Všichni jsou nejlepší aneb pestrobarevný koncert mladých talentů v Krumlově

V rámci Festivalu Krumlov, který se koná letos do neděle 5. srpna, vystoupili 28. července, jako každoročně, finalisté soutěže mladých talentů Virtuosos Visegrad 4+, v doprovodu s renomovaným umělcem, v roli podporovatele. Byl to krásný večer, pestrý a plný pozitivní energie.

Virtuosos V4+ je televizní soutěž talentů klasické hudby, kde se oceňuje, podporuje a odměňuje talent a interpretační dovednosti. Samotní tvůrci původně maďarské, dnes již mezinárodní, soutěže svoji “misi a vizi” dále doplňují tím, že “posláním televizní show je rovněž představovat krásu klasické hudby co nejširšímu publiku. Vítězové budou moci vystoupit v nejslavnějších světových koncertních síních a získat stipendium…” Vítězů je vždy několik a to z každé země visegrádského společenství.

Ředitelka Festivalu Krumlov, Gabriela Rachidi, zasedá v porotě soutěže a na festivalu samotném vítězové soutěže vystupují, což je jakési oslavení jejich úspěchu. Na koncert přijedou nejen šťastní rodiče, ale je sem pravidelně přizván i podporovatel, známá osobnost, mistr svého oboru. Tento rok to byl houslový virtuos Vadim Gluzman, který se angažoval v udělení stipendia pro jednu z finalistek, slovinskou houslistku Patriciju Avšič, prostřednictvím stipendijního fondu Arkady Fomin Scholarship Fund (ke stipendiu se můžete přihlásit i vy, viz náš rozhovor s Vadimem Gluzmanem).

Glorifikace úspěšných… Vždy se při ní zamýšlím nad tím, jestli podpora těch, kterým něco jde, je to, co člověk potřebuje (schválně volím slovo “člověk” a nikoliv “společnost”). Pochvala těch, co mají talent, je podpora pravděpodobně historicky daná. Čistě technicky můžeme konstatovat, že jde v podstatě o oslavu učení, oslavu naučení.

Co nejen na mě, ale troufám si říci, na většinu posluchačů onoho večera zapůsobilo (aneb poslouchá celé tělo, nejen uši). Totiž pozitivní energie podpory mladých lidí. Toho večera již nešlo o soutěžení (snad jen malinko), nešlo o to, kdo je nejlepší, nešlo o to, kdo vyhraje. U takto mladých lidí ani nemůže o něco takového jít. V popředí byla radost! Radost z umění, radostné emoce vyvolané živou hudbou (jak to tak na povedených koncertech bývá).

A teď stručně k jednotlivým výkonům. Příčí se mi je vlastně nějak hodnotit, proč, bylo právě nastíněno. Všichni museli mít trému, muselo to být pro leckoho náročné (ačkoliv talent je talent a jde mu lecos raz dva). Suma sumárum: všichni byli skvělí.

Koncert zahájil maďarský klavírista, teenager ve středních letech (15), Dávid Roland Mózes (pomineme li tradičně profesionálního moderátora festivalu Jiřího Vejvodu). Nezapomeňme ještě zmínit, že kvalitně všechny interprety doprovázela Jihočeská filharmonie v čele s Peterem Valentovičem, která všechny interprety, ve všech číslech doprovázela. Či příhodněji řečeno – s nimi koncertovala. V barvě a dynamice má mladý umělec jistě ještě mnoho před sebou, nicméně hrál na profesionální úrovni (ostatně jako všichni). Interpretoval dvě věty z Haydnova Koncertu pro klavír a orchestr č. 11 D dur. Krásná 2. věta byla zahrána s vyspělým frázováním (a i to samo o sobě jistě ještě dozraje). Jeho tónotvorba na festivalový Steinway byla rovněž na slušné úrovni a jistě i ta v budoucnosti ještě dosáhne dalších met. Rychlou větu, s technicky náročnějšími a briskními běhy a ozdobami, zvládl s přehledem.

Následovalo malé zjevení: v interpretaci, nástroji a velice zajímavé a zručně (možno říci “virtuosně”) napsané skladbě prvního flétnisty orchestru Národního divadla a současného skladatele Jaroslava Pelikána (ten byl přítomen a dle jeho “body language” při děkovačce interpretům byl s provedením evidentně a právem velmi spokojen). Šlo o Koncert pro zobcovou flétnu, smyčce a cembalo. Již sedící posluchače ještě více posadila do židlí hned úvodní rychlá věta. Pozoruhodný byl stejně tak výkon protagonistky soutěže ze Slovenska Kláry Valentovičové (11). Zmiňme například znamenitě zvládnutý rytmus. 2. věta (řekněme, že Moderato) byla zvládnuta perfektně, s uši oplývající specifickou intonací jejího nástroje. Poslední, třetí věta, jakoby si hrála rytmicky s nejslavnějším beethovenovským “osudovým motivem”, protkaným rychlými figurami, které Klára zvládala rovněž jako nic.

Následovala poměrně známá a nutno říci, že krásná skladba Pabla de Sarasateho Cikánské melodie. Skladba španělského skladatele mi připomíná Brahmsovy Uherské tance, které byly ovšem ale složeny až rok po Sarasateho opusu (to, že nejslavnější Brahmsův Uherský tanec, č. 5, není “Brahmsův”, ale maďarského skladatele Bély Kélera a to v podstatě do poslední noty, nemá smysl zde rozmazávat; můžeme tak jen vzdát hold maďarské hudbě – podobně jako zde vzdáváme hold původně maďarské soutěži). Sarasate byl zázračné dítě. Protagonista s houslemi, Roman Červinka, se jím při svém výkonu zdál být také (s outfitem à la “Romale čhavale”). Až na to, že už není dítě. Je mu šestnáct let a jeho nádherný výkon patřil k vrcholům večera (k tomu se ještě stručně dostaneme). Pokud jednovětou skladbu zjednodušeně rozdělíme na pomalou a rychlou část, pak první se vyznačovala perfektní intonací (ta evidentně patří k Romanově přednostem a jde ruku v ruce s krásnou barvou, kterou vyluzuje ze svých houslí). Překrásná melodika Sarasateho opusu se vyznačovala vyspělou interpretační lehkostí i v technicky náročných pasážích. Rychlá část byla opět perfektně technicky a intonačně zvládnutá, včetně rytmicky obtížných pasáží.

Dalším z vystupujících finalistů, po aplausech a přestávce, byl polský Maciej Kasperek, který zahrál podobně brhamsovky laděnou a moc pěknou Baladu pro flétnu a orchestr, op. 288 lipského skladatele, dirigenta a mentora Leoše Janáčka, C. H. C. Reineckeho. Devatenáctiletý flétnista zvládl part krásně a s profesionální bravurou.

Poslední z finalistek a pomyslným vrcholem koncertu byl výkon stipendiem podpořené slovinské houslistky Patricije Avšič (a nejen pomyslné – vedle Romana Červinky a dechberoucí kombinace mladé flétnistky a virtuózní skladby J. Pelikána, patřil její výkon dle mého názoru k těm nejvíce strhujícím). Její hra byla, slovy spiritualistů “napojená”. Zahrála 2. a 3. větu z Koncertu pro housle a orchestr č. 1 fis moll, op. 14 slavného polského houslového virtuosa a romantického skladatele Henryka Wieniawského (který svůj první koncert složil v osmnácti letech). V pomalé větě zvuk jejích houslí oplýval překrásným, dojemným tónem. Rychlá věta zaujala perfektním výkonem teprve třináctileté umělkyně. Její celkové hudební vzezření bylo dojemné, včetně jejího zaníceného a soustředěného projevu, zejména v těžké, závěrečné části v rychlém tempu.

Po krátkém uvedení hlavní hvězdy maestra Gluzmana moderátorem Jiřím Vejvodou se sálem ozvala melodie z Gluckovy věhlasné opery Orfeus a Eurydika, čímž se mi připomněla slova Vadima Gluzmana z již zmíněného, nedávno zveřejněného, rozhovoru pro Operu PLUS: opravdu, jeho “Stradivárky” mají zvuk silný ve všech polohách! Napadlo mě také: Zní jako několik houslí a ne jedny. Všichni houslisté večera mu nástroj jistě záviděli, či snad spatřili další metu, o které mohou snít. Klobouk dolů, mistr koncertuje každé tři dny na jiném místě světa, s jinou skladbou a přesto zvládl s profesionálním nadhledem mnoho nástrojových výrazů a technik. Občas se zdálo, jako by těžký part (především v rychlých pasážích) byly chyby v intonaci (pokud se nemýlím, tak v náročných pizzicatech levou rukou). Každopádně zkušený mistr se pozná a jistě byl mladým umělcům inspirací. A to je dobře. Podobně jako je dobré, že celý večer byl prodchnut étosem dobrého záměru.

Je pozoruhodné, jak se večer dramaturgicky povedl ve smyslu konsonantní pestrosti. Program oplýval logickou barevností národních hudeb Visegrádu, ať už přímo nebo konotačně. Jedna z Haydnových vět byla nadepsána “Rondo all’Ungarese” (tj. opakující se motiv postavený dle programu koncertu “na autentickém bosensko-dalmatském lidovém kolovém tanci”, který Haydn použil jako úvodní téma v rondové formě). Koncert měl rovněž spíše klasicistní podstatu, avšak šlo o hudbu originální a současnou (práce s rytmem a jiné finesy mi trošku evokovaly inspirace Bohuslavem Martinů). Vzpomeňme v této souvislosti na geniální koncerty pro orchestr 20. století, právě z per visegrádských skladatelů, Lutosławského a Bartóka. O “cikánských” inspiracích španělského skladatele, hraných ten večer jihočeským houslistou již byla řeč, podobně jako o dvou skladbách (Reinecke i Sarasate) evokujících brahmsovsko-dvořákovskou tradici. Do barvy tak šly i v závěru nasazené skladby “pro” maestro Gluzmana. Gluckův tanec blažených duší (čímž ukazoval, že méně je více, aneb že mistrovství je zahrát i jednodušší skladbu, zato s důrazem na kvalitu tónu, kantabilnost, atp.). Pokud však nějaká ze skladeb večera lehce vyčnívala, tak to byla právě tato. Závěrečná výrazná skladba Tzigane, jako by v sobě obsahovala všechny výrazové i estetické barvy večera: skladba francouzského skladatele, s cikánskou (respektive uherskou) inspirací, hraná vzorem, kterému bylo kdysi pomoženo a který nyní pomáhá, tj. V. Gluzmanem, ukrajinského původu, vyučeného v Litevské Rize, toho času žijícího střídavě v Izraeli a kosmopolitních Spojených státech.

Festival Krumlov: Vadim Gluzman a mladí talenti
28. července 2023, 20:00 hodin
Zámecká jízdárna

Program
J. Haydn: Koncert pro klavír a orchestr č. 11 D dur, Hob. XVIII/11, 2. a 3. věta
J. Pelikán: Koncert pro zobcovou flétnu, smyčce a cembalo
P. de Sarasate: Cikánské melodie, op. 20
C. H. C. Reinecke: Balada pro flétnu a orchestr, op. 288
H. Wieniawski: Koncert pro housle a orchestr č. 1 fis moll, 2. a 3. věta
Ch. W. Gluck: Orfeus a Eurydika – Tanec blažených duší (ar. pro housle a smyčce)
M. Ravel: Tzigane

Účinkující
Vadim Gluzman – housle
Roman Červinka (CZ) – housle
Klára Valentovičová (SK) – zobcová flétna
Dávid Roland Mózes (HU) – klavír
Patricija Avšič (SLO) – housle
Maciej Kasperek (PL) – příčná flétna

Jihočeská filharmonie
Peter Valentovič – dirigent