Vídeňská státní opera: Návrat Bergova Vojcka

redakce, 27.03.2013 8:40

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Za určitých okolností bez šance
Obnovená premiéra Wozzecka Albana Berga ve Vídeňské státní opeře
„Nikdo nemůže za to, je-li hlupák nebo stane-li se zločincem,“ citoval starý, poněkud obsažnější program Státní opery k Bergově opeře Wozzeck Georga Büchnera, „neboť za stejných okolností bychom jistě i my byli stejní, ale tyto okolnosti jsou mimo nás.“ Voják, pokusný králík a paroháč Wozzeck se stane ke konci Büchnerových střípků z reálného života tím nejhorším, vrahem; úpadek toho, jenž klesl až na dno, končí jeho smrtí.

Vynikající inscenace Wozzecka Adolfa Dresena z roku 1987 se vrátila po osmileté přestávce na jeviště Státní opery. Je to klenot, neobyčejně silný sled obrazů bídy a zoufalství (výprava Herbert Kapplmüller). Jak tihle lidé dokázali kdysi inscenovat…

Charakterová studie jak se patří je Wozzeck Simona Keenlysidea: roztěkaný, nemotorný, podlézavý na začátku, se vzplanutím zvířecky surového hněvu ve druhém dějství, když se dozví o Mariině aféře s tamburmajorem. S jasnou dikcí a přesvědčivý ve sprechgesangu se zdál Keenlysideův teplý, v hloubkách poněkud zastřený baryton skoro příliš krásný pro tuto rozpolcenou, opotřebovanou postavu. Anne Schwanewilms jako vojácká milenka Marie byla temperamentní, energická, s odstínem křehkosti.

Herwig Pecoraro jako hejtman ve výškách s třpytivým leskem, Gary Lehman jako tamburmajor konvenčně silácký – přáli bychom si bezstarostného tlouštíka s jasným hlasem Wolfganga Schmida. Matně tentokrát působil Norbert Ernst (Andres), fyzicky působivá byla Monika Bohinec jako Margret. Z řemeslnických tovaryšů (Marcus Pelz a Clemens Unterreiner) byl přesvědčivější posledně jmenovaný.

Claudio Abbado, Seiji Ozawa – v orchestřišti býval Wozzeck většinou záležitostí šéfů. Generální hudební ředitel Franz Welser-Möst udržoval při svém prvním nastudování „opery v pianu s erupcemi“ (Alban Berg) celý komplex elegantními, hospodárnými gesty v plynulém proudu, včetně dramatických meziher. Bezdomovec v tramvaji cestou domů přispěl intenzivně k doznění Büchnerových slov a Bergovy hudby. Za určitých okolností zkrátka nemá člověk šanci.

(Der Standard – 26.3.2013 – Stefan Ender)
***

U Wozzecka musí Vídeň najít sama sebe

Marná pomoc, Wozzeck platí stále za vrcholné dílo tzv. Nové hudby. Věru vrcholné. Avšak pořád ještě „nové“, ačkoli byla premiéra skoro před devadesáti lety. Stále ještě není příběh o „chudých lidech“ opravdu repertoárový. Vídeňská státní opera Wozzecka léta nehrála. Jestliže teď vkročí Franz Welser-Möst do orchestřiště dirigovat obnovenou premiéru, setká se tam s řadou hudebníků, kteří před sebou tyto noty mají poprvé.

Samozřejmě je to škoda, a samozřejmě patří – právě ve Vídni – toto dílo do stálé výstavy „operního muzea“, jak říkal budově na Okružní třídě ne bez důvodu Richard Strauss. Kde jinde, když ne ve Vídni, by se mělo vědět, jak má hudba Albana Berga skutečně znít?

Historie uvádění Wozzecka u nás není rozhodně soustavná. Možná stojí za to si to při současném vynikajícím novém nastudování připomenout. Vídeňská tradice uvádění Berga, nastoupená po světové premiéře za řízení Vídeňana a Bergova důvěrného známého Ericha Kleibera, existuje ve skutečnosti jen v hlavách hudebních historiků. Začala vídeňskou premiérou pod Clemensem Kraussem a byla pak upevněna jmény Heinricha Hollreisera a – především – Karla Böhma, jako závazek interpretů vůči skladateli. S opuštěním téměř klasické inscenace Oscara Fritze Schuha byla vlastně „tradice“ u konce.

Na opačné straně vídeňské tradice
U pultu stávali při Wozzeckovi slavní dirigenti, vždy ti hlavní této scény, například Claudio Abbado nebo Seiji Ozawa. Jako mezinárodní virtuozové taktovky mohli vrhnout na vídeňskou linii hudby zajímavé paprsky. Jenže ta linie už nebyla k nalezení. Existuje paralela: v případě Mozarta jsme tradici téměř svévolně prohráli, u Berga se jaksi vytratila z nedostatku důsledné repertoárové politiky. O práci, vykonávané kdysi Karlem Böhmem v Salcburku a ve Vídni, nám už dnes kvůli nedostatečnímu předávání informací nikdo z aktivních filharmoniků sdělení nepodá.

Kdo dnes zastává místo generálního hudebního ředitele, musí stavět budovu od základů. Není to malý úkol, ani pro Welser-Mösta, jenž má díky svému původu a vzdělání pro znějící „austriaca“ předpoklady. Byli jsme tedy v napětí, jak bude jeho první Wozzeck s vídeňským orchestrem znít.

Zkoušky byly zjevně dobře využity. Především se hraje většinou potichu, jak to stojí v partituře: Berg předepisuje velký orchestrální aparát, ale využívá v něm nesčetných jemných mixtur. Málokdy dojde k fortissimu, a také tehdy zůstává – a to je síla tohoto představení – poplatno ideálu krásy.

To je totiž ono vídeňské: Berg myslí v harmonických kategoriích, i když své akordy nechává vznášet v tonálním rámci volně a neorganizuje je podle kritérií dur a moll. I když je „atonální“, zní přece druhá mezihra, přechod k Mariině vojenské písničce, příjemně měkce a hřejivě, jak to jinak umí jen Wagner a Strauss, když utěšují.

V tom jsou Vídeňští filharmonikové pod Welserem-Möstem nesrovnatelní. Tak zřetelně, zároveň však také v běžném slova smyslu krásně Wozzeck už víc než generaci nezazněl. Co ke znovuzískání plné samozřejmosti v pojetí této partitury ještě chybí, je svoboda frázování, při budování vnitřních souvislostí; například strofické stavby Mariiny ukolébavky. Ve velké mezihře d moll už jsme se ovšem octli zcela ve filharmonickém živlu. Nápor závěrečné kadence zapůsobil bez umělého ritardanda.

Simon Keenlyside, belcantový Wozzeck
Dospěli jsme tedy už dál než k nutným základům renesance adekvátního bergovského stylu, jenž, jak ho chápeme, přece může vzniknout jedině ve Vídni. Co jsme slyšeli, hraničilo už s čímsi mimořádným, a titulní hrdina na jevišti tomu dokázal zcela vyhovět: Simon Keenlyside je téměř belcantový Wozzeck, vokálně souměřitelný s orchestrálním ideálem krásy, a jako představitel roztěkaného, týraného, pudy hnaného, trýzněného člověka vyvolává soucit.

Anne Schwanewilms je jako Marie fenomenální, pokud jde o vokální hloubku role, dojemná ve scéně s biblí – avšak bohužel s nesrozumitelnou dikcí. Pokud jde o tento aspekt, nestojí představení pod šťastnou hvězdou. Zřetelně artikulují jen oba tovaryši a blázen (Markus Pelz, Clemens Unterainer a Peter Jelosits), velmi dobře se drží také Norbert Ernst (Andres) a Monika Bohinec jako dobře znějící Margret, zcela nesrozumitelný, ačkoli vybavený skutečným potenciálem hrdinného tenora, zůstává Gary Lehman jako tamburmajor.

Vedení opery ctí, že se snažila obsadit důležité role doktora a hejtmana členy z vlastního souboru, u karikatury šíleného lékaře v podání Wolfganga Bankla to také dobře funguje, u hejtmana Herwiga Pecorara to však má své meze. Bergem tu a tam předepsaný sprechgesang příliš protahuje na dlouhé úseky a tam, kde se pokouší zpívat, chová se k předepsanému notovému zápisu s nonšalancí, jako by nám chtěl vsugerovat, že u tohoto druhu hudby na tom stejně nesejde… Čímž jsme opět u základního nedorozumění, které na velkém vídeňském mistru dodnes lpí.

(Die Presse, 26.3.2013 – Wilhelm Sinkovicz)

Alban Berg:
Wozzeck
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Adolf Dresen
Nastudování: Herbert Kapplmüller
Scéna a kostýmy: Herbert Kapplmüller
Sbormistr: Janko Kastelic
Chor und Orchester der Wiener Staatsoper
Premiéra 12. června 1987 Wiener Staatsoper Vídeň
Obnovená premiéra 24. března 2013

Wozzeck – Simon Keenlyside
Tambourmajor – Gary Lehman
Hauptmann – Herwig Pecoraro
Doktor – Wolfgang Bankl
Marie – Anne Schwanewilms
Andres – Norbert Ernst
1. Handwerksbursch – Marcus Pelz
1. Handwerksbursch – Clemens Unterreiner
Narr – Peter Jelosits
Margret – Monika Bohinec