Marsalis okouzlil fantazií i suverénní syntézou stylů
Abonentní koncert České filharmonie o posledním pondělku před Velikonocemi obohatily jazzové rytmy. Více jich ovšem bylo v české premiéře skladby Wyntona Marsalise Koncert pro housle a orchestr D dur. V podání houslistky Nicoly Benedetti a za dirigentského vedení Cristiana Măcelaru se stala senzací, která nadchla publikum a ani odborníky nemohla nechat klidnými.
Autor díla Wynton Marsalis (*1961) si svoje renomé vydobyl jako špičkový jazzový trumpetista, skladba však dokázala, že i jeho kompoziční dovednosti jsou značné a tvůrčí invence obrovská. V posledních letech se Marsalis neuzavírá do stylových omezení, ale snaží se z klasické i jazzové hudby vytěžit maximum možného obsahu. Vytváří polyžánrové kompozice a má s nimi nebývalý úspěch.
Svůj houslový koncert věnoval Nicole Benedetti. Ta společně s dirigentem Cristianem Măcelarem cestuje po světě a provádí jej jako sólistka s různými orchestry. Autor ke své skladbě uvedl: „Nicky mě žádala, abych zobrazil ve svém díle celý rozmanitý svět lidí. Hledání společného základu mezi různými kulturami, uměními či hudebními styly je mojí celoživotní fascinací, proto jsem se snažil zvlášť usilovně. Propojit odlišné perspektivy však nebylo snadné….“. Zadíváme-li se zpětně do pražského koncertního života letošní sezóny, zjistíme, že na programu Pražských symfoniků byla v prosinci minulého roku premiéra koncertu s obdobně globálním programním zaměřením Koncert pro klavír a orchestr č. 4 Matka Země Fazila Saye (viz recenze zde). Mezi oběma díly lze vidět zásadní rozdíly v obsahu i formě. Je však velmi dobré, že dochází k jejich zařazení do dramaturgie u našich největších symfonických těles.
Premiéra Marsalisova koncertu se stala hudební událostí z několika zásadních důvodů. První lze vztáhnout ke kvalitě fúze mezi vážnou hudbou a jazzem. Spojení atributů klasické vážné hudby a jazzu má zde svá stylová omezení. Skladatel pojí romantizující tendence kompoziční řeči s pasážemi pocházejícími z historicky ranějších fází jazzového vývoje. Dokáže je však stylizovat do neortodoxních instrumentačních konstelací, jimž vychází vstříc složení symfonického orchestru. Přes uvolněnost plynoucí z improvizačních ploch podléhá čtyřvětá kompozice pravidelnému formátu čtyřvětého sonátového cyklu s hybným finále a lyrickým středem. Standardní formát drží kompozici v koncízním stavu, a posluchač se v ní tak může dobře orientovat.
Druhý důvod plyne z kvality hudebních detailů, jež jsou do skladby vkládány skladatelovou péčí o konkrétní průběh skladby. Přestože se ve skladbě střídají, polyfonizují se či kolážově navazují vstupy ze světa klasiky či jazzu, vždy je jejich náplň krásná. Tento přívlastek lze použít v souvislosti se sledovanou skladbou i v případě, že zachycujeme náznak zaběhlého schématu, například bluesového. Nikdy to není jen kopie původního žánru, vždy tam autor přidává něco navíc. Těží především ze své bohaté harmonické fantazie a vynalézavosti. Kouzelná hra detailu se rozehrává i v instrumentaci. Řečiště instrumentačních kombinací zasahující všechny nástrojové skupiny, speciálně pak skupinu bicích, dosahovalo šíře veletoku Obu (na některých místech této řeky nelze na druhý břeh téměř dohlédnout).
Filharmonici s gustem nadto ještě podupávali, syčeli či tleskali. Samostatně nutno popsat bohatství sólového houslového partu, využívajícího drnkání oběma rukama, glissand v různých polohách či rychlostech, hru akordickou i polyfonní, stejně tak hru poukazující k irskému lidovému stylu, hru s jazzovým feelingem atd. V celkovém pohledu se nástroje nikdy nepřekrývaly, natož aby byla komplikována slyšitelnost nástroje sólového. Do závěrečné věty v duchu Hootenanny, veselice s lidovou hudbou známou z westernů, zafoukal i suzafon s obřím okrouhlým ozvučníkem.
Nicola Benedetti proměnila Marsalisův koncert v strhující zážitek
Třetím důvodem nemalého úspěchu americké novinky svůj popis graduji. Byl to oslnivý výkon sympatické skotské houslistky Nicoly Benedetti. Z každého jejího pohybu, fráze či filigránsky provedeného technického detailu bylo zřejmé, jak s koncertem splynula, jak s jeho obsahem konvenuje a jak si vše, co je s jeho zvukem spojeno, dokonale užívá. Při hře měnila místa. Blues si šla zahrát s bicími nástroji, poté se vrátila zpět k dirigentovi, aby provedla kadenci.
Závěr koncertu vytvořil skladatel v duchu „fade out“, a tak se houslistka za opakování patternu postupně odebírala ke dveřím pro nástup umělců, aby ještě preludovala po jejich zavření. Nápad pro nástrojový koncert, který Dvořákova síň patrně ještě nezažila… Nelze se divit, že po závěru skladby se rozléhal halasný aplaus a posluchači při potlesku stáli. Nicola Benedetti pak ještě připojila přídavek v duchu amerického folkloru. Do jejího vyzařování na pražské publikum vstoupila ještě její podoba s herečkou Janou Brejchovou, jak si ji pamatujeme z mládí.
Martinů dozrával pomalu, ale našel působivou sílu v závěru
Po přestávce zazněla Symfonie č. 1 Bohuslava Martinů ze začátku 40. let minulého století, tedy dílo spjaté s druhou světovou válkou. Je zahaleno často do mlhy chromatizovaných běhů, synkopovaných témat či složitých komplementárních rytmů. Protkává jej známý Janáčkův spoj uvedený v závěru jeho rapsodie Taras Bulba, kde je překvapivě dominantní septakord rozveden tak, jako by v tónině stál na místě subdominanty, tedy ne dominanty.
První symfonie Bohuslava Martinů je velké repertoárové dílo, kdy se v případě České filharmonie očekává interpretační brilance v oblasti souhry, ladění i hráčské ušlechtilosti. Dílo, které odborná veřejnost zná zpaměti. Nelze se tedy divit, že je těžké přeslechnout jakoukoliv nuanci při jeho provedení. Dílo v kvalitě souhry a sdělovací intenzitě gradovalo v posledních dvou větách. Largo se neslo v jímavém posmutnělém duchu, v souladu s tím, že jeho obsahem je vzpomínka na zemřelou choť Sergeje Kusevického, který si skladbu u Martinů objednal. Dirigentu Cristianu Măcelaru se podařilo v závěrečném finále zpevnit hudbu do ostrých bloků a vygradovat skladbu v prosvětlené katarzi. Posluchači výkon našeho prvního orchestru i Măcelarovu kompetentní interpretační koncepci ocenili dlouhotrvajícím potleskem.
Česká filharmonie • Cristian Măcelaru
25. března 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Wynton Marsalis: Koncert pro housle a orchestr D dur (česká premiéra) (44′)
— Přestávka —
Bohuslav Martinů: Symfonie č. 1, H 289 (33′)
Účinkující
Nicola Benedetti – housle
Česká filharmonie
Cristian Măcelaru – dirigent
