Vilém Vlček: Největším požehnáním českého interpreta je množství skvělých skladeb zkomponovaných českými autory

Vilém Vlček aktuálně vystoupí 10. února 2024 v pražském Kostele sv. Šimona a Judy na koncertu Pražských komorních sólistů, rezidenčního souboru kostela sv. Šimona a Judy, jako sólista v Concertinu pro violoncello d moll 43bis od Mieczysława Weinberga pod taktovkou další významné osobnosti, hostujícího dirigenta Guye Braunsteina.

Jaký máte vztah k hudbě dvacátého století?
Vlastně úplně stejný jako k hudbě z jakýchkoliv jiných období – někdy jsem schopný se s ní identifikovat a pochopit ji velmi rychle, někdy to potřebuje více času. Ale pokud je to kvalitní hudba, tak si k ní nakonec vždycky cestu najdu. Co se týče interpretačního přístupu a přístupu k zápisu, často je to časově náročnější, protože způsob, jakým skladatelé zachycovali svoje myšlenky, přestal být tak unifikovaný, jako tomu bylo v předchozích několika staletích.

Často zmiňujete, že máte rád hudbu Bohuslava Martinů. Které další české autory ještě preferujete a proč?
Největším požehnáním českého interpreta je množství skvělých skladeb zkomponovaných českými autory. Kromě řady mezinárodně kanonizovaných skladatelů (Dvořák, Janáček, Smetana, Suk, Novák) bych určitě rád zmínil Miloslava Kabeláče, Karla Husu, Luboše Fišera a ze současných například Miroslava Srnku.

Jak jste se seznámil s dílem Mieczysława Weinberga?
S Weinbergovou hudbou jsem přišel do kontaktu poprvé před několika lety právě prostřednictvím Concertina pro cello a orchestr op. 43bis, které uvedeme s Pražskými komorními sólisty. Skladba mě natolik zaujala, že jsem se poté pustil do studia dalších Weinbergových kompozic, zejména symfonií a vokálních děl.

V čem vidíte originalitu Weinbergova díla? Často ho přirovnávají k jeho příteli Dmitriji Šostakovičovi.
Dovolím si sdílet svůj subjektivní náhled. Hudba obou těchto velikánů si je v mnoha ohledech podobná a je zřejmě slyšet, jak se oboustranně inspirovali. Weinberg se od svých současníků lišil tím, že si i přes všechny traumatizující zážitky dokázal uchovat svým způsobem pozitivní náhled. Příkladem tohoto je například jeho šestá symfonie. Je to skladba, která zachycuje smrt dětí v druhé světové válce, a i přesto, že se zabývá takto drastickým tématem, končí ve smířené dur.

Jaké jsou vaše bezprostřední umělecké plány?
Mám velkou radost, že mě čeká řada zajímavých koncertů. A kromě toho plánuji vydání svého prvního sólového CD. Nicméně, hlavním pro mě zůstává studium hudby a objevování nového repertoáru.

Jak byste chtěl pozvat posluchače na koncert 10. února v Kostele sv. Šimona a Judy?
Vřele. Program je velmi pestrý, i přes jistou posluchačskou náročnost přístupný a věřím, že se nám podaří vytvořit něco mimořádného, z čeho bude publikum moci čerpat.

Děkuji za rozhovor.