Violoncellista Daniel Müller-Schott zahájil Smetanovské dny mistrovským výkonem

Daniel Müller-Schott a síla Elgarova violoncellového koncertu

První polovina večera patřila Koncertu pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara. Dílo psal v době, kdy si již vybudoval pozici mezinárodně uznávaného skladatele kompozicemi jako Variace Enigma, Sen Gerontiův nebo svým houslovým koncertem. Violoncellový koncert vznikl v době autorovy zralosti, těsně po první světové válce. První téma načrtnul na jaře 1918 a dílo bylo dokončeno v srpnu 1919. Jedná se o poslední orchestrální opus, který Elgar dokončil. Po smrti své milované ženy Alice o rok později se Elgar stále více stahoval z veřejného života a žádné další mistrovské dílo už nenapsal. Na rozdíl od Elgarova staršího houslového koncertu je ten violoncellový koncert spíše meditativní, s intimními pasážemi. Odráží se zde smutek z války i z přicházejícího stáří, mnozí cítí ze skladby nádech podzimu.

Říjnová premiéra v roce 1919, kde se jako sólista představil Felix Salmond, skončila neúspěchem, protože Elgar ani interpreti neměli dostatek času na zkoušení. Do širšího povědomí posluchačů se skladba dostala ve dvacátých letech na nahrávce s Beatrice Harrisonovou. Popularity dosáhla až v 60. letech 20. století, kdy nahrávka Jacqueline du Pré zaujala veřejnost a dílo se spolu s Dvořákovým violoncellovým koncertem stalo jedním ze dvou nejčastěji uváděných violoncellových koncertů v mezinárodním repertoáru.

Skladba je koncipována jako čtyřvětý celek, přičemž první a druhá věta jsou propojené bez pauzy stejně jako věta třetí a čtvrtá. Po úvodním sólu violoncella bezprostředně následuje krátká odpověď klarinetů, fagotů a lesního rohu. V tomto duchu se nese i pokračování věty (a vlastně celé skladby) – sólista má svůj vlastní prostor a je doplňován či střídán různými nástrojovými skupinami orchestru, ale hraje prakticky neustále. Daniel Müller-Schott zvolil přesně charakter zvuku, jaký si kompozice zasluhuje – nebyl ani příliš temperamentní, ani příliš široce rozmáchlý, spíše meditativní. Smyčce disponovaly hladkým elegantním zvukem s přesnými nástupy i závěry. Možná jen ve violách bylo patrné počáteční lehké zaváhání. Prostor dostávaly také dřevěné dechové nástroje, kde bych vyzdvihla klarinet. Hlavní melodie v tutti orchestru nezklamala očekávání a nadchla mocným a plným zvukem. Sólista kromě bezchybné techniky a intonace zaujal především kvalitou tónu, která byla vynikající jak ve středních polohách, tak i při hře vysokých tónů. Dirigent Jan Schultsz vedl orchestr vyváženými, soustředěnými gesty. Se sólistou byl v neustálém kontaktu, stejně jako byli oba v kontaktu s prvním pultem primů i violoncell. V pasážích mimořádně náročných na souhru fixovali svoje gesta i výraz obličeje a napojovali se zcela přesně.

V bezprostředně následující druhé větě, zahájené rozloženými akordy sólového violoncella hranými pizzicato, je předepsáno svižné tempo. Sólový part je plný rychlých běhů v šestnáctinových hodnotách, a navíc ve vysokých polohách. Daniel Müller-Schott zde projevil svoji virtuozitu a stejně jako v první větě též citlivé vnímání doprovodných sekcí. Ve třetí větě je více než jinde patrné, že tato skladba staví na precizním provedení jednotlivých tónů, jejichž křehkost a subtilnost může narušit i sebemenší zaváhání. Přesné načasování začátku a konce frází a jemná dynamika dodávala zvuku orchestru nezaměnitelný charakter.

V poslední, čtvrté části je opět využit princip, kdy téma znějící nejprve v sóle se následně opakuje v orchestru. Melancholický charakter třetí věty mizí a je vystřídán temperamentnějším materiálem. Zaujala bravurní smyčcová technika sólisty při rychlých bězích přes struny. A opět musím vyzdvihnout citlivé zapojení sólisty do orchestru, zvláště v momentu, kdy hraje unisono s ostatními violoncelly. Po bouřlivém potlesku plzeňského publika pronesl Daniel Müller-Schott několik milých slov, v nichž se mimo jiné svěřil, že je v Plzni poprvé, a jako přídavek zařadil skladbu Ernesta Blocha pro sólové violoncello. O tom, že letošní zahajovací koncert Smetanovských dnů přivedl návštěvníkům skutečně kvalitního interpreta svědčí i několik informací z jeho biografie.

Daniel Müller-Schott, letošní festivalová osobnost, je jedním z nejvyhledávanějších violoncellistů na světě a pravidelně se objevuje na všech velkých mezinárodních koncertních pódiích. Studoval u Waltera Nothase, Heinricha Schiffa a Stevena Isserlise. Absolvoval též roční soukromou výuku u Mstislava Rostropoviče. Jeho interpretační záběr je obrovský – na koncertech prezentuje velké violoncellové koncerty od baroka až po současnost. Pevné místo v jeho činnosti má také objevování neznámých děl, rozšiřování violoncellového repertoáru a spolupráce se současnými skladateli. Nevyhýbá se ani komorní hudbě, kde mezi jeho partnery patří takové osobnosti, jako Renaud Capuçon, Veronika Eberle, Julia Fischer, Janine Jansen nebo Anne-Sophie Mutter. Pravidelně vede mistrovské kurzy a pomáhá podporovat mladé hudebníky. Po zastávce na Smetanovských dnech směřuje v průběhu března do Litvy se Saint-Saënsovým violoncellovým koncertem, do švýcarského Langenthalu se sonátovým repertoárem a následuje ještě Šostakovič v Helsinkách a sólový part v Prokofjevově Sinfonii concertante ve španělském San Sebastiánu. Plzeňské publikum mělo opravdu štěstí, že mohlo slyšet koncert v podání Daniela Müllera-Schotta, neboť právě jeho nahrávku doporučuje německé periodikum Fono Forum v diskografickém přehledu díla z roku 2022 spolu s nahrávkami, na nichž jako sólisté Elgarova violoncellového koncertu vystupují Beatrice Harrison, Jacqueline du Pré, Paul Tortelier, Robert Cohen, Michaela Fukačová nebo Paul Watkins.

Berliozova hudební poezie v dokonalé souhře

Jméno dirigenta Jana Schultsze asi není pro pravidelné návštěvníky koncertů Plzeňské filharmonie neznámé, neboť Jan Schultsz je zde hlavním hostujícím dirigentem. Rovněž působí jako pedagog na Hochschule für Musik v Basileji a od sezony 2024/2025 též jako šéfdirigent souboru Collegium Musicum Basel. Ještě před studiem dirigování se věnoval oboru klavír a lesní roh na konzervatoři ve svém rodném Amsterdamu a na konzervatořích v Basileji a Lausanne. V devadesátých letech se začal věnovat dirigování pod vedením Manfreda Honecka a Ralfa Weikerta či Ilji Musina. Má i zkušenosti s vedením operního orchestru – byl kapelníkem Norské opery v Oslu, dirigoval Maďarskou státní operu v Budapešti a Opéra Royal de Wallonie-Liège. Deset let byl uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Orchestre de Chambre de Neuchâtel. V roce 2000 založil Operu St. Moritz a do roku 2012 byl jejím uměleckým ředitelem. Díky zkušenostem s historicky poučenou interpretací se zajímá zejména o znovuobjevování zapomenutých děl a nový pohled na známý repertoár. Stále se věnuje i hře na klavír. Interpretačně se zaměřuje hlavně na hudbu klasicismu a romantismu. Od roku 2008 je uměleckým ředitelem Engadin festivalu, kde již vystoupil i s Plzeňskou filharmonií.

Právě znalosti v oblasti interpretace romantické hudby mohl naplno uplatnit v provedení vybraných částí z Berliozovy dramatické symfonie Romeo a Julie. Autor této nápadité kompozice, Hector Berlioz, byl oceňován pro svou barvitou a nápaditou orchestrální instrumentaci. Jeho význam spočívá ale hlavně v užití takzvané idée fixe, neboli „utkvělé hudební myšlenky“, jež prostupuje celou skladbou. Shakespearova díla byla pro Berlioze velkým zdrojem inspirace. Okouzlilo ho představení Hamleta a taktéž Romea a Julie (v úpravě Davida Garricka), které zhlédl v roce 1827 v pařížském divadle Odéon. V obsazení se objevila Harriet Smithson, která inspirovala i Berliozovu Fantastickou symfonii, zamiloval se do ní a později se vzali.

Romeo a Julie je dramatická symfonie pro orchestr, sbory a sóla na libreto Émila Deschampse. Kompozice je členěna do tří oddílů a v rámci toho ještě do sedmi částí. Přestože první plán díla vznikl již na přelomu roků 1827 a 1828, poprvé uvedeno bylo až roku 1839. Dokončení tohoto díla bylo možné díky finančnímu daru Niccola Paganiniho, který Berliozovi peníze věnoval po vyslechnutí skladby Harold v Itálii. Použitím zpěvu a sborů má blízko k Beethovenově Deváté symfonii. Dílo však není operou nebo oratoriem. Hlasy Romea a Julie jsou zastoupeny instrumentálně, takže i stěžejní balkónová scéna je zcela v režii orchestru.

Pro tento večer byly vybrány pouze instrumentální části – tedy celý druhý oddíl. Dějově zachycuje osamělého Romea, který přichází na ples Kapuletů, scénu s Julií v noční zahradě a snový svět královny Mab. Osamělost Romea je ztvárněna tichou, líbeznou melodií v houslích. Hráči byli na charakter hudby připraveni dlouhým a významným dirigentovým gestem. Nad tenkým zvukem smyčců postupně vynikly hoboje, flétny a další dechy. Speciální pozornost na sebe upoutaly vstupy anglického rohu. Pro tuto skladbu byl orchestr posílen ve smyčcové i v dechové sekci, přibyly dvě harfy a řada bicích nástrojů (tamburína, triangl a další). Přes pizzicato violoncell se charakter hudby stával temperamentnější až po scénu na plese Kapuletů. Orchestr se projevil v celé barevnosti a sytosti a příležitost dostaly i žestě.

Další část, setkání Romea a Julie v zahradách, opravdu připomínala známé operní výjevy zamilovaných dvojic s tím rozdílem, že zpěvnou melodii obstarávaly nástroje. Jan Schultsz vedl hráče přesnými dotaženými gesty k precizní artikulaci, souhře na začátcích i koncích frází. Trochu nečitelné pro mě bylo gesto před generální pauzou. Závěr nabídl nepřeberné množství zvukových efektů a barev. Smyčce se sordinami hrající ve vysokých polohách tvořily rámec pro melodie dechových nástrojů. Trojí zvonek předznamenal samotný konec.

Publikum zaplněného sálu Měšťanské besedy ocenilo výkon orchestru dlouhotrvajícím potleskem. Věřme, že tento vydařený večer je příslibem podobně kvalitních akcí celého festivalu.

Slavnostní zahajovací koncert 45. ročníku festivalu Smetanovské dny
6. března 2025, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň

Program
Edward Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85
Hector Berlioz: Romeo a Julie. Dramatická symfonie, op. 17 (výběr)

Účinkující
Daniel Müller-Schott – violoncello
Plzeňská filharmonie
Jan Schultsz – dirigent