Viktor Malcev – ze země pod Pamírem až do Zlaté kapličky. 100 let od narození

Viktor Malcev se narodil 3. listopadu 1920 v městě Konibodom situovaném v severním Tádžikistánu ve střední Asii, zemědělské oblasti vyhlášené pěstováním bavlny, hedvábí a ovoce. V důsledku vnitropolitických bojů uvnitř v té době již bývalého carského Ruska a následného vítězství bolševiků bylo velké množství obyvatel nuceno hledat exil mimo svoji rodnou zemi. Jedním z mála států, které v té době exulantům nabídly pomoc, byla tehdy ještě poměrně mladá Československá republika. Toho využila pro nový začátek i mladá a poněkud nesourodá rodina. Jeho matka byla Ruska, otec českým, respektive rakousko-uherským zajatcem z doby 1. světové války. Do Prahy Viktor přicestoval s oběma rodiči v roce 1922. Otec si matku nikdy nevzal. Po čase se vztahy uvnitř rodiny staly neudržitelnými pro opakované domácí násilí a matka se rozhodla i s malým chlapcem společnou domácnost opustit. Pro ženu samoživitelku nebylo v té době jednoduché zabezpečit rodinu, proto pro syna využila možnosti bezplatného studia dětí ruských emigrantů na gymnáziu v Moravské Třebové. Viktor Malcev se sem nejprve dostal do mateřské školky, která při internátním gymnáziu existovala a kde poté studoval až do roku 1932. Po absolvování žižkovské měšťanky pokračoval na strojní škole, kterou však již studoval dálkově jako učeň ruské strojní a zámečnické dílny v Krakovské ulici (viz. Divadelní revue 15, 2004).

K baletu se dostal skrze své zaujetí moderním tancem, zejména láskou ke stepu. S tancem se seznámil již jako dítě a v průběhu let získával taneční vzdělání u předních osobností naší tehdejší taneční scény. Tančit začal ve škole Heleny Štěpánkové, od roku 1933 pokračoval u Jelizavety Nikolské. Určitou dobu pak měl prý obě školy navštěvovat současně. Studoval také step ve škole Rudolfa Macharovského, jehož zdokonalování se věnoval i u Harjse Plucise v době svého krátkého angažmá ve Vídeňské státní opeře (1944). Na Malcevovu klasickou techniku měl vliv také Ivo Váňa Psota v době jeho brněnského angažmá. V roce 1957 absolvoval stáž na Moskevské choreografické škole u Michaila Markoviče Gaboviče.

Počátky taneční dráhy a první období působení v Národním divadle
Zpočátku, v letech 1938–40 tančil ve Švandově divadle v Praze pod vedením baletního mistra a choreografa Rudolfa Macharovského, v roce 1940 ještě krátce působil také v Tylově divadle v Nuslích. Následně odcestoval společně se skupinou tehdejší primabaleríny a baletní mistryně Národního divadla Jelizavety Nikolské na rakouské turné. Možná i díky tomu byl v roce 1941 Nikolskou přijat do souboru Národního divadla.

Vladimír Vašut jej charakterizoval takto: Viktor Malcev „na sebe upozornil atleticky stavěnou postavou…, smyslem pro partnerskou spolupráci, elegantním pohybovým projevem.“

První role, ve které se na prknech Národního divadla objevil, byla kankánový tanečník na derniéře baletu Peer Gynt konané dne 19. 9. 1941. Z nově nastudovaných děl zahájil své působení zde drobnou rolí Klokanky na premiéře Nedbalova baletu Andersen (1941). V průběhu dalších repríz současně nastudoval ještě postavu římského tanečníka, aby později tyto postavy přenechal svým kolegům a sám se plně věnoval rozvíjení cínového vojáčka.

Postupně začal repertoár jeho rolí nabývat na bohatosti a v roce 1943 dosáhl na post sólisty. Tančil v roli šikovatele ve Wickensově baletu Mlýn na ženy (1943) a námořníka v Blacherově Jižní slavnosti (1942). Ve stejný den měl premiéru i balet Dva valčíky, v němž se představil v řadě valčíkových postav. První větší rolí, kterou mu Jelizaveta Nikolská svěřila, byla hlavní postava Joana ze Zarrisy, později pak Zaujatého Mura v Egkově stejnojmenném baletu (1942).

O rok později se představil v roli Apollona v Beethovenově Prométheovi (1943). Poslední jeho rolí v Národním divadle pak byl Chudý Harlekýn v baletu Riccarda Driga Harlekýnovy milióny. V poslední srpnový den roku 1944 došlo k uzavření divadel a Viktor Malcev odešel do Vídeňské Státní opery. Po krátkém vídeňském intermezzu byl údajně totálně nasazen. Do Národního divadla se vrátil krátce po osvobození v květnu 1945, ale příliš dlouho zde nezůstal. Již na začátku sezony 1945/46 přijal nabídku Emila Františka Buriana na brněnské angažmá v baletním sboru „starého“, též Mahenova divadla. Moravská metropole se tak Malcevovi na dalších několik let (do roku 1952) stala druhým domovem.

Odchod na brněnskou scénu
Za dobu svého brněnského angažmá postupně dozrál jako danseur noble a zařadil se mezi přední protagonisty baletního souboru, který v krátkém čase pod vedením baletním mistra, tanečníka a choreografa Ivo Váni Psoty dosáhl vynikající technické úrovně. I díky němu se Brno začalo stávat baletní metropolí a soubor mohl směle konkurovat nebo technicky předstihnout svého pražského rivala.

Prvně se Viktor Malcev brněnskému publiku představil jako šohaj v baletní inscenaci Josefa Judla Siuta Rustica. O rok později postupně ztvárnil několik rolí (postava Jeana de Brienn, Španěle, nebo Uherského krále Ondřeje) v baletu Raymonda. Ve stejné době také dostal prostor se vyjádřit v baletu Z pohádky do pohádky, kde krom postavy šohaje se představil také jako Faun, nebo princ z neznámých krajů. Umělecky velmi hodnotným se pro něj stal rok 1947. Na jeho začátku to byla dvojrole Václava selského hocha a Věnceslava potulného rytíře v Princezně Hyacintě, po níž následovala červnová premiéra Coppelie s postavou Jinocha, která pro něj znamenala výraznější interpretační posun.

Ta pravá umělecká konjunktura nastala teprve až s květnovým návratem Ivo Váni Psoty zpět do brněnského souboru ze zahraničí. V obnovené premiéře (1947) inscenace Psotova Romea a Julie Malcev postupně dostal příležitost nahlížet na děj z více stran, ať již nejprve jako Paris – příbuzný veronského vévody, nebo posléze v řadě repríz jako Romeo, hlavní protagonista této tragédie. V průběhu dalších let měl možnost se interpretačně vyjádřit v inscenacích Chopinových Sylfid (1948), Rossiniho Vzpouře hraček (1949) nebo Čajkovského Symfonii života (1949), a zejména pak ve Dvořákových Slovanských tancích (1951).

V Psotově zpracování Labutího jezera (1950) se měl podle dobových kritik po interpretační stránce velmi dobře sžít s rolí prince, o jehož postavu se dělil se svým souborovým kolegou Rudolfem Karhánkem. (V programu byla z ideových důvodů postava prince uváděna jako mladý lovec.) Svůj šarm též propůjčil hlavní postavě stejnojmenného baletu, postavě Krále Ječmínka (1951).

Do Prahy několikrát zavítal během hostování brněnského divadla. Poprvé to bylo v prosinci 1949 s V. symfonií a Plesem kadetů, vítězným představením Divadelní žatvy v kategorii stálých divadel. Podruhé, opět v rámci vítězných představení Divadelní žatvy 1950, s Labutím jezerem. Potřetí mělo pražské publikum možnost vidět Malceva v roce 1952 i tentokrát v rámci přehlídky Divadelní žatvy, s původní choreografií Spící krasavice tehdy krátce zesnulého I. V. Psoty. (Choreografie zůstala po jeho náhlé smrti rozpracována a dokončili ji posléze jeho žáci.)

Ač to z předchozích řádků zcela nevyplývá, jeho současníci se často nechávali slyšet, že Viktor Malcev měl být společně s Mášou Cvejičovou a několika dalšími osobami z divadla součástí negativně proti Psotovi laděné klaky, které mu měla značně ztěžovat umělecké působení a ztrpčovat život. Je známá ústně tradovaná (ne však zcela věrohodně doložená) roztržka mezi Psotou a Malcevem, který jej měl nějakým způsobem inzultovat. Po této roztržce měla roztřeseného Psotu z divadla doprovázet Jiřina Šlesingerová. Krátce poté měla následovat Psotova smrt za ne zcela vyjasněných okolností, kolem které dodnes panuje řada spekulací, polopravd a mýtů.

Do třetice všeho dobrého
Potřetí se Viktor Malcev navrátil na scénu Národního divadla na pozvání Saši Machova v roce 1952 a působil zde až do svého odchodu do penze v roce 1972. V Praze se již v první sezoně brzy osvědčil a naskočil do pomyslně rozjetého vlaku již běžících inscenací, nejprve jako princ v Labutím jezeru (poprvé v roli od 25. 6. 1952), krátce nato jako alternující Romeo v Romeovi a Julii. V další sezoně pak (od 28. 8. 1953), jako nový Frybort ve Filosofské historii (od 25. 9. 1953). Jen o několik týdnů později (od 4. 10. 1953) vidělo pražské publikum Malceva coby nového prince v Šípkové růžence. I díky tomu, že se v těchto rolích divákům líbil, získal poté roli Švandy dudáka ve stejnojmenném baletu Vlastimila Jílka na libreto Jana Reye (premiéra 7. 4. 1954).

Zcela mimořádně dokázal na jevišti ztvárnit postavy zatvrzelých, krutých a úskočných typů orientálních despotů, a to jak u postav Vezírů z Karajevových Sedmi Krasavic (1959) tak Melikovovy Legendy o lásce (1963), případně postavy Sultana Šahira z Šehrezády Rimského Korsakova (1965) Životní, do jisté míry až ikonickou rolí jeho kariéry se mu stal Girej v Bachčisarajské fontáně (1954) sovětského choreografa Alexandra Romanoviče Tomského vytvořené na motivy poemy A. S. Puškina. Po herecké a výrazové stránce byl také velmi dobře uchopen jeho Othello ve stejnojmenné inscenaci (1959), jejíž hlavní postavě vdechl život a určitý punc svého charakteristického projevu, a to hned v případě dvou nastudování v letech 1959 a 1968. V obou případech inscenace stavěla na libretu Jana Hanuše a choreografickém podpisu Jiřího Němečka. Působivé větší či menší role pak vytvořil v řadě dalších inscenací. Z bezpočtu z nich tak lze jmenovat alespoň některé: postavu herce v baletu Borise Asafjeva Plameny Paříže, (1956), Harmodia v Chačaturjanově Spartakovi či (1957), Florinda v Burghauserově Sluhovi dvou pánů. (1958), Semjona v Čulakiho Mládí, (1959), Briseise v Ravelově Dafnisi a Chloé (1960), Severjana v Prokofjevově Kamenném kvítku (1960), titulní role v Marnotratném synovi Sergeje Prokofjeva (1963), postava Generála ve Svědomí na libreto Vladimíra Vašuta (1964), Myslivce ve Viktorce Zbyňka Vostřáka. (1965), Trosečníka v Meduse Jiřího Němečka, (1968), Zajímavě byl pojatý jeho Ďábel ve Hrách o Marii Bohuslava Martinů (1969).

Poslední rolí, kterou v Národním divadlem nastudoval, byl Starý kavalír v Podivuhodném mandarínovi Bély Bartóka v sezoně 1969/1970. S divadlem se rozloučil 15. 12. 1971. příznačně jako Sután Šahriar v baletu Šeherezáda Jiřího Němečka.

Viktor Malcev na sebe již v době prvního angažmá v Národním divadle poutal pozornost svou souměrnou atletickou postavou, fyzickou zdatností, ale také elegancí tanečního projevu s citem pro partnerskou práci. Jeho postavy se neustále vyvíjely, nikdy neustrnul na místě, časem se profiloval jako danseur noble. Postupně uzrál ve vynikajícího interpreta demicharakterních rolí lépe odpovídajících jeho osobitému typu. Své výrazné, přesvědčivé postavy obdařoval uměřenou mimikou a svéráznou, mužnou pohybovou aurou.

Film
Za dlouhou dobu jeho kariéry byl zván i ke spolupráci v oblasti filmu. Coby tanečník se objevil v Srdci v celofánu (1939) nebo Štěstí pro dva a Peřejích (1940). V roce 1943 se objevil ve snímku Tanečnice, ve kterém tanečně zastupoval herce Karla Högra, který ve filmu hrál skladatele a korepetitora. O rok později si na konto připsal postavu tanečníka v operetě a Cikánského barona ve snímku Bludná pouť, dále tančil ve filmu Až se vrátíš (1947). V roce 1968 si zahrál postavu Laufera v Chlebových střevíčcích, pro Jarní vody vytvořil taneční choreografie, mihl se ale také v Pražských nocech. Naposledy se na filmovém plátně objevil ve snímku Z pohádky do pohádky, kde si v roce 1972 zahrál postava čerta.

Rodina
Byl prvním manželem Olgy Skálové, se kterou se poznal v době svého brněnského působení pro taktovkou I. V. Psoty. Zpočátku byli partnery na jevišti, společně tančili například Žence a Žnečku v Psotově choreografii Krále Ječmínka (1951) a v roce 1950 se stali partnery i v civilním životě. Do pražského angažmá přešli společně, ale manželství se v průběhu Malcevova třetího působení v Národním divadle rozpadlo. Malcev se v pozdějších letech znovu oženil a z druhého manželství měl dceru.

V letech 1947–52 působil na Brněnské konzervatoři, posléze v období 1953-54 jako pedagog na Státní konzervatoři v Praze, kde vedl chlapecký trénink klasického tance. Současně s tím v letech 1952-64 učil tanec s partnerem na taneční katedře HAMU. Od roku 1964 také externě působil na Státní baletní škole v Berlíně.

V letech 1974–1977 zastával pozici šéfa baletu a baletního mistra Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. V té době přizval ke spolupráci do divadla několik tzv. hostujících choreografů. Za jeho vedení nastudoval Jiří Blažek Nedbalův balet Jak Honza ke štěstí přišel (1974), Vasilenkovu Mirandolinu (1975) a Petrovovo Stvoření světa (1976). Pod Nyklovy Zásnuby na vinici (1976) se choreograficky podepsal Emerich Gabzdyl, Pauerova Ferdu Mravence (1977) divákům představila ve svém nastudování Hana Machová, která ještě v témže roce Malceva vystřídala na pozici šéfa baletu.

V sezoně 1990/1991 vedl jako šéf baletní soubor v Olomouci. Po odchodu do důchodu se věnoval taneční kritice především pro Rudé právo, časopis Scéna, současně přispíval články do Tanečních listů, nebo Tvorby. Jeho kritiky tuzemské scény, ale i západních souborů moderního tance, považuji za psané střízlivě s kritickým pohledem na věc a až na výjimky optikou prostou nějaké tendenčně dobově poplatnosti (příkladem budiž https://ndk.cz/uuid/uuid:8672d8e0-7b6f-11e8-bb44-5ef3fc9ae867).

Za svůj život také obdržel řadu ocenění. V roce 1949 byl vyznamenán první cenou za sólový výkon na Divadelní žatvě, následovala cena zasloužilého umělce v roce 1963 a cena Thálie za celoživotní mistrovství v roce 1997. Od roku 1996 byl též nositelem ceny Senior Prix nadace Život umělce.

Viktor Malcev zemřel 20. ledna 2001 ve věku 82 let a je pohřben na ruském hřbitově na pražských Olšanech. Jeho první žena Olga Skálová žije v Brně. Jeho druhá žena Alena zemřela v roce 2015 a byla uložena vedle svého manžela.

Dovětek autora
V souvislosti s Viktorem Malcevem jsem často narážel na zmínky o jeho kontroverzních názorech a postojích. Vždy šlo pouze o narážky, nikdy nic konkrétního. V průběhu psaní tohoto článku jsem si některé věci pokoušel ujasnit při rozhovorech s lidmi pohybujícími se v oblasti tance. Malcevovy taneční kvality nikdo nezpochybňoval, částečně pak jeho publicistickou činnost, o níž zde panovaly názory na jejich dobově tendenční poplatnost. Když ale přišlo na otázku Viktora Malceva jakožto člověka, často se rozhostilo ticho. Existují určité fámy z doby kolem I. V. Psoty, ale všichni interpretují jedno a totéž, ale málokdo dokáže uvést věci do bližších souvislostí.

Nechci dělat Malcevovi advokáta, ale nerad bych se zde pouštěl do jakýchkoliv spekulací, protože opravdu relevantních informací je pomálu a je téměř nemožné bezpečně určit, kdy a na jaké straně barikády Malcev stál, protože doba často od uměleckých osobností vyžadovala minimálně určitou míru loajality. Jeho údajnou vstřícnost s minulým režimem lze také interpretovat jako snahu vyhnout se perzekucím coby syn ruské emigrantky, neboť tito lidé se po osvobození v roce 1945 a příchodu Rudé armády dostali do zostřeného hledáčku sovětských tajných služeb. Určitým dokreslením této rozporuplné postavy je fakt, že nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa.

Zdroje:

Literatura:

BURIAN, Karel Vladimír. Olga Skálová. Praha: Supraphon, 1972. s. [1a]. Available also from: https://ndk.cz/uuid/uuid:6e453a50-76ac-11e3-a80c-005056825209

HOLEŇOVÁ, Jana, ed. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0,str. 187).

Kopřivová, Anastasie: Polozapomenuté příběhy (Divadelní revue 15, 2004, č. 1, s. 44–62, studie o ruských emigrantech spjatých s Národním divadlem). Link: https://docplayer.cz/10815037-Polozapomenute-pfiibuhy-osudy-rusk-ch-emigrantu-spjat-ch-s-narodnim-divadlem.html

MACEK, Petr, Petr KALINA a Simona KOSTRHUNOVÁ. Český hudební slovník osob a institucí. Praha: Koniasch Latin Press, 2011. Musicologica.cz. ISBN 978-80-86791-95-1. heslo: Viktor Malcev

Mikhail Gabovich. The international encyclopedy of dance. 1998, 2005. , 1. ISSN 978 019 5173697. 9780195173697. Dostupné z : https://www.oxfordreference .com/view/10.1093/acref/9780195173697.001.0001/acref-9780195173697-e-0656?rskey=09OmOz&result=656 doi:10.1093/acref/9780195173697.001.0001

PROCHÁZKA, Vladimír, ed. Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního. Praha: Academia, 1988., Viktor Malcev str. 294-295, autor: Vladimír Vašut

SRBA, Bořivoj a Eugenie DUFKOVÁ. Postavy brněnského jeviště 1884-1984: Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně : český divadelní slovník. Brno: Státní divadlo, 1984, str. 156–159

HOLZKNECHT, Václav a PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ (PRAHA, Česko). 150 let Pražské konzervatoře: sborník k výročí ústavu. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961. s. 279. Available also from: https://ndk.cz/uuid/uuid:b3811cc68a046a4eafbd8d45ae13af48, str. 279

Vškp:

HANÁKOVÁ, Eva. Vůdčí osobnosti baletu Národního divadla v Brně v padesátých letech 20. století [online]. Brno, 2012 [cit. 2020-10-25]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/yz64j/. Diplomová práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta – Kabinet divadelních studií – Teorie a dějiny divadla. Vedoucí práce Doc. PhDr. Margita Havlíčková.

ŠELIGOVÁ, Simona. Významné zásluhy a vývoj taneční dráhy primabaleríny Olgy Skálové [online]. Brno, 2013 [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: https://theses.cz/id/653rfp/Diplomov_prce1.pdf. Diplomová práce. Janáčkova Akademie Múzických Uměnívbrnědivadelní Fakultaateliér Taneční Pedagogiky. Vedoucí práce Doc. Mgr. Ludvík Kotzian.

VOZÁB, Jan. Balet vÚstí nad Labem –jeho historie a jeho současná podoba [online]. Brno, 2018 [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: https://is.jamu.cz/th/ovkbc/Bakalarska_prace_Jan_Vozab.pdf. Bakalářská práce. Janáčkova Akademie Múzických Umění V Brně – Divadelní Fakulta. Vedoucí práce MgA. Hana Litterová.

Online články:

BENEŠ, Ladislav. Ivo Váňa Psota – Přes překážky ke hvězdám. Taneční aktuality [online]. Praha, 1. 5. 2018 [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: https://www.tanecniaktuality.cz/osobnosti/ivo-vana-psota-pres-prekazky-ke-hvezdam

BENEŠ, Ladislav. Rudolf Karhánek – tanečník, choreograf, brněnský patriot Taneční aktuality [online]. Praha, 12. 3. 2020 [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: https://www.tanecniaktuality.cz/osobnosti/rudolf-karhanek-tanecnik-choreograf-brnensky-patriot

WEIMANN, Mojmír. K nedožitým pětadevadesátinám tanečníka Viktora Malceva. Opera+: váš průvodce světem hudby, opery a tance [online]. Praha, 2015, 03. 11. 2015, 2 [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: https://operaplus.cz/k-nedozitym-petadevadesatinam-tanecnika-viktora-malceva/?pa=1

Elektronické katalogy a databáze:

BOCKOVÁ, Kateřina. Viktor Malcev [online]. 2009, 19.3.2009, , 1 [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php? option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=5185

Národní divadlo Brno – Online archiv – Viktor Malcev. Národní divadlo Brno [online]. Brno [cit. 2020-10-28]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=6449

Národní divadlo Brno – Online archiv – Ivo Vaňa Psota. Národní divadlo Brno [online]. Brno [cit. 2020-10-20]. Dostupné z http://www.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv/psota-ivo-vana

Národní divadlo Praha – Online archiv – Viktor Malcev. Národní divadlo Brno [online]. Praha [cit. 2020-10-23]. Dostupné z http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2759

Česká divadelní encyklopedie – Viktor Malcev [online]. 2009, 19.3.2009, , 1 [cit. 2020-10-27]. Dostupné z: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Malcev,_Viktor