Vídeňská státní opera: denní boj o rozpočet

redakce, 10.11.2013 0:00

(Rozhovor Petra Blahy s ředitelem Vídeňské státní opery Dominique Meyerem, Die Bühne č. 11 – listopad 2013)

Návštěvnost dosáhla neuvěřitelných 99 procent, chystá se nový streaming projekt, jímž Vídeňská státní opera využívá jako první také digitální média, poslední premiéra Pucciniho opery La fanciulla del West byla triumfální. Kdyby nebylo problémů s rozpočtem, mohl by být Dominique Meyer velmi spokojený.
Bühne: Ministryně Claudia Schmied ohlásila bezprostředně po volbách rezignaci. Byla to ona, kdo vás povolal do Vídně, a prodloužila vaši smlouvu do roku 2020. Litujete, že ji jako partnerku ztratíte?

Meyer: Velmi, i z lidských důvodů. Vždycky mě podporovala, vždycky měla otevřené uši pro naše žádosti. Přeji jí do budoucna hodně štěstí.

Bühne: Co si slibujete od jejího nástupce?

Meyer: Doufám, že spolu budeme moci čestně a pozitivně diskutovat. Potřebujeme někoho, kdo pochopí naše problémy. Ty s rozpočtem jsou známy. Od roku 1999 zůstala výše subvencí naprosto stejná, ale skoro třetinu z ní od té doby spolkla inflace. Tak to nemůže jít dál. Přesto věřím jednomu: na rozdíl od jiných zemí klade Rakousko na svou kulturu ještě velký důraz. Zdejší politikové velmi dobře vědí, jak důležitá je pro lidi kultura zvláště ve Vídni, nejen jako atrakce pro turisty, ale protože Vídeňanům samotným leží opera, hudba a divadlo vůbec na srdci. Zažívám to každý den. Neujdu ani čtyři kroky po ulici, aby mě někdo neoslovil. Vídeňané jsou do své opery zamilovaní.

Bühne: Přesto dosud politika nic nepodnikla pro to, aby základní odškodnění automaticky zvýšila na inflační míru, což je hlavní problém. U Salcburského festivalu se z donucení uplatňuje model sponzoringu.

Meyer: Dokud nelze sponzorské peníze odečítat z daní, je problematické na to spoléhat. Vídeň navíc není metropole jako Lodnýn, Paříž nebo New York, kde mají sídlo velké firmy, které se dají jako sponzoři získat. Domnívám se, že tak důležitá instituce, jako je Vídeňská státní opera, musí být v první řadě podporovaná státem. Samozřejmě že hledáme další finanční zdroje, ať už jsou to hostování nebo nyní nový streaming projekt. Jenže to všechno má své meze.

Bühne: Každý divadelní provoz, a hlavně repertoárové divadlo, vyžaduje velké personální obsazení. Je třeba řada zaměstnanců, aby se každý večer mohla zvednout opona. Co se stane, když stát rozpočet nezvýší? Redukujete zaměstnance a na dva dny v týdnu zavřete?

Meyer: To by bylo skutečně jediné řešení. Ale říkám rovnou: pak bude třeba hledat jiného ředitele, v tom případě se se mnou nedá počítat. Bylo by to tak jako tak komplikované, musel by se změnit zákon, protože ten nám ukládá provozovat Státní operu jako repertoárové divadlo. Proto k tomu musíme dostat odpovídající prostředky. Krom toho věřím, že by to byla pro hospodářství katastrofa, kdyby se šlo takovou cestou. Dva dny, kdy by se nehrálo, by odnesla vídeňská ekonomika.

Bühne: Jako doplňkový zdroj jste jmenoval hostování. V listopadu hostuje Státní opera poprvé s Mozartovou Figarovou svatbou v Ománu. Jak k pozvání došlo?

Meyer: Měli jsme jet v listopadu do Moskvy, ruská strana však z finančních důvodů naše hostování odřekla. Náhodou u mě byla na návštěvě nová ředitelka Královské opery z Ománu, měli jsme jednat o hostování našeho baletu na jaře. A pozvala při té příležitosti výhledově i naši operu. Po odřeknutí z Moskvy jsem jí zatelefonoval, zda by přijala už teď našeho Figara. Okamžitě souhlasila. Byl tu jen jeden problém: z politických důvodů je problematický transport kulis, musíme volit velkou objížďku a nebylo by možné přivézt dekorace Martinotyho inscenace včas zpátky do Vídně, kde je budeme potřebovat v lednu pro plánovanou sérii. Proto jsme vydolovali starou inscenaci Ponnellovu a tu poslali do Ománu, přestože by tam rádi měli naši novou produkci.

Bühne: Druhý způsob, který jste jmenoval jako zdroj financí, je livestreaming, který zahájil koncem října Růžovým kavalírem. Co si od toho slibujete?

Meyer: V operním světě je to naprostá novinka. V televizi je přenosů čím dál méně, protože stanice sledují tržní podíl. Pro nás to neznamená, že se vzdáme, naopak: s ORF jsme dohodli několik přenosů, ale přesto chceme být nezávislí. Uvažovali jsme takto: jestliže máme skoro 1000 zaměstnanců, abychom zvládli provoz, proč bychom s malým počtem lidí nepokryli také tento projekt? Hledali jsme partnera a našli ho v Samsungu, který je teď v oblasti smart TV číslo jedna. Od října budeme pravidelně vysílat představení přes internet v HDF, vždy ve dvojím provedení – jedno ukáže celou scénu, druhé bude sestříhané. Každý se může sám rozhodnout, jakou podobu obrazu chce vidět. Zjistili jsme, že mnoho lidí sleduje kromě televize ještě zároveň tablet. Titulky proto nepůjdou spolu s obrazem, ale separátně, bude je možno číst na smartphonu nebo tabletu. A od prosince nabídneme takto i sledování partitury. Tak můžeme sáhnout k pokladům našeho archivu, například při přenostu Tristana uvidí diváci partituru, kterou používal Gustav Mahler, s jeho poznámkami. Přenos bude live, na ostatních kontinentech však s časovým posunem, aby i tam bylo možné volit nejlepší vysílací čas. Je to placená služba, za 14 euro se připojíte. Pro srování – návštěva přenosu z Met v kině stojí u nás 30 euro. Zda to bude velký zdroj příjmů nedokážu říci, ale vím, že pokud se má něco v oblasti přenosů rozvíjet, bude to tato cesta, na niž vstupujeme jako první.Bühne: Ozývá se kritika, že hrajete málo moderních oper. Nyní je v plánu několik světových premiér, Jörga Widmanna, Krzysztofa Pendereckého a Olgy Neuwirth. Můžete k tomu říci něco bližšího?

Meyer: Olga Neuwirth mě prosila, abych o jejím projektu ještě nemluvil, a já to respektuju. Na novou operu Pendereckého se velmi těším, zhudební Phädru. To je námět, který si skladatelé nevybírali nijak často.

Bühne: Kladete velký důraz na podporu mladých zpěváků. Mnozí už nastoupili mezinárodní kariéru, například Anita Hartig, Valentina Naforniţa, Benjamin Bruns, Norbert Ernst nebo Adam Plachetka. Může se stát, že bude problém si je udržet?

Meyer: To je přece naše naděje, že naše „mateřská školka“ vyletí z hnízda a bude mít budoucnost! Valentina Naforniţa teď ve svých 25 letech debutovala ve Scale, Adam Plachetka zpíval Figara v Glyndebourne. Několik zpěváků máme v Bayreuthu. Stále existuje dobrý dorost a je naší povinností nacházet nové pěvce, postavit je na start a na začátku kariéry je podporovat. Samozřejmě že jednou Anita Hartig nebo Adam Plachetka náš soubor opustí, to ale neznamená, že nám nezůstanou věrní. Norbertu Ernstovi jsem nabídl prodloužení smlouvy do roku 2017, a řekl mi, že by podepsal i do roku 2020. Zpívají ve Vídni všichni rádi.

Bühne: Vídeňské publikum si zpěváky rychle oblíbí, věčné debaty jsou však kolem režie. Něco je prý příliš moderní, něco zase příliš konvenční. Jak na to reagujete?

Meyer: To jsou takové drobné hry. Kdybyste četl dobové kritiky na Ponnellovy inscenace, zděsil byste se. Všechny tehdy kritika ztrhala – a dnes jsou legendární. Někdy hrají roli i lokální zvláštnosti. Našeho Figara zdejší kritika ztrhala – a pařížský tisk ho zvolil inscenací roku. To už tak prostě je. Je třeba si zachovat odstup. Koneckonců je to věc vkusu.

Bühne: Ariadna na Naxu, Tristan a Isolda a Lohengrin už byly nebo brzy budou nahrazeny novými produkcemi. Jaké pilíře repertoáru přijdou na řadu pak?

Meyer: Je tu pár věcí, z nichž nejsem šťastný. Leccos způsobují také technické problémy. Velmi miluji Marelliho Falstaffa, ale je obtížné ho hrát. Šéf naší techniky má neustále námitky, protože kolem této produkce se téměř nedá nic nasadit. Byl jsem rád, že jsme nově inscenovali Ariadnu na Naxu, ale vlastně spíš tíhnu k tomu, abych rozšířil repertoár. Přijde šest nebo sedm děl z dvacátého století a také zase nějaká barokní opera. Pro Vídeň je lepší repertoár rozšiřovat, což ale neznamená, že nemůžeme to nebo ono dílo obnovit.

Bühne: Prodlouží Manuel Legris svou smlouvu u baletu?

Meyer: Ano, prodlouží! Odvádí skvělou práci, balet zase získal na hodnotě. Zcela vážně, když jsem sem přišel, zjistil jsem sice, že jsou tu dobří tanečníci, ale umělecký směr nebyl jejich kvalitě adekvátní. Hned mi bylo jasné, že se to musí změnit. Proměnili jsme organizaci a máme nyní své vlastní první sólisty. Když přijde nový tanečník, musí být jeho cílem se dostat časem na špičku. Pokud mladý tanečník vidí, že k tomu nemá šanci, je ztracený. A když se rozhodneme něco změnit, potřebujeme také někoho, kdo to provede. Já takového našel v Manuelu Legrisovi. Není tajemstvím, že jsem kdysi spolupracoval s Rudolfem Nurejevem. Byl šéfem baletu v Paříži v době, kdy jsem byl šéfem pařížské opery. Jeho verze velkých klasických baletů považuji osobně za nejlepší. Je pro mě důležité, abychom měli dobrý vztah k Nurejevovu trustu, ale také k Balanchinovu, Crankovu, MacMillanovu a ostatním, abychom mohli dávat velká díla kmenového repertoáru dvacátého století. K tomu jsou potřeba ti praví, a díky Manuelu Legrisovi je máme, protože trusty vědí, že když nám nějaké dílo svěří, bude se jím Manuel Legris zabývat velmi pečlivě. Nadto je jedním z nejlepších baletních mistrů na světě, protože jen nepředvádí kroky, ale umí také tanečníky technicky podpořit. Sám by ještě byl schopen tančit velké role, nechce je však brát svým tanečníkům. Má také schopnost, kterou jsem kdysi na Nurejevovi tak obdivoval: rozpozná ve sboru talenty a velmi rychle je rozvine. Vůbec se nebojí, že někdo nemá jméno, je-li to pro něj ten pravý. Viděli jsme to u Nataschi Mair a Priscy Zeisel, které vzal přímo z baletní školy. Obě jsou velkými nadějemi. Je krásné vidět, že je teď ve Vídni každá baletní premiéra slavnost a že je náš balet opět žádán v zahraničí. V červenci jsme měli 21 představení v Paříži. Při posledním Donu Quijotovi bylo 21 minut standing ovation, normálně trvá velký potlesk v Paříži tak sedm, osm minut.

Bühne: Co předčilo vaše očekávání a kde se objevily obtíže, s nimiž jste nepočítal?

Meyer: Mám jen jednu potíž: boj o rozpočet. Všechno ostatní je úžasné. Vídeňská státní opera je jedinečná – orchestr, sbor, celý soubor, lidé za kulisami, s těmi je možné všechno. A také nesmím zapomenout na publikum. Kolikrát si říkám, Bože, takové práce. Jenže když pak vidím reakci publika, vím: za všechnu námahu nás publikum odmění.
Livestreaming:
27. listopadu – Mozart: Kouzelná flétna
13. prosince – Wagner: Tristan a Isolda
27. prosince – Rossini: La Cenerentola
28. prosince – Čajkovskij: Louskáček
29. prosince – Beethoven: Fidelio
31. prosince – Strauss: Netopýr