Viva Plácido! Domingův verdiovský recitál v Lipsku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na pečlivě vedených a pravidelně aktualizovaných webových stránkách Plácida Dominga lze stále nalézt odkaz, který patří na první pohled minulosti. Pod označením Verdi 2013 pěvec dodnes vítá dvousté výročí narození italského komponisty následujícími slovy: „Verdi představuje pramen skvělé hudby, za který musí být každý zpěvák vděčný. Když si představíte ten obrovský kus umělecké cesty, který skladatel urazil od Oberta v roce 1839 až k Falstaffovi z roku 1893, zdá se to být téměř neuvěřitelné. Vášeň, smysl pro drama a cit pro lidský hlas – tyto vlastnosti jsou v jeho díle přítomné neustále. Ale schopnost rozvíjet hudební formu, zdokonalovat orchestraci a od základu změnit italskou operu – to je proces zrání, který na mě působí jako zázrak. Takže pro mě musí být rok 2013 zvláštní oslavou, holdem a aktem díkůvzdání a lásky k Giuseppe Verdimu.“

Své odhodlání si Verdiho narozeniny náležitě užít doplnil Domingo ještě úctyhodným seznamem. Je na něm soupis všech skladatelových rolí, v nichž buď vystoupil na jevišti, nebo je alespoň nahrál. Můžeme se zde dočíst, že poprvé se s Verdiho hudbou setkal jako Borsa v Rigolettovi v Mexico City v roce 1959 (tedy v témže roce, ve kterém se narodili například Renée Fleming, Christian Thielemann nebo Fabio Luisi…).Poprvé si hlavní tenorovou úlohu v opeře italského mistra vyzkoušel jako Alfred v Traviatě v Monterrey roku 1961 a naposledy nastudoval verdiovský tenorový part v roce 2000, kdy se v Londýně představil jako Arrigo v Bitvě u Legnana. V tu chvíli se jednalo o jeho dvacátou první (!) roli z oper Giuseppa Verdiho. Tenkrát by jen málokoho napadlo, že Dominga – tenorovou superstar jednou vystřídá Domingo – barytonista. Od roku 2009, kdy si v Berlíně „Don Placidon“ osvojil titulní postavu ze Simona Boccanegry, je ovšem všechno jinak. Po pekingském koncertním Rigolettovi (2010) a losangeleském Francescu Foscarim ze Dvou Foscariů (2012) to byl právě zmíněný rok 2013, kdy začal Domingo dobývat jednu verdiovskou barytonovou baštu za druhou. Germont z Traviaty, Nabucco, Giacomo z Jany z Arku, Luna v Trubadúrovi. To vše Giuseppe Verdimu ke „dvoustovce“ a sobě – ke dvaasedmdesátinám…

Právě dnes slaví Domingo už sedmdesáté čtvrté narozeniny, a jak se zdá, s „oslavou, holdem a aktem díkůvzdání a lásky k Giuseppe Verdimu“ nehodlá jen tak přestat. Především ve Verdiho operách vystupoval na jevištích celého světa i v loňském roce a jeho nejbližší půlrok by měl vypadat následovně: únor – Macbeth v Berlíně, březen a duben – Don Carlo v Ernanim v New Yorku plus dirigování Aidy tamtéž, přelom dubna a května – Dva Foscariové v Barceloně, květen – Nabucco ve Vídni, přelom května a června – Germont v Traviatě v Londýně, červen – Simon Boccanegra v Hamburku. Plácido Domingo se zkrátka rozhodl jinými operními autory nezdržovat (nebo je odsunout na později?) a změřit síly s tolika Verdiho barytonovými úlohami, kolik bude v jeho silách.

Ve světle těchto faktů zapůsobil více než zajímavě program Domingova koncertu, který si umělec připravil pro Lipsko na 16. leden tohoto roku. Ačkoli pro něj stále není problémem přilákat publikum do sportovních hal, v nichž za doprovodu atraktivní sopranistky a dirigenta Eugena Kohna zpívá v uměle nazvučeném prostoru pestrý repertoár od opery až po latinskoamerické šlágry, pak se tentokrát v Bachově a Wagnerově rodišti vydal trochu jiným směrem. Tedy – ne, že by nedošlo na sličnou pěvkyni nebo pana dirigenta Kohna, ale další okolnosti už se Domingovým běžným zvyklostem značně vymykaly. Zaprvé se jednalo o koncert bez potřeby mikrofonů a reprodukční techniky, protože se konal v akusticky téměř dokonalém Velkém sále Gewandhausu, a zadruhé se repertoár soustředil pouze na díla jediného autora. Název Grosses concert: Verdi-Gala hovoří ostatně sám za sebe…Plácida Domiga v Lipsku každopádně očekávalo zřetelně slavnostně naladěné publikum. Všeobecné radostné očekávání nezkalilo ani oznámení, že umělec bude zpívat navzdory drobné indispozici. Nositele této zprávy odměnilo vyprodané hlediště bouřlivým potleskem – ten pochopitelně nepatřil jemu, ale hlavní hvězdě večera, jež se rozhodla momentální nepřízni osudu statečně čelit. Než se ovšem sám Domingo na pódiu objevil, vstoupil na něj nejprve jeho letitý spolupracovník Eugene Kohn. Přiznám se, že po předchozích zkušenostech s kreacemi tohoto amerického dirigenta jsem byl k jeho účasti na koncertu předem poněkud skeptický. Považoval jsem ho spíše za zdatného řemeslníka, jehož si španělský pěvec vybral coby kolegu především pro jeho schopnosti vnímavého korepetitora (v této úloze konečně kdysi Kohn spolupracoval i s Marií Callas, Renatou Tebaldi či Francem Corellim) než jako výjimečného mistra taktovky. Leč jak už bylo řečeno, tentokrát se vše neodehrávalo podle obvyklého scénáře, a tak došlo i na příjemná překvapení. Před Eugenem Kohnem totiž zasedl výtečně připravený Gewandhausorchester, a ať už to bylo dirigentovou zásluhou, nebo zkrátka proto, že se jedná o špičkové těleso, vyzněla všechna instrumentální čísla více než uspokojivě. Koncert tak otevřela efektní baletní hudba z opery Macbeth a zřídka slýchanou zvukovou kvalitou na sebe upozornila především dechová sekce orchestru.Později toho večera bylo radostí poslouchat svižnou a s gustem pojatou předehru z Verdiho rané buffy Jeden den králem, melancholické preludium ke třetímu dějství Traviaty i dramaticky obdivuhodně vygradovanou ouverturu k Sicilským nešporám. Svěřenci hudebního ředitele Riccarda Chaillyho zkrátka rozhodně dostáli své pověsti a k dirigentově cti budiž řečeno, že ve vokálních částech programu se stal pěvcům i orchestru spolehlivým parterem a prostředníkem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na