Po České filharmonii s Vasilijem Petrenkem byl dalším symfonickým tělesem, hostujícím na letošním 10. mezinárodním festivalu Janáček Brno 2026, ORF Radio-Symphonieorchester Wien. V pátek 23. října 2026 se představil ve vyprodaném Janáčkově divadle s programem sestaveným z Taneční suity Bély Bartóka, Písní potulného tovaryše Gustava Mahlera s barytonistou Adamem Plachetkou a výběrem z Uherských tanců Johannesa Brahmse. Byli jsme svědky hudebně strhujícího putování od divokého jihovýchodního Bartókova expresionismu, přes Mahlerův subjektivní symfonický lyrismus, až po brilanci vyššího populáru Brahmsových tanců. Přiznám se, že širší dramaturgický záměr takto sestaveného programu – vyjma maďarského kontextu – mi tentokrát unikal, o čemž ještě pohovořím později. Koncert byl živě přenášen Českou televizí.
Vídeňští rozhlasoví symfonikové jsou na evropské poměry dosti mladým tělesem, byli založeni roku 1969. I tak tento orchestr již prošel kompletní generační výměnou. Zvláště ve smyčcích je mnoho mladých tváří, a to převážně tváří ženských či dívčích, to jest sličných, oku recenzenta lahodících. Například ze šestnácti členů skupiny primů bylo třináct žen! Dechy byly z tohoto hlediska daleko vyrovnanější.
Bartókova dravost pod Netopilovou taktovkou
Taneční suita patří k nejznámějším skladbám Bély Bartóka. Od prvních taktů fagotového sóla silně působila svou dravostí a pregnantní barbarskou rytmikou. Rytmus je doslova základním stavebním prvkem Bartókova expresionismu. Tempo se často mění, zpomaluje, zrychluje, zastavuje a opět se rozjíždí, někdy takřka po dobách. Dirigent Tomáš Netopil byl ovšem v Bartókovi od počátku ve svém živlu. Dirigoval s vervou a maximálně precizní gestikou. Bartókovu skladbu výrazně okořeňuje markantní akcentace, přičemž taneční struktura bývá rozrušována neúplnými takty. Výrazně rytmizované rychlé úseky střídají plochy pomalé až statické, avšak vždy barevně velmi bohaté. Netopilův temperament měl plnou odezvu v interpretaci orchestru, což ve výsledku učinilo vyznění Bartókovy Taneční suity jedinečným. Orchestr tak již v úvodním čísle mohl potvrdit své kvality.
Mahlerův tovaryš v Plachetkově přesvědčivém podání
Bylo těžké přeorientovat se z této energií nabité hudby na intimitu subjektivní lyriky Písní potulného tovaryše Gustava Mahlera. Podařilo se to zejména díky barytonistovi Adamu Plachetkovi. Velmi imponoval jeho mladistvý projev, s jakým k Mahlerovi přistoupil. Přesvědčil, že právě on je oním mladým potulným tovaryšem, který vandruje krajinou, raduje se ze svobody a zpívá o lásce, přírodě a modrých očích své milé. Mraky se přiženou až ve třetí písni, neboť tato láska je neopětována a do sebe zahleděný, zamilovaný tovaryš-skladatel se musí rozloučit a odejít (narážím tím na skandál v Kasselu, kde se čtyřiadvacetiletý Mahler zakoukal do tamní sopranistky Johanny Richterové). „Ach běda, nůž v mé hrudi žhne a řeže tak hluboko…“ Hudba čtyř Písní potulného tovaryše nás zároveň provádí důvěrně známým světem Mahlerovy První symfonie. Miluji Mahlera, avšak často přemýšlím, proč zrovna jemu odpouštíme, že s gustem vykrádal sám sebe, a omlouváme to mimohudebními významy, filozofií, tematickou souvztažností…
Projev Adama Plachetky v Písních potulného tovaryše byl niterný a lidsky nanejvýš uvěřitelný. Charakterizovala ho maximální výrazová různorodost (někdy doslova verš po verši, slovo od slova), dále dramatická mnohotvárnost, dokonalá intonační jistota, výborná německá dikce a ryze komorní projev. Párkrát Plachetkův hlas zazářil, rozsvítil se v plném světle, aby vzápětí uchvátil svými pianissimy. Orchestr vždy citlivě reagoval. Festivalovému obecenstvu tak pěvec připravil vrcholný umělecký zážitek.
Když interpretace převýší dramaturgii
Po přestávce zazněl výběr z Uherských tanců Johannesa Brahmse, a s nimi přichází moje avizovaná výhrada. Je to totiž dílo takzvaného vyššího populáru. Jsem toho názoru, že na festivalu, který si klade nejnáročnější dramaturgické cíle, nemělo vůbec zaznít, stejně jako Malá noční hudba nebo Vjezd gladiátorů. Měla to snad být festivalová úlitba „obyčejnému“ posluchači? Hostující orchestr mohl a měl zcela jistě zařadit jakékoliv plnohodnotné symfonické dílo, v němž by se plně předvedl. Nemluvě o tom, že samotný Brahms instrumentoval maximálně tři, čtyři ze svých jednadvaceti klavírních Uherských tanců. Ostatní orchestrální aranže jsou z per jiných autorů, včetně Antonína Dvořáka. Párkrát jsem však měl neodbytný pocit, že zavánějí spíš Johnem Williamsem, protože způsob orchestrace přesahoval Brahmsovu střídmost. Pozitivem provedení bylo, že z jedenácti uvedených tanců jsem čtyři slyšel úplně poprvé. A asi i naposledy; po stránce invenční Brahmsovy Uherské tance nejsou Slovanskými tanci Dvořákovými. Mimochodem, Brahms při kávě ve vídeňském Prátru ledacos odposlechl z takzvané cikánské lidové, ve skutečnosti umělé hudby, a po Simrockově vydání čtyřručního originálu Uherských tanců čelil obvinění z plagiátorství ze strany houslisty Reményiho, kterého občas doprovázel na klavír. Některá témata prý opsal z jeho improvizací při jejich společných vystoupeních. A dále – v programu festivalového koncertu, ač přesně uváděl, z jakého notového vydání se díla hrají, jsem nenašel informace o autorech orchestrálních úprav jednotlivých Uherských tanců. Takže se nedivte tomu mému Williamsovi, i když to místy spíše vypadalo na Johanna Strausse…
Zásadní zásluhu na konečném, přece jen hudebně vysoce příznivém vyznění Uherských tanců měl především dirigent Tomáš Netopil. Vrhl se na ně s neutuchající energií, markantně a výrazně odlišoval nálady jednotlivých tanců i jejich částí, skvěle dynamicky stavěl fráze, uplatňoval náhlá tempová zastavení i nepatrné proměny v poměrně fádní hudební stavbě tanců. Vzletně kouzlil, tančil, zdůrazňoval akcentaci, modeloval dynamiku. Odvedl zde maximum možného. Zkrátka dokázal povýšit populár na festivalovou úroveň. ORF Radio-Symphonieorchester Wien mu přitom vycházel ve všem viditelně vstříc a bezvýhradně realizoval jeho hudební představy. Po bezchybném Bartókovi a Mahlerovi se však v Brahmsovi přeci jen neubránil pár drobným nesouhrám (začátek Uherského tance č. 6 či lehký rozhoz primu a sekundu v Uherském tanci č. 11). Celkově se však rakouské těleso předvedlo v nanejvýš sympatickém světle a spolu s českým dirigentem si vysloužilo standing ovation. Vrcholem večera však dle mého mínění zůstala jeho první polovina.
Janáček Brno: ORF Radio-Symphonieorchester Wien
23. října 2026, 20:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
Béla Bartók: Taneční suita
Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše
Johannes Brahms: Uherské tance (výběr)
Účinkující
Adam Plachetka – baryton
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Tomáš Netopil – dirigent
