Vídeňské zpracování Ligetiho opery Le Grand Macabre zachránily výkony na jevišti

Libreto k opeře Le Grand Macabre napsal György Ligeti ve spolupráci s Michaelem Meschkem na základě stejnojmenné hry Michela de Ghelderodeho na zakázku královské švédské opery. Práce trvala necelé tři roky a premiéra proběhla 12. dubna 1978 ve Stockholmu. Ligeti přiznal, že práce na ní nebyla nikterak jednoduchá, neboť potřeboval operní pěvce, jež zároveň umí mluvit a hrát jako herci. Další výzvou byl relativně velký důraz Michaela Meschkeho na mluvené pasáže vycházející z jeho zkušenosti s loutkovým divadlem. Přepracování díla v roce 1996 trvalo přibližně deset měsíců a přineslo zkrácení textu a vytříbenější „zeštíhlenou“ orchestraci, zejména co se zdvojování nástrojů týče.

Dílo odehrávající se v neurčitém čase v knížectví zvaném Breughelland je rozděleno do čtyř obrazů a podle přání skladatele by se mělo hrát bez přestávky. Zmrtvýchvstalý Smrť (vypůjčíme-li si tuto maskulinní formu od Terryho Pratchetta) má za úkol během jediné noci za pomoci komety vyhladit veškerý život. Jeho pobočníkem se stává opilec Piet, jež je na hřbitově svědkem nejen Smrťova zmrtvýchvstání, ale i laškování milenecké dvojice Amanda a Amandy, kteří si jako úkryt pro své milostné hrátky až do konce opery vyberou Smrťův prázdný hrob. Druhý obraz nás přenese do domácnosti astrologa Astradama a jeho tyranské ženy Mescaliny, kterou na konci tohoto obrazu k velké radosti Astradama Smrť sprovodí ze světa. K Pietovi se tedy v následujícím obraze jako pobočník přidává i Astradamors. Třetí obraz nás přenese do města Breughelland, v čele se slabošským a obžerstvím posedlým knížetem Go-Go. Městu v podstatě vládnou dva zkorumpovaní ministři, jež si vzájemně i knížeti vyhrožují demisí a vydávající stále nové a nové dekrety pro zvyšování daní. Šéf tajné policie Gepopo ohlašuje demonstraci obyvatelstva a příjezd neznámého a nebezpečného stvoření. Do jídelny vtrhne Smrť (Nekrotzar) ohlašujíce skrze citáty z Apokalypsy sv. Jana za zvuků nebeských pozounů konec světa. Lid pláče a prosí o smilování. Piet servíruje Nekrotzarovi pro posilnění víno, které ve své zaslepenosti má za lidskou krev. S půlnocí ohlašuje kometa definitivní konec světa. Nekrotzar se vzbudí, stále ještě opilý vínem a začne hledat svého koně a kosu. K dispozici má však jen houpacího koně z vlastnictví knížete Go-Go. Celá hra končí radostným výkřikem lidu „Der Tod ist tot“, tedy “Smrt je mrtvá” a závěrečným duetem milostné dvojice. Nejde tu o moralitu, spíše o radu každému z nás, užívat si života, dokud to jde, ovšem bez jakéhokoliv duchovního přesahu.

Výtečně napsané, výstižné, ale přitom ve zkratce psané libreto pracuje se slovními hříčkami, dvojsmysly, narážkami, zdánlivě přisprostlými a hrubými verši, primitivními gagy, nicméně pod záměrným přehráváním, pod touto tvrdou slupkou a s ní spojenou hereckou akcí, je skrytá hluboká pravda o pravém stavu světa a našeho konání v nadčasovém rozměru. V tomto smyslu je často Michel de Ghelderode srovnávám s Williamem Shakespearem. Přesně na toto vše reaguje Ligetiho hudba pod stejně hrubou slupkou skrze originální orchestraci sebemenším a sebejemnějším niterným záchvěvem, takřka každou notou.

De Ghelderode, Meschke, Ligeti i režisér představení se očividně inspirovali obrazem Pietera Brueghela st. Triumf smtri. Zatímco první tři z nich uchopili dílo jako středověkou lidovou hru v alegorickém slova smyslu, režisér a autor scény Jan Lauwers inscenoval operu spíše realisticky. Scéna je v podstatě neustále plná polonahých tanečníků (naštěstí v tělově zbarveném spodním prádle), kteří neuroticky těkají prostorem, skáčou, válí se po čem to jen jde, tu souloží, tu se snaží o interakci s postavami děje. Tito mají patrně symbolizovat postavy s Brueghelova slavného obrazu, nicméně jejich neustálé těkání a přítomnost rozbíjí scénu a tím i divákovu pozornost, především ve vnímání geniální Ligetiho hudby a jejího vynikajícího propojení s textem i hereckou akcí. Něco jiného jsou tisíce postav na statickém obraze a totéž v pohybu na jevišti.

Nekrotzarův kůň vypadá spíše jako obří nafukovací kráva, libretistův vtip s houpacím koněm v závěru čtvrtého obrazu vyšuměl úplně, podobně jako kometa, která v opeře nevystupuje vůbec. Obří nafukovací stvoření se objeví i ve druhém obraze v Astradamově domácnosti, těžko říci, proč a co znamenají. Bohužel se režisérovi ne zcela podařilo uchopit dílo v jeho syrovosti, hloubce a symbolice. Řada vtipů nevyzněla ve své síle, případně vůbec, o nadsázce tu není ani řeč. Inscenace povrchně klouže na středověkých atributech – například oběšenecké kolo ve čtvrtém obraze, mísí jednotlivé inspirace do nesrozumitelné, často přeplněné scénické akce. Děj na scéně tak nedrží pohromadě. Například scéna apokalypsy byla trapným šklebem s reálnými malými kostlivečky. Chyběla stylistika, jednota koncepce. Závěrečný monolog Nekrotzara (podle libreta na houpacím koni knížete Go-Go) s údery gongu vyšel bohužel rovněž do prázdna. Navíc režisér zařadil po druhém obraze přestávku, což autor díla po právu nechtěl.

Podobně jako scéna, i kostýmy Loty Lemm působily nesourodě a nevkusně. Nejelegantněji byla paradoxně oblečená „herdekbába“ Mescalina.

Celou inscenaci drželi především vynikající, samozřejmé, pěvecké, ale i herecky mimořádně zdařilé a zralé výkony všech sólistů. Všech deset postav bylo organicky sehraným týmem. Já osobně bych možná vyzvedla krátký, ale skvělý výstup Mariny Prudenské jako Mescaliny, Georga Nigla jako sebestředného, arogantního a sebou samým zaslepeného Nekrotzara, jehož egoismus dostane v závěru pěkně na frak. Skvěle provedený byl i roztomilý, zmatený a dětsky neohrabaně působící kníže Go-Go v podání kontratenoristy Andrewa Wattse. Klobouk dolů před koloraturami Venuše a šéfa Gepopa v jedné postavě Sarah Aristidou, navíc zpívaných často v neuvěřitelných pozicích a nemožném kostýmu. Tím ale nechci nikterak umenšovat zásluhy zbytku celého týmu. Hudební nastudování Pabla Herase-Casady bylo po všech stránkách bezchybné, dalo vyniknout všem hudebním gagům, jako například dvanáct klaksonů na začátku třetího obrazu.

Ať už si každý udělá na inscenaci jakýkoliv názor, buďme rádi, že toto mistrovské dílo operní literatury 20. století bude teď nějakou dobu znít živě v prostorách Vídeňské státní opery. Ostatně vždy se dá Ligetiho nezaměnitelná hudba, vtip, inteligence i nadsázka poslouchat se zavřenýma očima. Neboť takovou sílu toto scénické dílo má.

György Ligeti: Le Grand Macabre
14. listopadu 2023, 19:00 hodin
Vídeňská státní opera

Inscenační tým
Hudební nastudování: Pablo Heras-Casado
Režie, choreografie a scéna: Jan Lauwers
Kostýmy: Lot Lemm
Světla: Ken Hioco
Spolupráce na choreografii: Paul Blackman

Osoby a obsazení
Nekrotzar: Georg Nigl
Gepopo / Venuše: Sarah Aristidou
Kníže Go-Go: Andrew Watts
Amanda: Maria Nazarova
Amando: Isabel Signoret
Astradamors: Wolfgang Bankl
Mescalina: Marina Prudenskaya
Piet vom Fass: Gerhard Siegel
Bílý ministr: Daniel Jenz
Černý ministr: Hans Peter Kammerer