Burianova Maryša v Liberci drásá jako výkřik. Folklór nehledejte

• Zapomenutý titul – významný návrat
• Burian mezi avantgardou a tradicí
• Hudba, která rytmizuje drama
• Silné postavy, přesvědčivé výkony
• Přesah obžaloby patriarchální společnosti

Zapomenutý titul – významný návrat

Uvedení Burianovy Maryši je počin – nejen dramaturgický, ale i inscenační… Podobně jako záslužně uvedl operu Bubu z Montparnassu Burianova avantgardního období Jiří Nekvasil za svého působení v čele Státní opery Praha v roce 1999 nebo když Burianovu adaptaci lidové hry v Opeře z pouti připomněl v roce 2004 Luděk Golat v Ostravě. Další Burianovy opery – Alladina a Palomid, Před slunce východem, Mistr Ipokras nebo poválečné Císařovy nové šaty zůstávají stále zcela opomíjené.

Důvod, proč se Burianova Maryša podle divadelní hry bratří Mrštíků ocitla tak dlouho nepovšimnuta českými divadly, možná souvisí s tím, že celé posmetanovské a podvořákovské generace českých skladatelů zůstaly a zůstávají ve stínu tak silných skladatelských osobností, jakými jsou i v mezinárodním kontextu Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Po premiéře v Brně v roce 1940 následovala ostravská a o rok později olomoucká – v době, kdy byl Burian zatčen gestapem a vězněn v pracovních táborech až do konce války. Pražské Národní divadlo nasadilo Maryšu do repertoáru hned v prvním poválečném roce 1946 a k titulu se vrátilo ještě v roce 1960 a v 60. letech o ni projevily zájem také liberecké Divadlo F. X. Šaldy a Státní opera Ostrava. Brněnská opera sáhla po Maryše podruhé v roce 1970 a její další uvádění se zastavilo v roce 1974 plzeňskou inscenací. Výrazným vkladem do interpretace Burianovy Maryši a do televizního zpracování oper se stala nahrávka České televize pod vedením dirigenta Jana Štycha a režisérky Evy Marie Bergerové, v níž podle tehdejší konvence zpívající sólisty dublovali činoherci – Maryšu zpívala Magdaléna Blahušiaková a hrála Zlata Adamovská.

Burian mezi avantgardou a tradicí

Emil František Burian (1904–1959) byl mužem mnoha profesí a zájmů, jednou z velmi výrazných – a kontroverzních – osobností české kultury s přesvědčením o společenské funkci umění. Do historie se zapsal především jako levicově politicky angažovaný režisér, dramatik, dramaturg, vůdčí osobnost divadla D 34. Působil i jako herec a zpěvák nebo básník. Prosazoval princip kolektivní tvorby, která měla oslovovat „nového“ dělnického diváka. Hudba, text, scénografie a herecký projev byly v jeho pojetí těsně propojeny a podřízeny ideologickému sdělení. Jeho východiska z avantgardních experimentů 20. let a princip syntézy divadelních složek ho přivedl k voicebandu: specifickému druhu hudebního divadla, ve kterém se do uměleckého ztvárnění mluveného slova spojuje sborová rytmizovaná řeč s přesnou organizací hlasů, tempa, rytmu, dynamiky i výrazu a zvukomalba.

Jako skladatel byl E. F. Burian, žák Josefa Bohuslava Foerstera na Pražské konzervatoři, do jisté míry podobně jako Bohuslav Martinů, dítětem stylového kvasu meziválečné avantgardy včetně inspirací poetismem, dadaismem, expresionismem, jazzem i lidovým divadlem. Zároveň však cítil pokoru před Smetanou, Dvořákem a Janáčkem, které považoval za velikány české národní opery a Maryšou na ně svým způsobem chtěl navázat. Dílo nesené národním cítěním jako vzdorem proti útlaku vznikalo v soukolí tlaků a napětí mezi tradicí a experimentem, v době politických a kulturních otřesů spojených s rozpadem první republiky, mnichovskou dohodou a začátkem nacistické okupace. Zároveň spadá do období, kdy se česká avantgarda, zčásti v reakci na proměnu společenského klimatu, snažila redefinovat svou funkci – od radikální formální revolty směrem k větší srozumitelnosti, národnímu ukotvení a angažovanosti.

Je to svým způsobem paradox. Maryša, opera tvůrce, který po volbách roku 1948 zasedl na funkční období pěti let za KSČ do Národního shromáždění a který byl v roce 1954 jmenován národním umělcem, možná až příliš tvořivě naplňovala dogmaticky prosazovaný poválečný koncept budovatelského socialistického realismu s oblíbeným tématem vzdoru proti utlačovatelům. Nepomohlo, že s podtitulem „lidová opera“ a hudebním stylem založeným na folkloru naplňovala sveřepě prosazované povinné zadání rozvíjení ideálu smetanovských národních oper. Ačkoli výrazně převyšovala operní tvorbu poválečných, zejména 50. let (Meluzína Jana Evangelisty Zelenky, Dornička nebo Jan Výrava Maxmiliána Hájka), z repertoáru českých divadel se Maryša vytratila. Původní činoherní verze bratří Mrštíků přitom v 50. letech zažívala doslova inscenační boom, když se dočkala čtyř desítek inscenací.

Hudba, která rytmizuje drama

Na rozdíl od Janáčka, který literární předlohy svých oper výrazně krátil, ponechal Burian v Maryše dramatickou předlohu bratří Mrštíků při vynechání Lízalova syna Josefa a vedlejších postav dokreslujících prostředí, v němž se tragédie odehrává, téměř beze změn. Hudební inspirací folklorem na Janáčka sice volně navázal, ale nápěvky mluvy nevyužíval. Na operní drama aplikoval principy vyzkoušené voicebandem s rytmizací řeči, vrstvením hudebních a dramatických plánů tak, aby propojením slova a hudby, akcentovanou rytmikou a harmonickým neklidem posiloval dramatičnost situací. Vedle Janáčkovy Její pastorkyně a Foersterovy Evy (a do určité míry i Hábovy Matky) je Burianova Maryša další významnou operou podle realistické předlohy zachycující tragédie uprostřed konvencí venkovského života.

Hudební ředitel liberecké opery Zbyněk Müller svým hudebním nastudováním tento Burianův kompoziční princip vystihl v plné intenzitě i díky tomu, že v přívalech vypjatých až drsně agresivních emocí nechal vyznít záblesky lyrického zklidnění. Ocenila jsem, že i při velkém obsazení orchestru, který se do libereckého orchestřiště ani nevešel a harfy i část bicích byly umístěny do lóží u jeviště, orchestr nepřekrýval sólisty, kteří věnovali velkou péči srozumitelnosti deklamace.

Silné postavy, přesvědčivé výkony

Právě obsazení sólistů v čele s Lívií Obručník Vénosovou patří také k přednostem liberecké inscenace. Je obdivuhodné, jak široký repertoár především mladodramatických rolí tato sopranistka obsáhne, takže se stala klíčovou osobností libereckého operního ansámblu. Po Evě a Jenůfě je Maryša další z ženských postav, v níž dokáže plností svého barevného sopránu v propojení s hereckým uměním postihovat jejich vývoj a nuance emocí. Nenaplněné touhy, vzdor, a tragický konec těchto žen tak dostávají v podání Lívie Obručník Vénosové věrohodnost a sugestivnost. Její Maryša začíná jako veselá dívka, ze které sálá entusiasmus mládí, s nímž se vzdorovitě a odhodlaně brání příkazu sňatkové strategie svého otce. Když pochopí, že nenajde oporu v nikom, ani ve Franckovi, a podvolí se, začne se vyrovnávat s krutostí svého údělu až k nezvratnému rozhodnutí dovést svůj bezvýchodný osud, jak jej vnímá, do tragického konce.

Takto vystižená síla charakteru Maryši vyzněla i díky tomu, že měla výrazné protihráče. Michal Lehotský pojal svým dramatickým tenorem Maryšina otce Lízala jako nekompromisně autoritativního otce a neomaleného obchodníka s vlastní dcerou, který sice přizná svou chybu, ale zabránit tragédii nedokáže. Barytonista Pavel Klečka vystihl Vávrovu pragmatičnost, když vyjednává s Lízalem o podmínkách sňatku s Maryšou. Do jeho majetnického zacházení s Maryšou, v liberecké inscenaci až příliš explicitně zdůrazněné násilím při vynucovaném sexu, se jakoby v předtuše smrti prolne zákmit vlídnosti ve snaze o zlepšení vztahu. Třetím výrazným sólistou je mladý basista Bence Szabó. Důvěra, kterou dali v Liberci tomuto loňskému vítězi Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka teprve v kategorii Junior, plně zúročil jako optimální typ pro Francka – bouřliváka, atraktivního lamače ženských srdcí, který Maryšu upřímně miluje, ale nemá její sílu, aby ji ubránil a zachránil.

I menší ženské role byly obsazeny typově velmi dobře zvolenými sólistkami, které v různých variantách vystihly podřízenost žen v prostředí patriarchální nadvlády: Věra Poláchová Kavanová byla vedle svého dominantního manžela submisivní Lízalkou, Hannah Ester Minutillo do omezeného vlivu Franckovy matky na svého syna vsunula moment, v němž si tato chudá vdova neodpírá potěšení s Hospodským (Dušan Růžička). Zakřiknutost Rozárky, služebné u Vávry, která při bití Vávrou ztratí odvahu Maryše pomoci, přesvědčivě vyjádřila Veronika Kaiserová. Blanka Černá jako Stařenka se schovávala za pletení svůj strach vyjádřit jakýkoli názor. Do této galerie ženských postav vnesla Petra Vondrová svým hutným altem energii ženy, která pod praporem „pravdy“ hlásá neochvějnost pravidel komunity udržovaných však moralizováním, pomluvami, klepy. Na vyznění inscenace se významnou měrou podílel i sbor pod vedením Tadeáše Tulacha.

Přesah obžaloby patriarchální společnosti

Linda Hejlová Keprtová i v inscenaci Maryši vyšla ze svého osvědčeného režijního přístupu, v němž jí stačí jednoduchá scéna Marie Blažkové s minimem významově promyšleně volených dekorací a rekvizit, aby kladla důraz na vypracování charakterů postav a situací. Ty posílilo i přidání Vávrových dětí, tří dívek ve školním věku s copy, jejichž přítomnost „zahušťovala“ napětí mezi Maryšou a Vávrou. V případě Maryši pak už režisérce stačilo několik černých praktikáblů, které vertikálně členily jeviště pod „těžkým“ zamřížovaným stropem, žebřiňák, desítky bílých halen a šatů spouštějících se na tyči. Nejvýraznější dekorací je červený stůl, u kterého se sjednávají obchody s lidskými osudy – jak zdůrazňují i cedule s nápisy „na prodej“, které drží nejen Maryša, ale také další ženy.

Časový přesah témat vzdoru proti zavedeným pořádkům byl zřejmý z kostýmů Marie Blažkové, když Lízalka má současný kostým, Vávra béžový oblek nebo kožený kabát a Francek by v černé kožené bundě splynul v dnešním davu. Ostříhání mohutných copů Maryši po svatbě však z ní udělalo až jakousi Johanku z Arku a její kouření a svléknutí do kombiné v závěru působilo prvoplánově, stejně jako nadužívání lahví s alkoholem od začátku inscenace.

Inscenace Burianovy Maryši v Divadle F. X. Šaldy tak završuje libereckou dramaturgickou linii Foersterovy Evy a Janáčkovy Její pastorkyně, v níž Linda Hejlová Keprtová jako režisérka a sopranistka Lívia Obručník Vénosová nabídly současný pohled na realistická dramata se silnými ženskými osudy drcenými konvencemi, v nichž žijí.

Emil František Burian: Maryša
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra 16. května 2025

Hudební nastudování: Zbyněk Müller
Režie: Linda Hejlová Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tadeáš Tulach
Dramaturgie: Tereza Konývka Frýbertová

Účinkující:
Michal Lehotský – Lízal
Věra Pláchová Kavanová – Lízalka
Lívia Obručník Venosová – Maryša
Pavel Klečka – Vávra
Bence Szabó – Francek
Hannah Esther Minutillo – Horačka
Petra Vondrová – Strouhalka
Veronika Kaiserová – Rozárka
Blanka Černá – Stařenka
Dušan Růžička – Hospodský
Peter Budík – Rekrut
Dario Grbič – Soused
Dívky: Samanta Hudová, Lucie Brzková, Diana Mohrová

Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy v Liberci