Vídeň: Iphigénie plná přízraků

  1. 1
  2. 2

14. března se v Divadle na Vídeňce konala premiéra opery Christopha Wilibalda Glucka Iphigénie en Tauride (Ifigenie v Tauridě). Šlo o jednoznačný úspěch.


Véronique Gens (Ifigenie)

S nadšením byla opera přijata již při své premiéře v Paříži 18. května 1779. Gluck tehdy předložil publiku něco jiného, než co běžně slýchalo a na co ho připravil svou Armidou dva roky předtím. Ifigenie je tzv. reformní opera, skutečně prokomponované hudební drama. Rozlišíme v ní ještě árie a recitativy, ale obojí mezi sebou plynule přechází. Velmi často se zapojuje sbor – ten měl ostatně ve francouzské opeře vždy důležitější postavení. Celkově je hudba Ifigenie plná vášní a citů, zejména těch tragických: zoufalství, pomsty, smutku, utrpení a naděje. Místy jsem si říkal, že je s podivem, jak se Gluckovi podařilo hudbou vyjádřit duševní stavy člověka. Ale pozor: skladatel ve skutečnosti použil mnoho své starší hudby, pod kterou podložil nové libreto. Učinil tak ovšem geniálně a jeho opera si zachovala popularitu až dodnes. Cenili si ji např. E. T. A. Hoffmann, F. Schiller, H. Berlioz, E. Hanslick, F. Liszt i R. Wagner.


Véronique Gens (Ifigenie), Stéphane Degout (Orestes)

Režisér Torsten Fischer nechal všechny účinkující obléknout do černých šatů a obleků, jen Orestes a Pylades mají khaki trička (kostýmy Andreas Janczyk). Scénografie (Vasilis Triantafillopoulos) využívá točny, na níž je několik stěn z „betonových“ panelů, které natočením vytváří prostor chrámu s velkou namalovanou ženskou hlavou, dozadu se zužující prostor, kde se odehrává velká část akcí, a několik menších úzkých prostor. Protože se betonové panely často zatahují také ze stran, podtrhuje se situace postav, které jsou osudem doslova drceny. To, že jsou aktéři oblečeni v současných oděvech a děj se odehrává na „moderní“ scéně však neznamená přenesení děje do současnosti. Opera čerpá z antických mýtů – a ty nejsou časově ukotvené. Není důležité, kdy se staly, důležité je, že se staly. Narozdíl od některých aktualizací historických látek nedochází k rozporu. Režisér se soustředil na duševní stavy postav a jejich vztahy a vzniklo drama viny a vysvobození, lásky a přátelství.


Christoph Zadra (Agamemnon), Veronique Gens (Ifigenie), Stéphane Degout (Orestes)

Ifigenie na Tauridě zachycuje závěrečnou fázi příběhu o prokletí Atreova rodu, jehož znalost byla samozřejmostí, a proto se mohly hrát jeho nejrůznější úseky. Opera začíná v tauridském království, kde v Artemidině (Dianině) chrámu slouží kněžka Ifigenie, již sem přenesla sama bohyně. Zachránila ji před smrtí z rukou vlastního otce – Agamemnona, který obětováním čisté dívky získal vítr do placet při svém trojském tažení. Na scéně vidíme chrám, zády k divákům stojí sbor, čelem dvě ženy, muž a dítě. Zní krátká, klidná předehra, jež náhle přejde do bouře – muž ženu podřízne, scéna se otáčí a sbor utíká jednotlivými prostory. Zůstává Ifigenie se sborem kněžek. Jejich úkolem je zabíjet vetřelce do tauridského království a po otočení scény vidíme srovnané mrtvoly mužů. Stále zní bouřlivá hudba a jedna z žen právě zabíjí přicházejícího muže. Když chce potom pohladit chlapce, ten ji bodne nožem. Bouře se uklidní a kněžky Ifigenii uklidňují: jednalo se jen o hrozivé sny. Ifigenie prosí bohyni o vysvobození. Véronique Gens se nemohla spolehnout na žádné ozdůbky a koloraturu (ty Gluck zavrhl) a musela vystačit „jen“ s prostou linií zpěvu a výrazem, což se jí povedlo velkolepě. Její Ifigenie je tragická postava plná bolesti a utrpení, po hlasové stránce bezchybná.

Závěrečná scéna opery

Mužský sbor přivádí dva zajaté Řeky: Oresta a Pylada. Oresta ztvárnil mladý Stéphane Degout, příjemný zvučný baryton, Pylada tenorista Rainer Trost. Orestes zpívá árii plnou zoufalství, Pylades jej uklidňuje (krásné Trostovo legato). Neustále se objímají, ale režie nikdy nesklouzla k tomu, že by z nich udělala milence. Jde o více než přátelství, je to láska, ale láska mytických přátelských dvojic. Na příkaz tauridského krále Thoanta (výborný Andrew Schroeder) jsou odsouzeni k smrti a rozděleni.
Orestes zůstává sám a zjevují se mu přízraky: postavy v černém, některé zbrocené krví – Erínye. Mezi nimi zkrvavená žena v bílém – jeho matka Klytaimnestra, kterou zabil, neboť se svým milencem zavraždila jeho otce Agamemnona. Přichází Ifigenie a Orestes jí vypráví tragickou rodinou historii (nyní je zřejmý smysl zlých snů Ifigenie ze začátku opery) s tím, že zemřel i její bratr Orestes. Ifigenie je zoufalá a svou rezignaci vyzpívá v nádherné dojemné árii O malheureuse Iphigénie. Další velkou příležitost Gens dostala na počátku 3. dějství, kdy se rozhoduje, kterého z dvou mužů vyrve smrti („…oba zachránit nemohu… trhá mi to srdce.“). Orestes a Pylades nechtějí žít jeden bez druhého. Ifigenie cítí k „neznámému“ cizinci sympatie a chce Oresta zachránit, ten ale v takovém případě hrozí sebevraždou a odchází na smrt. Pylades se v árii bez strachu odhodlává přítele zachránit.


Véronique Gens (Ifigenie)

Poslední dějství se opět odehrává v chrámu, kde na oválném oltáři leží Orestes. Znovu se zjevují Agamemnon a Klytaimnestra, která Ifigenii podává nůž k usmrcení Oresta. Sourozenci se v poslední chvíli poznají, Pylades přivádí řecké vojáky (část scény je po přestávce pokryta vodou a představuje moře) a všechny osvobozuje. S ním přichází i dívka v bílém s holubicí v ruce a odvádí Thoanta. Působivý je závěrečný obraz inscenace: na horizontu zůstává stát dívka s holubicí, vpředu sedí sbor a nad ně přijdou námořníci s dlouhými vesly. Jejich nakláněním na strany evokují plavbu. Na přídi sedí Ifigenie, Orestes a Pylades a odhodlaně hledí vstříci novému životu.


Anna Franziska Srna (Klytaimnestra), Rainer Trost (Pylades), Stéphane Degout (Orestes), Véronique Gens (Ifigenie)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments