Všechno kritikové nestihnou. A posluchači?

Zápisník Jindřicha Bálka (26)

V uplynulém týdnu bylo v Praze opět víc koncertů než hudebních kritiků, kteří by mohli být každý večer někde, a nejlépe na dvou místech. A koncertů bylo samozřejmě víc, než kolik místa jim jsou schopna vyhradit dnešní média. Považte.

V pondělí zahájilo sezonu Českého spolku pro komorní hudbu Bennewitzovo kvarteto. Má nového primária Jakuba Fišera, který o svém novém angažmá mluvil jako o nabídce snů.Byl to záskok za Kvarteto Pavla Haase, jehož první houslistka má čerstvé miminko, a tak na pár měsíců přerušují koncertování. Program s hostujícím violoncellistou Danjulo Ishizakou byl ovšem původně od Haasovců, protože koresponduje s jejich nejnovější deskou u Supraphonu. Na ní najdeme Schubertův Kvintet C dur pro dvě violoncella – a také slavný kvartet Smrt a dívka.

Ve stejný den ovšem koncertoval také Jan Fišer, starší bratr Jakuba Fišera, který je už deset let koncertním mistrem Pražské komorní filharmonie, jež svůj název nedávno marketingově poangličtila na PKF – Prague Philharmonie. A nejen Josef Špaček, ale i Jan Fišer je výraznou osobností a houslistou na svém místě.

V úterý mohli ti, kteří náhodou nebyli na okouzlující a stále slavnější sopranistce Patricii Petibon, sledovat pokračování 11. ročníku festivalového cyklu souboru Musica Florea. V Českém muzeu hudby uvedli operu Dioklecián Henryho Purcella a využívali k tomu architektonických zvláštností dvorany muzea i vizuálních světelných efektů Petra Nikla.

Ve středu měla abonentní koncert Česká filharmonie i Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Česká filharmonie hrála s Jiřím Bělohlávkem mimořádně vděčný ruský program s Čajkovského Patetickou a Druhým koncertem Sergeje Rachmaninova. A FOK inauguroval nového stálého hostujícího dirigenta Muhai Tanga programem, na kterém se hrál Verdi a Wagner. A čínský dirigent novinářům prozradil, že se velmi úzce přátelil s Wagnerovou vnučkou Friedelinde Wagnerovou a Wagner jako skladatel mu podle jeho slov změnil život.Možná je škoda, že Muhai Tang u nás letos zahrál od Wagnera toliko jednu předehru, když mohl v Srbsku nastudovat Prsten Nibelungův. Ale stejně tak nevím, jestli jako pravidelný host FOKu orchestru opravdu něco přinese. Z Prahy je nadšený jako mnohý čínský a japonský turista, třeba z toho nadšení něco přejde i na pražské orchestrální hráče.

Ve čtvrtek se opakoval jak koncert FOKu, tak České filharmonie. A na Strunách podzimu hostoval Jordi Savall s projektem Orient-Okcident 1200-1700 v Pražské křižovatce. Přivezl si další tři skvělé hudebníky, a zejména bubeník kombinoval umění hudební s uměním doslova šamanským. Program ze středověké hudby právě těch kultur, které spolu tradičně vedou spíš války – muslimské, křesťanské, arménské, turecké – měl silný duchovní podtext a humanistický apel. Tak jako u Savalla skoro vždycky. Jen trochu méně znalé ucho v hudbě středověkého Středomoří těžko rozpozná skutečné vzájemné rozdíly. A výsledek působí jako brilantně provedená relaxační hudba s přidanou hodnotou Havlovy Pražské křižovatky.Jenom mě vždycky trochu štve, že v dnešní Evropě se právě projekt tohoto typu často považuje za ten pravý vrchol spirituality, zatímco když se hraje některá z velkých symfonií, skoro nikoho nenapadne, že i to je vizitka evropské duchovnosti. Takže kdo ve čtvrtek nebyl v přeplněné Pražské křižovatce, ale na dalších dvou koncertech, nemusel přijít zkrátka. Chyba ale je, že se na naší domácí evropskou klasiku neumíme moc dívat jako na způsob myšlení a jako na v širokém smyslu „duchovní tradici“. Někdy jsme na ni pyšní, ale tudy cesta k porozumění úplně nevede.

V pátek do třetice Česká filharmonie a možná ještě něco dalšího. Obdivoval bych každého návštěvníka koncertů, který z těchto akcí stihl alespoň polovinu – a já jsem to tento týden z více důvodů nebyl. Ale když už je málo kritiků pro tolik koncertů, rád bych věřil, že zvědavé publikum zůstává. A bylo by moc dobře, aby se v této pestrosti mohly všechny ty sezony nejen udržovat při životě, ale opravdu rozvíjet.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Česká filharmonie, Struny podzimu, FOK, PKF-Prague Philharmonia – Morris Media