Vídeňské zakončení „odříkavé“ sezóny

  1. 1
  2. 2

Iluze se vymstí, i když vycházejí z předpokladů, které se zdají být naprosto reálné. Kdo by například pochyboval, že stojí za to pořídit si vstupenky na představení Lucie di Lammermoor s Dianou Damrau, považovanou za současnou referenční Lucii? Na představení, které má být parádním završením vídeňské sezóny? Když navíc jejím Edgardem bude Piotr Beczala?

Jsou však i jiná prokletí než to, které ztělesňuje duch zavražděné ženy vystupující ze studánky v ravenswoodském zámeckém parku. V právě ukončené sezóně řádil mezi světovou pěveckou elitou v nebývalé míře démon odříkání. Nejprve odřekla Netrebko v Londýně, pak to ještě zopakovala v Berlíně, Mnichově a Salcburku. Dessay musela vzdát několik Traviat v Metropolitní a všechny Manon v Miláně. Flemming odřekla Arabellu ve Vídni, Kaufmann kvůli „houbě na hlasivce“ (?) pustil Aenea v Londýně. První dvě představení Manon v Miláně měla za Dessay převzít – a nakonec opět odřekla – Netrebko. Karita Mattila nezazpívá Amelii v Met. A teď, krátce před sérií ve Vídni, se ozvala Damrau, která již předtím z důvodu těhotenství zrušila celý podzimní program. Pokud jde o Lucii, zazpívala ji ještě 8. června v Berlíně, načež pro nemoc odřekla první dvě ze čtyř vídeňských představení. A v tu chvíli začala skutečná přeobsazovací loterie, během níž jste se mohli dozvědět, kdo dnes zpívá Lucii, teprve až se zvedla opona nad scénou v parku: Náhradnice za Damrau, ruská sopranistka Gerzmava, nejdříve kvůli vídeňské Lucii odřekla Traviatu na své domácí scéně, pak však taky onemocněla, a tak se ve Vídni nahonem hledal záskok. Našli jej v osobě téměř neznámé Brendy Rae, která odzpívala první představení, druhé ale musela odříct. To byl okamžik, kdy se Damrau začala cítit dobře, a tak zaskočila za záskok svého vlastního záskoku… I takové věci se dějí. Jak to bude se zbývajícími termíny, nebylo jasné, průběžné údaje se lišily a měnily.

Mohli jsme referenční Lucii vidět o tři týdny dříve v Berlíně, nádavkem i se současným nejžádanějším Edgardem (Calleja), a to za třetinové vstupné. Ale byla tu ta iluze, ničím nepotvrzená představa, že ve Vídní, na závěr sezóny, spíše než v poněkud strohé Deutsche Oper, snad uvidíme Scénu šílenství doprovázenou nikoliv flétnou, nýbrž nástrojem, který Donizetti původně zamýšlel: skleněnou harmonikou. Skladatel snad už po premiéře kvůli celé řadě organizačních, technických a finančních obtíží, které se s nasazením nástroje pojily. přepsal part pro flétnu, a v této podobě svět scénu zná. Teprve v posledních letech se Donizettim původně zamýšlený nástroj zase tu a tam objeví. Zažili jsme to v Petrohradě: efemérní, nezemský zvuk (un´armonia celeste), který jakoby se rodil odnikud, obklopuje jeviště i hlediště a dodává scéně, která je již tak silně sugestivní, až halucinatorní, úzkostný ráz. Scéna a s ní celé představení díky podivuhodnému nástroji nekonečně získává….

A tak jsme se v neuvěřitelném pouštním vedru trmáceli do Vídně, a tam Damrau nezpívala a skleněná harmonika nehrála. Ani ta by ovšem představení nijak výrazně nepomohla.Před zcela zaplněným hledištěm se hrála na slabší repertoárové úrovni 158. repríza inscenace Boleslawa Barloga. Scéna Pantelise Dessylase a kostýmy Silvie Strahammerové jsou tradiční a opulentní, což pokládám v tomto případě za správné a přiměřené, jelikož syžet, který je založen na doznívajícím étosu rytířství a na klanovém principu, není vůbec „nadčasový“  a stěží by se dal přenést například do naší epochy bezletových zón. Co nemohlo nijak nadchnout, bylo režijní vedení hereckého projevu, které bylo zejména u Lucie zoufale stereotypně teatrální – i když u ní jde možná o nános zvyklostí, které si přinesla odjinud.Guillermo Garcia Calvo za dirigentským pultem byl průsečíkem a zdrojem veškerého nesouladu a rozkolísanosti. Jím řízený orchestr hned v úvodu brutálně překryl sbor lovců, utopil Luciino úvodní Regnava nel silenzio do neslyšnosti (na té se ovšem interpretka spolupodílela). Ani ostatním pěvcům nebyl dirigent zrovna nápomocný. Mezi orchestrem, sborem a zpěváky to zkrátka „plavalo“.Brenda Rae je mladá a štíhlá, s malým hlasem (rozhodně malým pro poměrně velký prostor Vídeňské státní opery), občas málo slyšitelná, některé tóny zato vykřičí. Výšky, pokud jsou, jsou ostré. Kadence, ve spolupráci s dirigentem, protahované. Občasně intonační problémy, nezvyklé frázování. Ve Scéně šílenství překvapila v larghettu, při dialogu s flétnou, kde zpívala přesně a čistě (Del clemente el riso), ovšem závěrečné Spargi d´amaro pianto bylo opět ve znamení usilovného zpívání, při němž zpěvačka narazila na hranici svých možností. Vrcholná scéna opery byla bez dramatičnosti, představitelka jí nevtiskla nic osobitého a jediné emoce, které jsem přitom cítil, byly obavy, jak se jí podaří part dokončit. Takovéto pocity v divákovi zpěvák rozhodně indukovat nemá. Přitom se jedná o postavu, která je přímo prototypem (před Donizettim už Scottovu literární předlohu zhudebnil Michael Carafa a po něm Alberto Mazzucato), vzorem zoufalství, které dle představ italského romantismu může (má) skončit zešílením. Nezvládanou lásku nejdeme ve více  Donizzetiho dílech: Anna Boleyna, Lucrezia Borgia, Torquato Tasso, Parisina, Maria Stuarda, Pia de´Tolomei… V Luciině případě šlo o šílenství, které vypuklo zničeho nic o svatební noci. Tento jev, zvaný „delirium nuptiale“ býval pozorován u disponovaných dívek až do začátku 20. století. Stav údajně přecházel v katatonii, většinou smrtelnou. V dnešní době, kdy neexistují dívky, které by byly ve věcech sexuality neinformovány, se už s touto – v zásadě hysterickou – reakcí nesetkáváme.

Díky nupciálnímu deliriu nevinné lammermoorské nevěsty však máme jednu z nejefektnějších scén celé operní literatury, která nejen inspirovala další skladatele k následování, ale pronikla i do literatury (Flaubertova Madame Bovary, Tolstého Anna Karenina).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Lucia di Lammermoor (Wiener Staatsoper Vídeň)

[yasr_visitor_votes postid="23462" size="small"]

Mohlo by vás zajímat