Vnímat jen vlastní dech. Jak levá noha střídá pravou

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s klavíristou Ivo Kahánkem 
Od vašeho prvního rozhovoru pro portál Opera Plus uplynuly už bezmála čtyři roky. Jaké pro vás byly? Co se událo ve vaší profesní kariéře?

Uplynulé čtyři roky považuji za velmi úspěšné. Dostal jsem během nich mnoho příležitostí zahrát si spoustu repertoáru, po němž jsem toužil, a vystoupit na prestižních pódiích včetně BBC Proms, Beethovenfestu či Pražského jara. Také za možnost opakovaně spolupracovat s osobnostmi, které jsem do té doby znal spíš jako posluchač špičkových koncertů či nahrávek – mám na mysli například Jiřího Bělohlávka, Vladimira Ashkenazyho, Pinchase Steinberga a mnoho dalších – jsem velmi vděčný. Na mém kontě přibylo také několik nahrávek – z nichž zejména chopinovské CD mně udělalo radost. Cítím to tak, že nahrávat Chopina je pro mladého pianistu něco podobného, jako pro mladého herce hrát Romea. Nejnovější profesní novinkou je pro mne změna managementu – v České republice a sousedních zemích mne nyní zastupuje agentura ArteVisio a zatím jsem z naší spolupráce nadšený.

Došlo za tu dobu u vás k nějakému výraznějšímu posunu v preferenci určitého repertoáru? Stylu hry? Ale třeba i z hlediska posluchače, který vás soustavněji sleduje, k zaregistrovatelnější změně celkového dojmu z vašeho výkonu? Samozřejmě, ptám se na váš subjektivní dojem…

Toto je možná spíš otázka pro návštěvníka mých koncertů, případně hudebního kritika. Já sám mám pocit, že poslední dobou přistupuji ke klavíru více jako dirigent či režisér než jako pianista. Klavír je ve schopnosti vyjádření hudební představy možná nejvíce mnohovrstevnatým nástrojem. Umí být vypravěčem i aktérem, orchestrem i zpěvákem, dokáže vyjádřit nejsubjektivnější hnutí mysli stejně jako objektivní „kosmický“ pohled na svět. Vše záleží jen na pianistově schopnosti pochopit vnitřní energii každého díla a co nejautentičtěji ji předat dál. Tenhle efekt pootevření skrytého světa a napojení se na něj – nikoli vytváření – mně připadá nesmírně vzrušující.

A kterým směrem se v posledních letech posunula vaše pedagogická činnost? Ptám se proto, že učit jste začal docela brzy…

Já beru své pedagogické aktivity jako nedílnou součást mých aktivit pianistických. Jedno obohacuje druhé – vlastně se od doby, co jsem začal učit, cítím sám u klavíru lépe. Jediným, zato však velkým problémem, je čas. Přece jen učím nejen na HAMU, ale nově též na Pražské konzervatoři, takže vše skloubit a stihnout je občas trochu detektivka.Vaším nejbližším vystoupením je společný večer v Pražské křižovatce s americkou violoncellistkou světového renomé Alisou Weilerstein, v rámci Dvořákovy Prahy, v den, kdy vyjde tento rozhovor. Setkal jste se s Alisou před nynějšími zkouškami v Praze vůbec někdy osobně, ať už jako posluchač, či jako interpret?

S Alisou jsem se setkal jako nadšený posluchač jejího koncertu v Rudolfinu s Českou filharmonií, tuším před rokem.

Jak vůbec v takovémto případě vypadá jednání o repertoáru koncertu? Máte možnost do něj vůbec zasáhnout? A jak tedy program pražského koncertu vznikal?

Zde jsem měl výjimečnou příležitost repertoár koncertu značně ovlivnit, za což děkuji Marku Vrabcovi, uměleckému řediteli Dvořákovy Prahy. Jediným zadáním byla romantická hudba pro violoncello a klavír. Vytvořil jsem dvě koncertní dramaturgie a na jedné z nich jsme se pak shodli i s Alisou a vedením festivalu.

Jak velký respekt v případě podobné výjimečné partneřiny, jako je tato, před dotyčným spoluhráčem máte? Jak hodně se s ním potřebujete poznat? Snažíte se spíš jen řekněme „sloužit“, nebo k takovémuto vystoupení přistupujete stejně, jako třeba kdyby vedle vás seděl dejme tomu Tomáš Jamník, se kterým se jako interpreti důvěrně znáte?

Respekt samozřejmě cítím – Alisa je skutečně světová hráčka. Nicméně když s někým hraji, je to vždycky tvůrčí interakce, takže rozhodně nečekám, že mne ona „naučí“ své pojetí a já ji „doprovodím“. Samozřejmě se snažím maximálně vyhovět, ale vnést do spolupráce i své vlastní prvky. V tomto konkrétním případě je mi její pojetí natolik blízké, že se do ničeho stylizovat nemusím, a vzhledem k její spontaneitě ani dlouhého seznamování nebylo zapotřebí.

Mimochodem: mluvíme spolu v předvečer zahajovacího koncertu Dvořákovy Prahy, máte na něj namířeno? Ptám se hlavně proto, že Alisa hraje s Českou filharmonií Dvořáka… Pokud ano, dokáže takovýto zážitek váš výkon následující den ovlivnit? Nasměrovat? Poznamenat?

Ano, rád navštěvuji dobré koncerty večer před svým vlastním vystoupením. Nabíjí mne to energií a také si znovu připomenu, co je pro posluchače v celkovém vyznění nejpodstatnější – což člověku dlouhodobě sedícímu pouze u vlastního nástroje může časem trochu unikat.Pojďme k vašim dalším plánům: co v nich po Dvořákově Praze dál máte? Na co se nejvíc těšíte a naopak: chybí tam něco, co byste si přitom přál v kalendáři mít?

Hned po Dvořákově Praze jedu hrát do Kodaně, pak následuje několikeré provedení Chopinova Klavírního koncertu f moll s Pražskou komorní filharmonií a Pražským komorním orchestrem (mimo jiné 1. října ve Dvořákově síni Rudolfina), Martinské slavnosti klavíru a 1. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, recitál v exotickém Kartágu a další akce. Velmi se těším na ztvárnění Schubertova písňového cyklu Zimní cesta v rámci festivalu Struny podzimu – také proto, že jde o zcela nové scénické provedení v režii Jiřího Heřmana. Z plánovaných koncertů začátku příštího roku bych vybral například debut se Slovenskou filharmonií, recitál v rámci cyklu Světová klavírní tvorba v Rudolfinu a několik vystoupení v Lucembursku, Německu a Itálii. Z výše uvedeného je jasné, že co v mém kalendáři chybí, je větší množství volného času. Ale nechci se rouhat – po životě pianisty jsem toužil, takže jsem spokojený.

Nabitý kalendář, nicméně všeobecně vzato: jaké možnosti uplatnění ve vaší profesi u nás v posledních letech podle vašeho názoru jsou? Myslím takového uplatnění, aby přinášelo nejen obživu, ale i pocit naplnění, uspokojení, seberealizace…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat