V Litni se představíte v roli Mařenky, která je s vaší cestou k opeře spojena téměř od jejího počátku. Když jste poprvé navštívila operní představení, zpěvu jste se už věnovala. Jak k tomuto prvnímu setkání došlo?
Bylo mi asi šestnáct let, chodila jsem na gymnázium a zpěvu jsem se věnovala na ZUŠ. Do té doby pro mě byl jen jedním z koníčků. Pak jsme se třídou dostali možnost navštívit operní představení a celé to operní soukolí mě úplně uchvátilo, přestože jsem o něm nic nevěděla a netušila, co mám čekat. Překvapilo to i mě samotnou.
Uchvátila vás více hudba, nebo opera jako divadlo?
Vůbec nevím, zda jsem tehdy hudbu a divadlo vnímala odděleně. Působilo to na mě jako dobře namazané kolo, v němž se všechno doplňuje. Inscenace byla krásná a barevná, byly tam kostýmy a celé divadlo na mě zapůsobilo velmi silně. Moje učitelka zpěvu mě navíc vedla tak přirozeně, že mi nepřipadalo zvláštní, že se lidé mohou vyjadřovat zpěvem.
Byla jsem tam poprvé a vůbec jsem nevěděla, jak opera funguje. Když se zatáhla opona, ptala jsem se, jestli to tak zůstane, nebo se zase zvedne. Tehdy nebyl YouTube a já nic podobného předtím neviděla. Do divadla jsem šla díky skvělé profesorce češtiny, která nás vedla k literatuře, hudbě a rozšiřování obzorů. Rozhodně jsem tam nešla s úmyslem studovat operní zpěv. Vůbec jsem ale netušila, že hned druhý den přijdu ke své učitelce a řeknu jí, že právě tohle chci dělat.
Do angažmá jste později vstoupila jako Zerlina v Mozartově Donu Giovannim, tedy v úplně jiném hlasovém oboru. Uvažovala jste už tehdy o Mařence, nebo jste věděla, že si na ni budete muset počkat?
Když jsem nastupovala do Národního divadla, věděla jsem, že Mařenku zpívat nemohu. Můj hlas tehdy nebyl ani lyrický, natož mladodramatický; patřil do lyricko-koloraturního oboru a lehčího mozartovského repertoáru.
Mařenku mi přitom nabídl Ondřej Havelka už v pátém ročníku studia, když jsem u něj předzpívala do brněnské inscenace Prodané nevěsty. Viděl ve mně slovanský typ, ale já věděla, že by mě ta role mohla připravit o hlas. Sehnala jsem si na něj telefonní číslo a cestou tramvají na ubytovnu jsem mu vysvětlovala, že Mařenku zpívat nemohu, ale byla bych šťastná za Esmeraldu. Tehdy pro mě bylo svátkem s ním vůbec mluvit. Esmeraldu jsem pak v této brněnské inscenaci zpívala několik let. Věděla jsem tedy, že Mařenku buď nebudu zpívat nikdy, nebo si na ni musím počkat. Nakonec se stala druhá možnost: s věkem a narozením dětí hlas dozrál a dnes je tento repertoár mým hlavním oborem.
Kdy jste poznala, že váš hlas k Mařence skutečně dozrál a můžete ji nastudovat bez obav?
První změny se objevily po narození mé první dcery. Spíše než já si změn začalo všímat mé okolí: hlas byl usazenější a barevnější. Začala jsem tedy Mařenku zkoušet, protože dopředu nikdy nevíte, zda v hlase skutečně bude. Zvlášť změna hlasového oboru se plánuje velmi těžko.
Kruh se uzavřel, když jsem Mařenku poprvé zpívala právě v ostravské inscenaci, kterou jsem viděla v šestnácti letech a v níž jsem předtím rovněž vystupovala jako Esmeralda. Bylo to pro mě velmi symbolické. Na představení byl i můj manžel s dcerou Adélkou, která z něj byla úplně nadšená. S Mařenkou se tak přátelím přibližně deset let.
V Národním divadle působíte dvacet let, Mařenku zpíváte přibližně polovinu této doby a setkala jste se s ní ve dvou různých inscenacích. Jak se za těch deset let proměnila vaše interpretace role?
Posun tam samozřejmě je, bylo by špatně, kdyby nenastal. Teď jsem v období určitého pěveckého zenitu: spousta věcí se zpívá snadněji a člověk už ví o místech, která v roli jsou zrádná. Všechny role ale rostou se mnou. Moje Mařenka byla před deseti lety mladší a možná energičtější, dnes do ní mohu vložit moudřejší interpretační vrstvu a větší životní zkušenost. Za tu dobu jsem se setkala se dvěma krásnými inscenacemi. První ostravská pro mě zůstává symbolická a nejdůležitější, v Národním divadle zase zpívám trochu jinou Mařenku.
Pozoruji to i při návratech k Mozartovi, který je pro mě hlasovou hygienou. Když delší dobu zpívám Janáčka, Smetanu nebo Dvořáka, trochu se obávám, jak bude Mozart vypadat. Zatím ale zjišťuji, že se mi zpívá lépe a s větším nadhledem. Člověk se už tolik nestresuje, když něco nevyjde, protože díky zkušenostem ví, co s tím dělat. Před dvaceti lety jsem to nevěděla a musela jsem hudební materiál mnohem více studovat i po stylové stránce, abych se dnes mohla k Mozartovi vracet jako k hygieně, nikoli jako k mučení.
Proto nerozumím tomu, proč dnešní rychlá doba tlačí mladé pěvce tak brzy do rolí, které jim ještě nepřísluší. Přestože sama říkám „mládí vpřed“, lidé kolem čtyřicítky bývají často na vrcholu pěvecky i mentálně. Mladí by měli dostat čas zdokonalovat se třeba právě na Mozartovi a k větším rolím postupovat pomaleji. A to říkám jako člověk, který pomalé tempo nesnáší.
Co podle vás vede k tomu, že mladí pěvci dostávají role, na které ještě nejsou hlasově připraveni?
Pro mladého pěvce je především velmi těžké vůbec se někam dostat. Divadla často nechtějí investovat čas ani peníze do někoho, koho neznají a u koho si nejsou jistá výsledkem. Raději obsadí člověka, který možná nezpívá tak dobře, ale vědí, co od něj mohou čekat. To je z hlediska budoucnosti oboru velmi krátkozraké.
Když už mladý pěvec angažmá získá, často dostane nevhodnou roli a musí ji přijmout, protože účty se neptají. Dovolit si ji odmítnout je velmi těžké, i když ví, že ji nemůže naplnit tak, jak by bylo potřeba. Jen málo šéfů přemýšlí dlouhodobě a vytváří repertoár podle toho, jaké hlasy má v souboru a kam se mohou vyvíjet. Já měla obrovské štěstí na Jiřího Heřmana. Díky jeho vedení jsem nemusela přijmout roli, která by pro mě nebyla vhodná, a dnes mohu zpívat velké mladodramatické role, do nichž můj hlas postupně dozrál. Tak jsme byli vychováváni – proto jsem dokázala odmítnout i Mařenku od Ondřeje Havelky.
Dnes mám někdy pocit, že se hlavně dělají čárky: podstatné je roli nějak obsadit a pokrýt. Často se mě ptají, zda je opera stále živý žánr a zda o ni mají lidé zájem. Podle mě to není ta správná otázka – my se sami ničíme. Nejde o to, zda je inscenace klasická, nebo moderní – obojí může být dobré i špatné. Problém je ve zrychleném provozu, kdy se všechno spíchne horkou jehlou. Stačí si říct, odkud kam se na jevišti jde, ale nezbývá čas zabývat se vztahy mezi postavami. Až na výjimky tak opera skomírá především kvůli našemu vlastnímu přístupu.
Sama vedete několik mladých pěvců. Jsou podle vás dnes dostatečně připravováni na to, aby si vybírali role s ohledem na svůj hlas a jeho dlouhodobý vývoj?
Myslím, že dnes už to není tak důsledné, jako bývalo za nás. Když jsem přišla za svým pedagogem s novou rolí – a stejně postupuji se svým koučem dodnes – vždycky jsme prošli noty a položili si otázku, zda je opravdu nutné, abych ji zpívala.
Podobně pracuji s pěvci, které sama vedu. Nikdy jim neřeknu ne předem. Nejprve se na roli společně podíváme, a pokud cítím, že je technicky nad jejich síly, doporučím jim, aby ji zatím nepřijímali, protože pro ni ještě nenastala správná doba. Pěvec si musí být vědom svých možností, ale odpovědnost nenese jen on ani pouze pedagog. Je to týmová práce.
Myslím, že si tím pěvec zvyšuje profesní důvěryhodnost. Neměl by být opičkou na písknutí nebo panáčkujícím psem, který automaticky udělá všechno, co se po něm chce. Mám ale pocit, že se do takového vztahu dnes navzájem tlačí obě strany, a to by se dít nemělo.
Také divadlo by odmítnutí nemělo chápat tak, že už dotyčnému nikdy nenabídne další příležitost. Mělo by sledovat, jak se vyvíjí. Náš nástroj je v nás a každý rok je trochu jiný, proto je zpěv během na celý život. S mými „pěveckými dětmi“ o všem diskutujeme. Zatím se mi nestalo, že bych řekla ne a ony přesto řekly ano. To by si asi za rámeček nedaly.
Takové rozhodnutí ale vyžaduje značnou důvěru ve váš úsudek.
Já sama také naslouchám lidem, jejichž úsudku důvěřuji. Pokud ke mně pěvci chodí na hodiny, předpokládám, že podobně vnímají i oni mě. Když se časem rozhodnou pro jiného pedagoga, plně to respektuji. Je to jejich hlas, jejich život i jejich povolání. Nemohu kvůli vlastnímu egu bránit jejich růstu. Oni musejí růst, já už jsem vyrostla.
Vraťme se od pěveckého provozu k samotné Mařence. Začínala jste především v mozartovském repertoáru, zatímco tato role patří nejen do jiného hlasového oboru, ale vyžaduje také odlišnou práci s jazykem. Zpívá se vám přirozeněji v češtině, nebo v italštině?
Říká se, že italština je jazyk, v němž se zpívá nejlépe, protože se v ní pravidelně střídají souhlásky a samohlásky. Čeština má naopak náročné souhláskové shluky – teprve když slyšíte cizince, jak s nimi zápasí, uvědomíte si, jak je těžká. Jako Češce se mi v ní samozřejmě zpívá dobře a také se nejrychleji učí, ale italština je pro zpěv skvělá. Sama mám zásadu nezpívat v jazyce, který neovládám nebo se v něm alespoň dostatečně neorientuji.
Ani rodný jazyk však nesmí sklouznout k automatismu. U Prodané nevěsty mám někdy pocit, že hudba odpovídá spíše německému rázu řeči a čeština v ní místy trochu překáží a kulhá. Nelze tedy spoléhat na to, že zpívat česky je pro Čecha automaticky jednodušší. Také k rodnému jazyku musí člověk přistupovat z jazykového a hudebního hlediska.
Prodanou nevěstu jste mnohokrát zpívala v divadle, v Litni však zazní pod širým nebem a s ozvučením. Vyžaduje takové prostředí jinou hlasovou přípravu?
Nejde ani tak o fyzickou jako o mentální přípravu. Člověk si musí uvědomit, že odlišné akustické podmínky nesmí kompenzovat silou. To ostatně platí i v divadle: když orchestr hraje forte tam, kde máte předepsané piano, nesmíte začít křičet. Jakmile hlas forzírujete, je vás slyšet ještě méně.
V Litni bude koncert ozvučený, takže jsme do značné míry odkázáni na práci zvukařů. Během akustické zkoušky se jim snažíme nabídnout celou dynamickou škálu, aby si vše mohli správně nastavit. Pokud vás ale špatně nazvučí, mnoho dalšího už neovlivníte. Můžete se pouze mentálně nezhroutit, nezačít být nepříjemní a udržet si dobrou náladu. Pravidlo „co nejde silou, jde ještě větší silou“ tady rozhodně nefunguje.
Jaký význam podle vás mají festivaly, které přivádějí operu mimo velká centra a kamenná divadla?
Právě proto mám open-air koncerty velmi ráda. Vidíte, jak si je lidé užívají a jak jsou vděční, že je možné něco takového uskutečnit, přestože je to technicky velmi náročné. V Litni navíc nepůjde jen o samotný koncert, provedení doplní také videomapping, takže si diváci budou moci celé představení užít se vším všudy.
Baví mě, že je takové představení „lidové“ v tom nejlepším smyslu. Některé části Prodané nevěsty zná téměř každý a kontakt s publikem je díky tomu mnohem bezprostřednější. V letních měsících je to navíc velmi příjemné. Mám ráda, když se posluchači stávají součástí celého operního soukolí.
Děkujeme za rozhovor!
