Slavní pianisté z počátku století. O jejich reprodukčním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (136)
Ivan Medek a Ivan Moravec diskutovali v roce 1965 před rozhlasovým mikrofonem o nahrávkách slavných pianistů, které krátce předtím vydala německá firma Telefunken. Většina nahrávek byla z prvních let dvacátého století.
Minule oba pánové komentovali Smuteční pochod z Chopinovy Sonáty b moll, nejprve jak jej v roce 1905 nahrál skotský pianista Frederic Lamond. (Ivan Medek: „Mě na tom navíc překvapuje ještě jedna věc: a sice že to, co jsme slyšeli, nemá skoro žádný průběh. Není v tom vůbec žádné napětí, je to strašně mechanicky hrané. Takže si člověk říká: tady šlo Lamondovi jen o to, aby nějakým způsobem zaznamenal na tehdy primitivní gramofon zvuk svého nástroje.“) A pak ve srovnání s tím pojetí Sergeje Rachmaninova, které bylo jiné nejen oproti Lamondovi, ale také oproti Chopinovu zápisu. Svévole? „Myslím, že Rachmaninov sleduje mimohudební vizi,“ říká Ivan Moravec. „Je tady zřejmý záměr (…). Je to koncepce velmi osobitá a při Rachmaninovově geniálním talentu bychom ji zcela očekávali. Jeho talent sahal pravděpodobně daleko výše než běžný talent pianisty. Je to takový krásný dokument o tom, že je možno skladatelův zápis na základě vlastní velké fantazie poněkud pozměnit a ne ke škodě věci.“
***
IVAN MEDEK:
Pro mě je to zároveň dokladem, že i veliký profesionál, člověk, pro kterého je muzika a klavír skutečně denním chlebem, že ji může vnímat z hlediska fantazijních představ. A tady se chci vrátit k tomu, o čem jsme hovořili před chvílí. Proč některým lidem ta schopnost vnímat muziku z citového hlediska, vnímat ji jako tajemství, proč jim zůstává? A proč ji někteří lidé ztrácejí? Myslím, že jde o to – a to by snad mohl být závěr našeho pořadu o slavných pianistech minulé doby – zachovat si tuto romantickou schopnost vnímání muziky jako něčeho nesmírně tajemného, hlubokého a vznešeného. A přitom si pořád udržet schopnost vidět ji přesně, jasně a takovým tím intelektuálním průhledem.
A tady mám před sebou jednoho pianistu, který obě dvě ty schopnosti měl. A to je Dinu Lipatti. Člověk, který hrál jenom do svých třiatřiceti let, který svůj poslední koncert natočil vlastně těsně před smrtí.
IVAN MORAVEC:
Teď ses dotkl něčeho, co je velmi podstatné. Něčeho, co by si měl uvědomit každý umělec – ať tvoří nebo pracuje v jakémkoliv oboru umění – a konečně každý člověk, ať pracuje v jakékoliv oblasti lidské práce, lidského ducha, a to je: není možný žádný růst osobnosti, pokud ta osobnost nevnímá úroveň, jež je vyšší než úroveň, které ten člověk dosáhl. Prostě když nejsem schopen obdivovat někoho nebo něco, co stojí vysoko nad mojí úrovní, pak nemám žádný předpoklad k tomu, abych šel nahoru a abych se vyšší úrovně dotkl. To znamená, že umělec, který nedokáže mluvit s obdivem o druhých, se odsuzuje k tomu, že ustrne a zůstane tam, kde je. Obdiv k druhým je základním předpokladem k tomu, aby umělec sám šel nahoru.
U Lipattiho můžeme cítit jeho nejvyšší aspiraci. Je to pianista, který měl po stránce řemesla vše. Samozřejmě si můžeme představit ještě závratnější rychlost, ale ta už celkem není nutná. Jeho technika stačila brilantně na jakýkoliv repertoár a o nějaký projev pianistické anomálie, o ten nám nejde.
Nám jde o to, aby pianista byl skutečně brilantně vybaven dělat své povolání a mimoto aby ještě komunikoval, sděloval něco, co může posluchače táhnout výše. To znamená, že Lipatti sám musel obdivovat a uctívat úrovně neskonale vyšší, aby sám mohl realizovat ve svém umění to, co realizoval.
Je dobře, že jsme tento obšírný program o starých pianistech skončili někým, kdo pro nás představuje vzor. A přál bych každému mladému umělci, aby byl schopen se do umění Dinu Lipattiho zamilovat tak, jako jsme se zamilovali my dva, kteří teď hovoříme u mikrofonu. Jeho umění představuje dokonalou syntézu mezi řemeslnou zručností a perfekcí, mezi opravdovým lidským citem a ještě mezi něčím, co se dost těžko dá popisovat ve slovech, mezi takovou vůní vznešenosti, která snad ani není z tohoto světa.
