Vídeňské zakončení „odříkavé“ sezóny

Iluze se vymstí, i když vycházejí z předpokladů, které se zdají být naprosto reálné. Kdo by například pochyboval, že stojí za to pořídit si vstupenky na představení Lucie di Lammermoor s Dianou Damrau, považovanou za současnou referenční Lucii? Na představení, které má být parádním završením vídeňské sezóny? Když navíc jejím Edgardem bude Piotr Beczala?

Jsou však i jiná prokletí než to, které ztělesňuje duch zavražděné ženy vystupující ze studánky v ravenswoodském zámeckém parku. V právě ukončené sezóně řádil mezi světovou pěveckou elitou v nebývalé míře démon odříkání. Nejprve odřekla Netrebko v Londýně, pak to ještě zopakovala v Berlíně, Mnichově a Salcburku. Dessay musela vzdát několik Traviat v Metropolitní a všechny Manon v Miláně. Flemming odřekla Arabellu ve Vídni, Kaufmann kvůli „houbě na hlasivce“ (?) pustil Aenea v Londýně. První dvě představení Manon v Miláně měla za Dessay převzít – a nakonec opět odřekla – Netrebko. Karita Mattila nezazpívá Amelii v Met. A teď, krátce před sérií ve Vídni, se ozvala Damrau, která již předtím z důvodu těhotenství zrušila celý podzimní program. Pokud jde o Lucii, zazpívala ji ještě 8. června v Berlíně, načež pro nemoc odřekla první dvě ze čtyř vídeňských představení. A v tu chvíli začala skutečná přeobsazovací loterie, během níž jste se mohli dozvědět, kdo dnes zpívá Lucii, teprve až se zvedla opona nad scénou v parku: Náhradnice za Damrau, ruská sopranistka Gerzmava, nejdříve kvůli vídeňské Lucii odřekla Traviatu na své domácí scéně, pak však taky onemocněla, a tak se ve Vídni nahonem hledal záskok. Našli jej v osobě téměř neznámé Brendy Rae, která odzpívala první představení, druhé ale musela odříct. To byl okamžik, kdy se Damrau začala cítit dobře, a tak zaskočila za záskok svého vlastního záskoku… I takové věci se dějí. Jak to bude se zbývajícími termíny, nebylo jasné, průběžné údaje se lišily a měnily.

Mohli jsme referenční Lucii vidět o tři týdny dříve v Berlíně, nádavkem i se současným nejžádanějším Edgardem (Calleja), a to za třetinové vstupné. Ale byla tu ta iluze, ničím nepotvrzená představa, že ve Vídní, na závěr sezóny, spíše než v poněkud strohé Deutsche Oper, snad uvidíme Scénu šílenství doprovázenou nikoliv flétnou, nýbrž nástrojem, který Donizetti původně zamýšlel: skleněnou harmonikou. Skladatel snad už po premiéře kvůli celé řadě organizačních, technických a finančních obtíží, které se s nasazením nástroje pojily. přepsal part pro flétnu, a v této podobě svět scénu zná. Teprve v posledních letech se Donizettim původně zamýšlený nástroj zase tu a tam objeví. Zažili jsme to v Petrohradě: efemérní, nezemský zvuk (un´armonia celeste), který jakoby se rodil odnikud, obklopuje jeviště i hlediště a dodává scéně, která je již tak silně sugestivní, až halucinatorní, úzkostný ráz. Scéna a s ní celé představení díky podivuhodnému nástroji nekonečně získává….

A tak jsme se v neuvěřitelném pouštním vedru trmáceli do Vídně, a tam Damrau nezpívala a skleněná harmonika nehrála. Ani ta by ovšem představení nijak výrazně nepomohla.Před zcela zaplněným hledištěm se hrála na slabší repertoárové úrovni 158. repríza inscenace Boleslawa Barloga. Scéna Pantelise Dessylase a kostýmy Silvie Strahammerové jsou tradiční a opulentní, což pokládám v tomto případě za správné a přiměřené, jelikož syžet, který je založen na doznívajícím étosu rytířství a na klanovém principu, není vůbec „nadčasový“  a stěží by se dal přenést například do naší epochy bezletových zón. Co nemohlo nijak nadchnout, bylo režijní vedení hereckého projevu, které bylo zejména u Lucie zoufale stereotypně teatrální – i když u ní jde možná o nános zvyklostí, které si přinesla odjinud.Guillermo Garcia Calvo za dirigentským pultem byl průsečíkem a zdrojem veškerého nesouladu a rozkolísanosti. Jím řízený orchestr hned v úvodu brutálně překryl sbor lovců, utopil Luciino úvodní Regnava nel silenzio do neslyšnosti (na té se ovšem interpretka spolupodílela). Ani ostatním pěvcům nebyl dirigent zrovna nápomocný. Mezi orchestrem, sborem a zpěváky to zkrátka „plavalo“.Brenda Rae je mladá a štíhlá, s malým hlasem (rozhodně malým pro poměrně velký prostor Vídeňské státní opery), občas málo slyšitelná, některé tóny zato vykřičí. Výšky, pokud jsou, jsou ostré. Kadence, ve spolupráci s dirigentem, protahované. Občasně intonační problémy, nezvyklé frázování. Ve Scéně šílenství překvapila v larghettu, při dialogu s flétnou, kde zpívala přesně a čistě (Del clemente el riso), ovšem závěrečné Spargi d´amaro pianto bylo opět ve znamení usilovného zpívání, při němž zpěvačka narazila na hranici svých možností. Vrcholná scéna opery byla bez dramatičnosti, představitelka jí nevtiskla nic osobitého a jediné emoce, které jsem přitom cítil, byly obavy, jak se jí podaří part dokončit. Takovéto pocity v divákovi zpěvák rozhodně indukovat nemá. Přitom se jedná o postavu, která je přímo prototypem (před Donizettim už Scottovu literární předlohu zhudebnil Michael Carafa a po něm Alberto Mazzucato), vzorem zoufalství, které dle představ italského romantismu může (má) skončit zešílením. Nezvládanou lásku nejdeme ve více  Donizzetiho dílech: Anna Boleyna, Lucrezia Borgia, Torquato Tasso, Parisina, Maria Stuarda, Pia de´Tolomei… V Luciině případě šlo o šílenství, které vypuklo zničeho nic o svatební noci. Tento jev, zvaný „delirium nuptiale“ býval pozorován u disponovaných dívek až do začátku 20. století. Stav údajně přecházel v katatonii, většinou smrtelnou. V dnešní době, kdy neexistují dívky, které by byly ve věcech sexuality neinformovány, se už s touto – v zásadě hysterickou – reakcí nesetkáváme.

Díky nupciálnímu deliriu nevinné lammermoorské nevěsty však máme jednu z nejefektnějších scén celé operní literatury, která nejen inspirovala další skladatele k následování, ale pronikla i do literatury (Flaubertova Madame Bovary, Tolstého Anna Karenina).

„Scéna šílenství“ se stala v 19. století zvláštní formou „velké scény“. Inspirován Belliniho příkladem šílených scén (I Puritani, La Sonnambula), které vyjadřovaly hnutí mysli jemnými elegíckými áriemi, rozšířil ji a dal jí pevnou formu: Andante -. Larghetto – Moderato. Standardní součástí pak je taneční duktus (srv. např. Thomas:  Partagez-vous mes fleurs! ve scéně Opheliina šílenství). Nepřiměřenost radostného tranečního zpěvu je svědectvím agitovanosti a první známkou propukajícího šílenství. Musí se dát najevo nejen mimikou a gesty (pokud možno nepříliš okoukanými), nýbrž především výrazem zpěvu. Ale v našem případě se výrazově vůbec nelišil od Il dolce suono, dokonce ani od Presso la fonte meco – což je další motivický stavební prvek těchto scén , totiž „vzpomínkový“, který svazuje šílený raptus do kontextu s minulosrí a scéna tím dostává rámec. Toto jsou základní požadavky na interpretaci scény a zpěvačka, která bojuje s technikou a nemá proto sílu zabývat se výrazem, ať hereckým či pěveckým, by se této roli měla vyhnout. Proto byl zajímavý živý aplaus, kterého se jí dostalo. Do měkka uvařené publikum, poháněné tvrdým jádrem lokálních patriotů (rozumějte: ve Vídni nic nemůže být špatně), odměnilo titulní představitelku spíše za odvahu než za výkon. Někteří tvrdí, že šlo o „bonus za záskok“.Piotr Beczala, kterého jsme v této roli viděli opakovaně, nezklamal ani tentokrát. Zkušený a vyhledávaný Edgardo četných významných operních scén byl světlou výjimkou večera, i když jeho projev je nyní snad až trochu heroický a začíná se vymaňovat z belcantového lyrického nátěru. Bylo možno zaznamenat malounkou svízel s exponovanou výškou v Tombe degli avi miei. Marco Caria – ostatně v kolotoči kolem působení / nepůsobení Diany Damrau docela zapadlo, že i on odřekl pro nemoc – 27. 6. měl bronchitidu, ale 30. 6. už ji neměl a zase zpíval. Pěkný belcantový baryton s příjemným témbrem, dobrou znělostí, jakou osvědčil v sextetu i ve Scéně ve věži (O sole, piu ratto risorgi).Sorin Coliban v roli Raimonda byl příliš hlasitý, usilovný, což postavě na náležité důstojnosti nepřidalo. Zbývající interpreti vedlejších rolí – Ho-yoon Chung (Arturo), Juliette Mars (Alisa) a Peter Jelosits (Normanno) se nevymykali běžnému standardu svých rolí.

Sbor Vídeňské státní opery byl malým hrdinou večera, kterému se navzdory dirigentovi dařil konsolidovaný projev. Impozantní bylo velebné Oh, qual funesto avvenimento, předcházející scéně Luciina šílenství.Kdyby sezóna ve Vídni končila o jednu sérii dříve, zdařilým Donem Carlosem, měl by ředitel Dominique Meyer o jednu frustraci méně. Nestalo se, a tak se 30. června večer při bouřlivém potlesku, kterým byl poctěn Piotr Beczala, Meyerovi i účinkujícím asi ulevilo, diváci se pozitivně odreagovali  a snad všichni také doufalí, že nová sezóna už nebude plná odříkání.

Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Dirigent: Guillermo García Calvo
Režie: Boleslaw Barlog
Scéna: Pantelis Dessyllas
Kostýmy: Silvia Strahammer
Sbormistr: Martin Schebesta
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Bühnenorchester der Wiener Staatsoper
Premiéra 23.března 1978 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 30. 6. 2012)

Enrico – Marco Caria
Lucia – Brenda Rae
Edgardo – Piotr Beczala
Arturo – Ho-yoon Chung
Raimondo – Sorin Coliban
Alisa – Juliette Mars
Normanno – Peter Jelosits

www.staatsoper.at