Villazón ve Vídni poprvé jako režisér: potlesk i bučení

Donizettiho buffa Viva la Mamma ve Volksoper v režii Rolanda Villazóna 
Z ohlasů v zahraničním tisku 

Viva la Mamma slavila premiéru ve Volksoper
Může to být trochu science-fiction? V opeře Gaetana Donizettiho Viva la Mamma jde o divadelní omyly a zmatky při studiu opery zasazené do starého Říma. Rolando Villazón však zvolil pro svou interpretaci ve vídeňské Volksoper pohled do budoucnosti. Jen bohužel každou chvíli podlehne konvencím.V onom fiktivním rakouském provinčním divadle také není lehká situace, jak ukázala sobotní premiéra: primadoně se nelíbí režisérovy nápady, ten se zase věčně hádá s maestrem, a navíc se do všeho plete rezolutní Mamma Agata. Jestliže jí jde zpočátku o to, aby dostala do světla reflektorů dcerušku Luisu, nakonec půjde víc o její vlastní „umění“.

Villazón sice při svém vídeňském režijním debutu uchopil dovedně různé nitky a vsadil u představitelů na tempo, jevištní zjev a groteskní vtip, ale občas to drhne. Zkoušky na operu Romulus a Ersilia a rozepře mezi zúčastněnými působily poněkud okorale a stály v příkrém rozporu s futuristickým ztvárněním včetně světelných mečů, robotů a dalších citátů z Hvězdných válek. Chewbacca (Žvejkal) si dokonce musel obout baletní střevíčky a nacpat se do baletní sukýnky.

Gagy na některých místech přesto dobře seděly, také ovšem zásluhou zdařilého provedení. V první řadě basbarytonista Martin Winkler jako Mamma Agata byl plně středem dění, hlasově podal solidní výkon, a pokud jde o hru, v projevu navenek i ve vyjádření vnitřních pohnutek byl šťastnou volbou. Od Jörga Schneidera bychom rádi viděli a především slyšeli i víc. Jako první tenorista Vladimir [v originále Guglielmo] upoutal na jevišti nejen tělesným objemem, ale také humorem a pojetím postavy a rovněž hudebně poskytl několik krásných okamžiků. Jenže bohužel je Vladimir jedním z prvních, který inscenaci kvůli všem těm divadelním sporům opustí. Což vede nejen Agatu, nýbrž také manžela a agenta primadony Stefana (poněkud matný Daniel Ochoa) k tomu, aby se jako tenor (nebo královna?) nabídli sami. Stefanova manželka Corilla (skvělá Anja-Nina Bahrmann) z toho má pramalou radost, stejně jako z „plechovky“, kterou pro ni má režisér při každé árii pohotově. Ale co by byly Hvězdné války bez „R2-D2“?

Protože se režisérovi jedná o „symboly, symboly a zase symboly“, stála u Villazóna v popředí akce. Jeho Viva la Mamma, hudebně temperamentní a orchestrem a sborem Volksoper pod vedením Kristiiny Posky živě provedená, šetřila jemnými nuancemi, ale vytvořit zábavné představení se přesto podařilo. Svým dílem k tomu přispěly kostýmy Susanne Hubrich a scénická výprava Friedricha Despalmese. V jeho scénografii byl proces vývoje děje zřetelný a prezentován s láskou k detailu.

Rolando Villazón musel na konci za svoji režii vyslechnout i bučení, avšak vcelku sklidil soubor i inscenační tým kolem rodilého Mexičana dlouhý a vlídný potlesk. Tato Mamma! sice sedí poněkud mezi dvěma židlemi a občas se dá předvídat, co přijde, avšak i tak existuje přijatelné přemostění mezi Donizettiho energickou lyrikou a Villazónovým humorem, který je pro něj typický a pro nějž je koneckonců svými příznivci oblíbený.

(www.wienerzeitung.at – 18. 1. 2015 – cig/whl)***

Nemilosrdná satira na operní provoz
Rarita sama často divadelní repertoár obohatit nestačí, je potřeba něčím ohromit. Volksoper si může připsat na konto takový mimoumělecký coup angažováním hvězdného tenora Rolanda Villazóna jako režiséra.

Příběh italské operní společnosti, která má uvést operu s námětem z antického Říma, přenesl do rakouského provinčního divadla, kde se římské drama změní v cosi jako epizodu z Hvězdných válek. Friedrich Despalmes pro to vytvořil praktickou točnu.

Villazón nevynechá nic z toho, nad čím dnes zpěváci bědují. Režisér se teprve během zkoušek dozvídá z bookletu k CD nahrávce, o čem opera je, a o zpěvu nemá ponětí. Dirigent před ním musí pokaždé kapitulovat. Zpěváci vyhrožují odchodem. A divadlu bez subvencí hrozí bankrot, může ho zachránit jen soukromý finanční zdroj. U Donizettiho je to Mama Agata, která zastaví své šperky a tím si zajistí vlastní účinkování.

Villazónovo přesné a vypointované režijní vedení nedokázalo odstranit slabé stránky textové předlohy. Musel si nechat líbit bučení, svědčí to však také o tom, že ho vídeňské publikum nyní bere vážně i jako režiséra.

Martin Winkler v transvestitní roli Agaty imponuje hlasově i herecky. Anja-Nina Bahrmann (Corilla), Julia Koci (Lucia), Elvira Soukop (Dorothea), Daniel Ochoa (Stefano) a Jörg Schneider (Vladimir), jenž má v druhé části zvláštní výstup s Tostiho árií „Ideál“, tvoří ansámbl hodný pochvaly. Kristiina Poska se u dirigentského pultu omezuje na letargické, bezvýznamné vedení.

(www.news.at – 18. 1. 2015 – Susanne Zobl)***

„Viva la Mamma“. Monstrózní matka ve válce hvězd
„Každé divadlo je blázinec, ale opera je ústav pro nevyléčitelně choré.“ Tak to prý velmi výstižně formuloval ředitel vídeňské Dvorní opery Franz von Dingelstedt. Vítejte tedy v „ústavu pro nevyléčitelně choré“, který nyní nabízí skupinovou terapii na scéně Volksoper.

Chtěný chaos
V Donizettiho nádherně zlomyslné frašce z roku 1827 Viva la Mamma neboli Le convenienze ed inconvenienze teatrali je chaos v plném proudu. Za nitky této svěží katastrofy netahá nikdo menší než tenorista Rolando Villazón, který donizzetiovskou satirou ve Vídni debutuje jako režisér.

Ale jedno po druhém: Nacházíme se – v poněkud drsně prostoduché textové úpravě – v rakouském provinčním divadle, kde se zkouší opera Romulus ed Ersilia. Primadona se vzteká, tenor hrozí, že to vzdá, dirigent se projevuje jako řídící učitel, režisér má bizarní nápady, ředitel je na pokraji bankrotu a matka druhé zpěvačky chce dostat do světla reflektorů nejdřív svou dcerušku, a nakonec sama sebe. Zpívá se občas s plným odevzdáním falešně, zkoušky končí obvykle katastrofálně, ale premiéra se nezadržitelně blíží – a každá rada dobrá (a finanční injekce taky…).

To vše nabízí režiséru Villazónovi příležitost k laskavému zúčtování s hvězdnými manýrami, ješitnostmi i s režijním divadlem. Na skvělé, detailně propracované scéně (s točnou) Fridericha Despalmese pobíhá množství pestrých podivných ptáků (pěkné kostýmy Susanne Hubrich) a Mamma Agata se mění v mateřské monstrum, obhajující „umění“. Jedna pointa stíhá druhou, Villazón si své žerty vychutnává; tu a tam jsou ale hluchá místa. Není to v myšlence, v níž jsou kvůli hře ve hře citovány i Hvězdné války. Výstup Žvejkala v baletní tutu (choreografie Vesna Orlic) je například skutečný vrchol. A také „zpívající plechovka“ (R2-D2) se stará o povyražení. Jenže příliš dobrého se brzy přejí. Že by se proto ozvalo (ostatně přehnané) bučení?

Nechtěný chaos
Nebo to platilo spíš dirigentce (Kristiina Ploska), která pobízela dobře hrající orchestr (sbor byl dobrý) k silné dynamice a jemnosti v partituře obětovala pro zmatek na jevišti? Pak je lhostejné, že představitelé hrají výtečně. Basbarytonista Martin Winkler jako monstrózní matka je hereckým centrem produkce; Anja-Nina Bahrmann vynikala hlasově i opticky. Jörg Schneider jako karikatura tenora předvádí perfektní výšky. Günter Haumer jako dirigent, Marco di Sapia jako režisér a Andreas Mitschke jako ředitel vnášejí do hry život. Julia Koci, Elvira Soukop a Daniel Ochoa odvádějí své role solidně. S touto „mámou“ může divadlo docela dobře žít.

(www.kurier.at – 18. 1. 2015)***

Impérium vrací úder
V první vídeňské režii Rolanda Villazóna koliduje Donizettiho Viva la Mamma s Hvězdnými válkami a trosky vraku končí v Mariánském příkopu nevkusu.

Sám o sobě by to byl docela veselý kus. V opeře uvedené roku 1827 v Neapoli pod Le convenienze ed inconvenienze teatrali (libreto vychází ze dvou jednoaktovek Antonia Sografiho) si Gaetano Donizetti utahuje z operního provozu se všemi jeho žárlivostmi, intrikami a střety. Možná s menšími filozofickými jemnostmi, než se to o osmdesát pět let později podařilo Hugovi von Hofmannsthal a Richardu Straussovi v Ariadně na Naxu, avšak s touž obsáhlou znalostí prostředí. Sopranistky předvádějí během zkoušek „výstupy“ jako pravé divy, zpěváci bojují o vliv a o role, režisér se pře s dirigentem. A samozřejmě každý pokládá sám sebe za toho nejdůležitějšího, největšího a nejnepostradatelnějšího. Je chvályhodné, že se vedení Volksoper rozhodlo hrát dílo, severně od Alp známé pod názvem Viva la Mamma, německy, je přece založeno na slovním vtipu. Avšak přepracování Horsta Georgese a Karlheinze Gutheima už je několik desetiletí staré a poněkud zaprášené a ztrácejí se v něm i mnohá vtipná místa originálu. Ale také nynější adaptace Alexandra Kuchinky zůstává trčet někde mezi tehdy a dnes – a právě tak i inscenace Rolanda Villazóna a jeho týmu.

V prvním jednání tedy vidíme jakýsi rakouský provinční ansámbl při zkoušce tragické italské opery Romulus a Ersilie. Režisér (Marco Di Sapia) je hubený jako Hugo Egon Balder [německý kabaretista, moderátor a herec] a věčně žvaní o svém „konceptu“, dirigent (Günter Haumer) představuje v černé hedvábné košili a s rozevlátým účesem krasoducha, divadelní ředitel (Andreas Mitschke) je šedivý úředník.

Primadona Corilla (Anja-Nina Bahrmann) označkovává svůj revír už první árií, ale pak přichází do komediantské hry její sokyně – Agata (Martin Winkler), rezolutní ctižádostivá matka druhé sopranistky Luisy (Julia Koci), která chce svou dceru všemi prostředky proboxovat do první linie. Dalšími protagonisty jsou první tenor s minimem inteligence Vladimir (Jörg Schneider) a Corillin poskok v civilní roli manžela Stefano (Daniel Ochoa).

Přehrávaná šarže
Orchestr nabízí pod taktovkou mladé dirigentky Kristiiny Posky konvenční stravu, Anja-Ninja Bahrmann ji krásně obkládá dramatickým respektive lyrickým zpěvem. Julia Koci se soustředěnou vroucností vládne křehkému oboru, Ochoa jako Stefan silně přehrává šarži, Winkler využívá jako Agata v dirndlu s oranžovou trvalou ondulací všechny rejstříky komediantství a nadto vládne mocným barytonem.

Villazón se poněkud ztrácí v inflačním metání point a výrobě gagů jako na běžícím pásu. Skutečně vtipná, protože překvapivá, je ostatně jen mazlivá scéna modisty a hráče na keyboard. A uklízečka s pojízdným vědrem a profesionálně demotivovanou šoupavou chůzí. Dominující šeď zkušební scény (scénická výprava Friedrich Despalmes) však v prvním dějství na tom rámusu a povyku visí jako olověné závaží. Dialogy a také kostýmy dýchají estetikou osmdesátých let, a dýchají ztěžka.

Duet s R2-D2
Ve druhém dějství už je to tak zlé, že až tělesně trpíme. Podle režijního konceptu Rolanda Villazóna totiž koncept režiséra opery Romulus und Ersilia zní – Hvězdé války. Proto zpívá primadona duet s R2-D2, sbor předvádí v groteskních uniformách z umělé hmoty stormtroopery a ochlupený Chewbacca tančí v růžovém tutu. Choreografie Vesny Orlic míchá prvky egyptské, alpského folkloru a diskotékového poskakování v nebezpečný, ale ještě pořád stravitelný koktejl.

Kostýmy Susanne Hubrich však hraničí s ohrožováním zdraví. Pokud posuzujeme podle použitých textilií, pak je revue v berlínském Friedrichstadtpalastu fádní defilé barev à la Armani. Kdo viděl toto druhé jednání, už ten obraz z mysli nevymaže, protože spatřil absolutní hrůzu. A bude vědět, že nejvyšší forma hrůzy je strakatá.

Kýč může být skvělý, ale tato inscenace je dokladem toho, že i ke špatnému vkusu je třeba mít talent. Kdypak uvidíme uniformy sboristů na bleším trhu Volksoper, kde se budou prodávat ani ne za 10 euro? Už roku 2017, nebo přece jen až 2018?

Slušný potlesk pro hudebníky, smíšené reakce pro režijní tým. A shrnutí: Toto není operní produkce, nýbrž zločin.

(Der Standard – 19. 1. 2015 – Stefan Ender)***

Villazónova Mamma Agata nesrovná všecko
Říká se, že zákony jsou jako salám, v obojím případě je lépe u toho nebýt, když se vyrábějí. A platí to i pro operu. Nejpozději od té doby, co se křehká umělecká forma prosadila na volném trhu, tedy asi tři a půl století, se množí podněty k tomu, všechny její protagonisty zesměšnit – nejlépe samozřejmě opět formou opery. Pokud nyní nikdo menší než Rolando Villazón, který světla i stíny operního provozu dobře zná, inscenuje takovou satiru ve vídeňské Volksoper, putuje tam celá Vídeň a baví se tím, jak to Mamma Agata všecko srovná.

A je to také naléhavě potřeba. Manýry sopranistek, omezenost tenora a všechny ty uražené ješitnosti na jevišti i v zákulisí vedou nejen k vzteklým odchodům a přeobsazování ze zoufalství, ale vše trpí i náhlými problémy rozpočtu. Jenže Mamma Agata, paličatá a rezolutní matka nesmělé druhé sopranistky a nakonec sama oslněná reflektory jako záskokářka, všecko zachrání, když zastaví své šperky. Viva la Mamma, tak zní dnes běžný, výstižnější titul původně jednoaktové frašky Gaetana Donizettiho Le convenienze ed inconvenienze teatrali (Divadelní zvyky a zlozvyky), kterou autor po premiéře roku 1827 rozšířil na dvě dějství. A která žije mimo jiné z toho, že je hlavní role psaná pro baryton.

Löwingerova společnost a Hvězdné války
Vzhledem k Martinu Winklerovi v roli Agaty jsme v pokušení parafrázovat výrok Ernsta Křenka o Almě Mahlerové: Styl této mamá je stylem Wagnerovy Brünnhildy, přenesené do atmosféry Löwingerovy společnosti [rakouská divadelní společnost s dvousetletou tradicí]. I když se Winklerovi daří nepřehánět, nebudeme pochopitelně svědky subtilního projevu. Jako Hilde Rom [herečka Löwingerovy společnosti] belcanta cupitá po schodech nahoru a dolů, upravuje si účes, zdvihá si poprsí – a ani chvíli nenechá nikoho na pochybách, že pro Agatu je dirndl vlastně bojová výstroj. Když pak musí hrát princeznu Leiu, předvede nožku skoro až k pupíku a stane se hvězdou „hvězdného baletu“ – což je možná vůbec vrchol celého představení.

Dirndl a Hvězdné války? Ale ano. Rolando Villazón si nechal od Alexandra Kuchinky pro svůj vídeňský debut pořídit vlastní verzi existujícího překladu. Takže se hraje v provinčním divadle současnosti, ze skladatele a libretisty se stali dirigent a režisér. Což nabízí na scéně Friedricha Despalmese a uprostřed hustého hemžení personálu pointy, kterých kupodivu přesto není nikdy příliš, všemožné příležitosti pro kousavé poznámky a gagy – a v italsky zpívané „opeře v opeře“ se to dokonce promění v jakousi výpravnou sci-fi revue. Kdo očekává perlivou Donizettiho buffu bude ovšem spíše zklamán, německý zpěvní text nadto klade nepříjemné překážky a pěvecká úroveň není vždy vyrovnaná: Anja-Nina Bahrmann dává jako primadona každopádně zaznít skvostným tónům a Julia Koci jí slušně sekunduje jako Agatina dcera Luisa.

Klišé zůstane klišé
Villazón, zamilovaný do detailů, předvádí alespoň v prvním dějství spíše divadelní hru s hudebními vložkami a klišé předlohy s důvěrou zachovává. V dlouhých dialozích je mnoho vtipného, avšak hudebního vtipu je tu nedostatek – sbor ani zdatně se držící orchestr za řízení Kristiina Posky na tom nemohou nic změnit. Jörg Schneider blábolí jako tělnatý přihlouplý ruský tenor, ale ve druhém dějství je mu ještě dovoleno dát k lepšímu mazlivé číslo, Tostiho „Ideál“. Marco di Sapia výtečně přidrzle interpretuje pseudointelektuálního boha režie; Andreas Mitschke jako divadelní ředitel každému poklepává na rameno, a přesto jsou pro něj všichni a všechno příšerné; Günter Haumer to jako dirigent vnitřně brzy vzdá; Daniel Ochoa je agent, jehož to na jeviště samotného táhne. Na konci vlídný potlesk a několik zabučení pro režijní tým.

(Die Presse – 19. 1. 2015 – Walter Weidringer)
Gaetano Donizetti:
Viva la Mamma
Dirigent: Kristiina Poska
Režisér: Rolando Villazón
Scéna: Friedrich Despalmes
Kostýmy: Susanne Hubrich
Orchestr a sbor Volksoper Vídeň
Premiéra 17. ledna 2015 Volksoper Vídeň

Corilla – Anja-Nina Bahrmann
Stefano – Daniel Ochoa
Luisa – Mara Mastalir
Agata – Martin Winkler
Dorothea – Juliette Mars
Vladimir – Jörg Schneider
Der Regisseur – Marco Di Sapia
Theaterdirektor – Wilfried Zelinka

www.volksoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Barbara Pálffy