Vídeň: volání bravo působilo přece jen trochu jako vyprovokované

Vídeňská státní opera uvedla Eötvösovo zpracování Čechovova dramatu, v němž se toho “moc neděje” 
Z ohlasů v zahraničním tisku

Fascinace nudou
O působivé opeře Pétera Eötvöse Tři sestry podle Čechova

Dramata Antona Čechova patří k tomu nejtěžšímu, co může herce a režiséry potkat, je to něco jako kvadratura kruhu, když se žádá proměna nudy v atmosféru, statičnosti v napětí. Významnému maďarskému skladateli Péteru Eötvösovi se to daří výtečně. Jeho velmi ceněné zhudebnění Tří sester se i ve Vídeňské státní opeře proměnilo v jednoznačný úspěch.

Tři sestry trčí v ruské provincii a pomalu odkvétají. Moskva je nedosažitelný cíl touhy a každá postava svým způsobem ztroskotává. Eötvös vypráví tento příběh bez děje ve třech etapách z perspektivy sester Iriny a Máši a bratra Andreje, který sní o akademické dráze v hlavním městě. Eötvös přitom využívá techniky, kterou skladatel Viktor Ullmann (jenž zahynul v Osvětimi) nazval „polytonální“. Vůči velmi romantickému milostnému duetu a kouzelným bolestným kantilénám přiděleným viole a violoncellu stojí ostře disonantní atonální pasáže s krkolomnými sóly koncertní mistryně (výtečná Albena Danailova). Jsou tu i prvky zábavné hudby a jazzu a všechno slouží vyvolání nálady a pohledu do nitra. Orchestr je rozdělen, v orchestřišti budí nadšení malý soubor prvotřídních sólistů za řízení autora; větší část orchestru doprovází děj skrytá za scénou.

Americký režisér Yuval Sharon a jeho výtvarnice Esther Bialas podali ryzí výkon, jaký poslední dobou ve Státní opeře nebyl samozřejmý. Koná se tu hra mrtvých duší, osoby jsou součástí nábytkového vybavení, které se diváku zjevuje jako v pojízdném kabinetu kuriozit. Tající vosk svící ve vysoko zavěšených lustrech už dávno ztuhl.

Souboru se nedá nic vytknout. Většinou vládne jistý a sympatický průměr. Aida Garifullina je atraktivní, dokonce dojemná Irina, Margarita Gritskova bezvadná Máša, Ilseyar Khayrullova, kontratenor Eric Jurenas, Boaz Daniel, Clemens Unterreiner a konečně Gabriel Bermudez jako Andrej obsazení velmi dobře doplňují. Nejvýraznější postavou na jevišti i pěvecky je však Norbert Ernst, lékař všech iluzí a příslibů.

Nejednoduchému, ale fascinujícímu dílu se můžeme s důvěrou svěřit.

(news.at – 7. března 2016 – Heinz Sichrovsky)

***

Vídeňská státní opera: Péter Eötvös dirigoval své Tři sestry

Čechovovy Tři sestry Irina, Máša a Olga se ani tentokrát do Moskvy nedostanou. Při vídeňské premiéře Tří sester Petera Eötvöse se přesto událo hodně. Jako by kolem projíždělo půl světa na běžícím pásu. Režisér Yuval Sharon ovšem sklidil za svou výraznou základní myšlenku při včerejší premiéře nejmenší ohlas. Pouhé hudební převyprávění známé hry, v níž kysnou tři mladé ženy v provincii, aniž by se jim podařilo vzít život do vlastních rukou, to není Eötvösova záležitost.

Eötvös ve Státní opeře
Libreto Clause Henneberga rozbil a znovu sestavil – ve třech sekvencích, v nichž stojí nejprve v centru Irina, po ní bratr Andrej a nakonec Máša. Hudební jazyk se proměňuje od roztrhaných a disparátních tónů až k roztouženým a vyzývavým úsekům. Žádná jednoduchá záležitost.

Můžeme být rádi, že skladatel, který operu sám řídil, netrval na tom, aby tři titulní role zpívali jako při světové premiéře roku 1998 v Lyonu (a při hostování s touto produkcí na festivalu Wiener Festwochen roku 2002) kontratenoři. Tři bratři místo tří sester v rusky zpívané opeře by pro mnohé toho večera mohlo znamenat příliš abstraktního najednou.

Takto jsme vděční za Aidu Garifullinu (která vytvořila z obletované, dívčí Iriny výtečnou postavu), Margaritu Gritskovou (svému muži nevěrná Máša, vábivá, usychající bahenní rostlina) a Ilseyar Khayrullovou (Olga, působící jako guvernatka). Z mužů zbyl kromě Andreje (Gabriel Bermudez) a celého houfu vojáků  (Boaz Daniel zpíval Tusenbacha, Clemens Unterreiner Veršinina) přesto ještě představitel Andrejovy manželky Nataši (kterou kontratenor Eric Jurenas pojal jako něco mezi matronou a dominou) a stará chůva Anfisa (Marcus Pelz).

Tři sestry na běžícím pásu
Sledovat nuance děje, který rozvádí konflikt mezi ustrnulými a hnacími silami v komplikovaných pásmech, se ukázalo jako téměř nemožné. Nemalý podíl na tom měl inscenační tým. Výtvarnice Esther Bialas vybudovala vysokou, chmurnou halu, která by se víc hodila ke Hradu knížete Modrovouse než ke Třem sestrám. Z lustrů umístěných vysoko nad hlavami účinkujících jako by odkapával vosk už po staletí. Když se v prologu sestry společně houpaly na houpačce, znamenalo to jediný náznak lehkosti, jinak byl večer přikrytý hustým závojem melancholie, rezignace a zlé předtuchy, kdy se každou chvíli dalo počítat s výstupem hradního strašidla nebo vampýra.

Avšak místo „drákuly“ jsme se octli při někdejší televizní show „Na běžícím pásu“. Jestliže tam potenciální šťastné výherce míjely konzumní artikly, které pak měli vyjmenovat, jsou to zde především představitelé a rekvizity, kusy nábytku, vysoké dveře a polámané stromy, které téměř nepřetržitě křižují prostor na třech paralelně s rampou běžících dopravnících. Co však působí deset minut originálně, může jít po dvě hodiny pěkně na nervy.

Mnohem víc proměn nabízí hudba. Ukázalo se však jako překážka, a ne každý to mohl chápat, že se pěvci ocitli v kleštích dvou orchestrů – za jevištěm diriguje Jonathan Stockhammer nijak malý jevištní orchestr. Za těchto okolností určitě mnohé zaniklo. Silný závěrečný aplaus při premiéře, který se někteří návštěvníci snažili hlasitě podpořit, však vzbuzuje naděje, že se tři sestry, toužící po Moskvě, mohou cítit dobře i ve Vídni. Přes všechny výhrady by neměl dopravník této inscenace soudobé opery zase brzy zmizet ve skladu dekorací.

(vienna.at – 7. března 2016 – APA)

***

Tři sestry Pétera Eötvöse

Vystoupí-li ředitel před oponu, vyvolá to vždy úlek – hlavně při premiérách. Ale Dominique Meyer nechtěl tohoto večera nic jiného, než společně s publikem uctít minutou ticha památku zesnulého Nikolause Harnoncourta. To ho ctí. Tvrzení, jak úzce byl dirigent spojen s Vídeňskou státní operou se tím skutečnějším nestane, bylo to však důstojné.

A pak ještě jedno oddechnutí. Na to, že ještě před několika dny zůstávaly v pokladně stovky neprodaných vstupenek, vypadala premiéra Tří sester dobře navštívená (jen publikum místa ke stání zřejmě nezajímala). Dominique Meyer každopádně prokázal odvahu, když operu maďarského skladatele Pétera Eötvösa nasadil, tak jako nedávno The Tempest Thomase Adèse. V obou případech se jedná o klasická díla dramatické literatury, převedená do hudebního jazyka, který pro velkou část publika – vyrostlého na klasicko-romantické tradici – není snadné vnímat, ačkoli při častějším poslechu se kvality takových skladeb prokáží.

Přístup k libretu je jednodušší ovšem jen tehdy, pokud známe Čechovův originál. Eötvös nevypráví tragický příběh tří sester tak, jak se odehrává ve čtyřech dějstvích Čechovovy hry. Staví do centra nejprve nejmladší Irinu, pak bratra Andreje, nakonec prostřední sestru Mášu, nejstarší sestra Olga zůstává „bezosudová“, na okraji.

Jen málo prvků díla je nosných – Irina mezi dvěma ctiteli, které nemiluje, kteří se spolu bijí, a jeden umírá; Máša, za níž cupká její starý manžel, ve své marné lásce k Veršininovi; Olga, která rozdává rady a stará se o peskovanou starou služebnou; a konečně si přisazuje zlá švagrová, pokořující svého muže Andreje, jako křiklavá barevná skvrna v ději i hudbě. Dějem se ještě potácí opilý doktor a několik důstojníků, kteří však nejsou tak důležití.

Eötvösovi šlo především o tragickou náladu konce věků, která tíží Čechovovy postavy a ty v nekonečném smutku nevědí, co se sebou počít. A je to tato nálada, která charakterizuje hudbu – a určuje režii Yuvala Sharona. Bylo neobyčejně nespravedlivé a neomluvitelné že za svou pečlivou, vůči dílu tak laskavou a úctyhodnou práci jako jediný sklidil prudké bučení.

Myšlenka běžících pásů se osvědčuje ve dvojím smyslu, je důležitá pro logiku inscenace a transportuje onen pocit hry se sny, který v díle tak hluboce tkví. Na začátku, v tragickém ohlédnutí, sedí tři sestry na houpačkách, vznášejí se nad realitou reálného života – a ten se tu nežije ani pak. Na třech běžících pásech vedoucích vlevo a vpravo do vysokých dveří (mezi nimiž visí cosi jako obrovská pavučina), se objevují pomalu a v neustálém pohybu objekty a předměty ruského života: kusy nábytku, někdy břízky, obrovské obrazy nebo stojací lampy a – což působí zvlášť děsivě – velké dveře, z nichž lidé vycházejí a mizí za nimi, odnikud nikam. Výprava Esther Bialas tu velice významně spoluhraje a dodává večeru občas cosi příšerného. (Jen ojedinělou a útržkovitou videosekvenci, kdy doktor rozbije hodiny zemřelé matky, bychom mohli postrádat, stylově se do celkového pojetí vůbec nehodí.)
Iracionálně, tak jak v doslovném smyslu slova děje kolem diváka kloužou, tak se chovají i lidé. Zde nejsou realisticky trýzněné duše, hraje se spíš ve stylizaci němého filmu – je to téměř brechtovské divadlo, které jde ruku v ruce s uměleckostí hudby.

Hudbu obstarávají dvě složky. Orchestr, který po celý večer neviděn hraje za scénou, ukáže režisér v závěru v pozadí při Veršininově loučení – hráči jsou oblečeni jako ruská lázeňská kapela v uniformách (dirigent Jonathan Stockhammer). Rozhodující je složka pod jevištěm, komorní orchestr sestavený téměř jen ze sólistů, který nejen doprovází jednotlivé postavy, nýbrž také vyrábí podivné, netonální zvuky skladatelova světa zvuků a šumů. Před tímto orchestrem stál Péter Eötvös osobně – a možná by měl skladatel Eötvös říci dirigentovi Eötvösovi, že má občas sklon zpěváky překrývat…

Obecně se ví, že opera byla původně určena výhradně pro mužské představitele, se třemi kontratenory jako třemi sestrami (tehdy v japonském provedení). V nynější verzi jsou to tři dámy a Státní opera získala ideální obsazení třemi Ruskami, které jsou pěvecky i herecky suverénní.

Irina, která je do přestávky ústřední postavou (přičemž přestávka není právě dobrý nápad, dílo by víc působilo bez přerušení), má nejsilnější okamžiky na začátku, pak ustupuje do pozadí. Strhující „mladé děvče“ Aida Garifullina je zjevem sladší než je její hlas, avšak při tomto způsobu zpěvu, který nesleduje žádnou melodickou linii, je výraz důležitější než zvuk.

Margarita Gritskova, celá v černém, hraje typ tremolující divy z němého filmu, aniž by ji parodovala: tak se hraje tragédie. A i když Ilseyar Khayrullova také opticky jako poněkud prostinká Olga musí zůstat poněkud stranou, přece máme příležitost slyšet obdivuhodně hluboký mezzosoprán.

Pro zlou švagrovou Natašu přizvala Státní opera jako hosta ještě Erica Jurenase – pronikavého zjevu, chování i hlasu (i když ten bychom si dovedli představit ještě řezavější).

Ostatní účinkující jsou členové souboru a odvádějí báječné výkony (herecky a pěvecky, ruštinu nemůže nedotčený laik posoudit). Clemens Unterreiner lehce tíhne ke komice a na svého Veršinina chvílemi strhuje pozornost, silně komický je výtečný Norbert Ernst jako většinou opilý doktor, lehce komický Dan Paul Dumitrescu jako stále smutně cupitající Mášin manžel Kulygin.

Proti zatvrzelému Viktoru Shevchenkovi jako Soljonému stojí bezmocně milující Tusenbach Boaze Daniela, Marcus Pelz jako služebná Anfisa je seschlá stará žena, a Jason Bridges a Jinxu Xiahou jako důstojníci.

Poprvé jsme měli příležitost si pořádně všimnout Gabriela Bermúdeze, nejen proto, že mu jako nešťastnému bratru Andrejovi byla přidělena maska politováníhodného ztroskotance: neštěstí zpackaného života také vyzpívat, to zvládl mistrovsky.

Takže triumf bez námitek? Nuže, aby nadšení příliš nepřekypělo, jedno se snad smí říct: Jsou lidé, jimž Eötvösova hudba působí čirá muka. Ti však toho večera chyběli, fanoušci zato přišli zřejmě v plném počtu. Volání bravo působilo přece jen trochu jako vyprovokované (to se dá poznat, a rozladí to…).

Velký úspěch to byl přesto. Teď jen aby publikum zaplnilo další představení.

(der-neue-merker.eu – 7. března 2016 – Renate Wagner)

 

Péter Eötvös:
Tri Sestri
(Drei Schwestern)
Dirigenti: Péter Eötvös (v orchestřišti), Jonathan Stockhammer (na scéně)
Režie: Yuval Sharon
Scéna: Esther Bialas
Světla a video: Jason H. Thompson
Orchestr Vídeňské opery
Premiéra 6. března 2016 Wiener Staatsoper Vídeň

Irina – Aida Garifullina
Mascha – Margarita Gritskova
Olga – Ilseyar Khayrullova
Natascha – Eric Jurenas
Tusenbach – Boaz Daniel
Verschinin – Clemens Unterreiner
Andrei – Gabriel Bermúdez
Kulygin – Dan Paul Dumitrescu
Doktor – Norbert Ernst
Soljony – Viktor Shevchenko
Anfissa – Marcus Pelz
Rodé – Jason Bridges
Fedotik – Jinxu Xiahou

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová