové estetice ovlivněné souborem Monty Python (Max Kaufmann, Eva Grün). Neodpustilo mu však (o médiích nemluvě) politicky nekorektní aktualizaci mluvené prózy, a to zvláště v cikánské scéně III. aktu s bolestně aktuálními narážkami na žebrající Romy a Slováky v ulicích starého, hyperkorektního Štýrského Hradce.Pěvecký a herecký tým byl režiséru Harnoncourtovi pevnou oporou, počínaje na scéně řádící Elisabeth Kulman, disponující podmanivým, ve všech polohách vyrovnaným mezzosopránem a nesporným hereckým talentem, a sboristy či sólo-sboristy z řad členů Sboru Arnolda Schoenberga (sbormistr Erwin Ortner, nastudování Mihal Kucharko) konče. Elisabeth Kulman na festivalu dokázala zazářit i v okrajové roli Smetanovy Ludmily v Prodané nevěstě (2011), tentokrát však dostala příležitost snů, když skloubila živelné herectví a důvěrnou znalost štýrského dialektu s precizním a suverénním hlasovým projevem směřujícím ke kovovým sopránovým výškám. Je to mezzosopranistka par excelence, jejíž konkurenti to rozhodně neměli snadné. Z dvojice Saphir-Fleurette/Hermia mě více než francouzská sopranistka Sophie Marin-Degor zaujal Marcus Schäfer, jehož buffo tenor se ideálně snoubí s rolemi, které jsou mu festivalovými operními produkcemi přidělovány (v Prodané nevěstě v roce 2011 dokonalý Vašek) a které si v podobě herecky detailně vykreslených figurek vysloveně užívá. Smekám však před schopností Sophie Marin-Degor ve vteřině vyměnit roli pastýřky za úlohu princezny. Královská dvojice Cornel Frey a Elisabeth van Magnus dokázala v hlase vykouzlit cosi aristokraticky osamělého, hereckým projevem mířila k hranicím trapnosti formálně udržovaných sňatků. Paní von Magnus – pokud zrovna nestojí na scéně, pak prorektorka štýrskohradecké Univerzity umění – má za sebou činoherní školení, což je na scéně dobře poznat: v podstatě nehraje, jen na scéně „bytuje“, a minimálními gesty a hereckou akcí dokázala sehrát vyprahlou královskou partnerku stařecky lascivního krále Bobêche C. Freye.

S obsazováním menších a malých rolí nemá festival styriarte problémy, festivalové renomé a aura Harnoncourta seniora jsou dostatečně přitažlivými, proto i drobnější úlohy hraběte Oscara a Modrovousova sluhy Popolaniho byly sehrány a zazpívány na výbornou, ať již v indispozici a s mikroportem zpívajícím Sébastienem Soulèsem, nebo hlasově podmanivým Thomasem E. Bauerem, který vloni zaujal v komponovaném večeru o manželích Schumannových po boku Martiny Jankové. Role Modrovouse byla původně určena čtyřiačtyřicetiletému francouzskému tenoristovi Yannu Beuronovi, tenorové opoře offenbachovských projektů Marca Minkowského, nakonec ji však přijal domácí štýrský lyrický tenorista Johannes Chum, dosud známý převážně z projektů scény autentické provozovací praxe (v září ovšem debutuje v štýrskohradecké opeře v roli Wagnerova Lohengrina!). S Modrovousem se hlasově i herecky popral se ctí, v hlasovém, ani v hereckém projevu, ukrytém za cheguevarovským plnovousem a partyzánskou uniformou, nebyly znát pěvecké manýry staré hudby, ani herecká strnulost tenorových hvězd, rozdvojenou roli Modrovouse však lépe zpívá než hraje.Hudební složka inscenace – pokud lze vůbec hovořit o „složce“ – ležela v rukou Nikolause Harnoncourta, jehož uměleckému návratu do Štýrského Hradce mělo v roce 1985 napomoci založení festivalu styriarte. K Offenbachově tvorbě má cellista Harnoncourt možná překvapivě velice blízko, jednak pro její význam coby inspiračního zdroje díla Johanna Strausse mladšího, jednak pro interpretační zkušenosti nabyté v Curychu (Krásná Helena, La Pèrichole, Velkovévodkyně z Gerolsteinu) a Štýrského Hradce (Velkovévodkyně z Gerolsteinu). Práce s autografní partiturou, uloženou nyní ve Stockholmu, a vlastní edice Offenbachova díla jsou pro Harnoncourta samozřejmostí, nové přečtení Offenbachova rukopisu a jeho ojedinělá interpretace očekávanou jistotou. Harnoncourt je mistr kontrastu a cílené provokace, k čemuž mu napomohlo miniaturní obsazení Evropského komorního orchestru (třiadvacetičlenná smyčcová a patnáctičlenná skupina dechových a bicích nástrojů), v upozaděném zvuku smyčcové sekce objektivní, ale i zvukově pichlavé, ironické, sarkastické. Přesto však letos čtyřiaosmdesátiletý dirigent bazíroval na napětí mezi antiromantickým děním na jevišti a jeho nejednou lyrickým a valčíkově melancholickým komentářem v orchestřišti. Bez přestávky tříhodinový hudební patchwork zvládl Harnoncourt s přehledem i jistotou v podobě mnoha detailních komentářů. Publikum jej po zásluze odměnilo ovacemi, které patřily Harnoncourtovi rozenému divadelníkovi i Harnoncourtovi dirigentovi, posedlému uváděním operních děl mimo dramaturgický střední proud. Oporou dirigentovy koncepce byl fantasticky hrající Evropský komorní orchestr, jehož festivalová vystoupení jsou hvězdnými okamžiky letních evropských festivalových stagion: orchestr je neuvěřitelně flexibilní, dirigentovi visí na očích a leží u nohou, okamžitě reaguje na minimální dirigentova gesta, dokáže v jedné chvíli provokovat i melancholicky ukolébat. Dynamické možnosti a hráčské dispozice orchestru netřeba komentovat, ty je třeba zažít, což může český posluchač buď prostřednictvím připravovaného DVD záznamu, nebo v rozhlasovém záznamu ORF 6. července 2013.

Hodnocení autora recenze: 95 %

styriarte 2013
Jacques Offenbach:
Barbe-Bleue / Ritter Blaubart
(Rytíř Modrovous)
Německé dialogy: Philipp Harnoncourt
(poloscénické provedení)
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Režie, scéna: Philipp Harnoncourt
Kostýmy: Elisabeth Ahsef
Animace: Max Kaufmann, Eva Grün
Sbormistr: Mihal Kucharko
Evropský komorní orchestr
Sbor Arnolda Schoenberga
Premiéra 22. června 2013 Helmut-List-Halle Štýrský Hradec
(psáno z reprízy 26. 6. 2013)

Boulotte – Elisabeth Kulman (mezzosoprán)
Rytíř Modrovous – Johannes Chum (tenor)
Fleurette / Hermia – Sophie Marin-Degor (soprán)
Král Bobêche – Cornel Frey (tenor)
Popolani – Sébastien Soulès (bas)
Hrabě Oscar – Thomas E. Bauer (baryton)
Princ Saphir – Markus Schäfer (tenor)
Královna Clémentine – Elisabeth von Magnus (mezzosoprán)

www.styriarte.com

Foto Werner Kmetitsch