Již samotný vstup do zaplněné katedrály naznačoval, že nepůjde jen o běžný koncert. Monumentální chrámový prostor, tlumené světlo a očekávání publika vytvořily atmosféru svátečnosti. Svatováclavský hudební festival dlouhodobě staví na spojení špičkové interpretace s geniem loci sakrálních staveb, a právě zahajovací koncert tuto myšlenku ztělesnil v její nejčistší podobě.
Slavnostní večer otevřelo Charpentierovo Te deum, dílo, které není posluchačům neznámé. Slavná předehra s trubkami a tympány rozzářila prostor katedrály a okamžitě vtáhla posluchače do hudebního dění. Václav Luks se naprosto vyhnul pompéznosti a nabídl interpretaci plnou života, pohybu a dramatického napětí. Pod jeho taktovkou nepůsobila hudba jako historický artefakt, ale jako živý organismus pulzující energií. Každá fráze měla svůj směr, každá změna dynamiky svůj význam.
Výraznou kvalitu předvedl také sbor Collegium Vocale 1704. Jeho zvuk byl kompaktní, barevně vyrovnaný a současně průzračný natolik, že nezanikaly jednotlivé hlasové linky ani ve složitější polyfonní sazbě. Obdivuhodná byla schopnost přecházet od mohutných sborových ploch k jemným, téměř komorním pasážím. Sólisté se přirozeně stávali součástí celku.
Za dramaturgický objev večera lze bezesporu označit výběr ze suity Symphonies pour le Festin Royal Françoise Francœura. Zatímco Charpentierovo Te deum a Bachovo Magnificat patří ke známým pilířům barokního repertoáru, Francœur zůstává na českých pódiích uváděn spíše výjimečně. O to cennější bylo zařazení díla, které představilo reprezentativní tvář vrcholné francouzské dvorské hudby první poloviny 18. století.
Úvodní ouvertura byla interpretována s noblesou a zároveň strhující energií. Collegium 1704 zde předvedlo svůj charakteristický smysl pro stylovou autenticitu. Smyčce pracovaly s jemně odstíněnou artikulací, jež zdůrazňovala kontrast mezi majestátními pomalými úseky a živějšími částmi. Václav Luks vedl orchestr s mimořádnou přesností, ale současně ponechával hudbě prostor k přirozenému dýchání.
Ve středních tanečních větách se naplno ukázala kvalita jednotlivých nástrojových skupin. Pozoruhodná byla zejména práce hobojů, jejichž měkký a zpěvný tón vytvářel působivý dialog se sekcí smyčcovou. Orchestr dokázal vystihnout francouzský ideál elegance, v němž technická virtuozita nikdy nepřehluší ladnost hudební řeči. Každá fráze byla modelována s citem pro detail a ornamentika působila organicky, nikoli jako samoúčelná ozdoba.
Vrchol skladby přišel v závěrečné chaconně. Variace nad opakujícím se basovým motivem postupně gradovaly ž k téměř extatickému vyvrcholení. Fascinující byla především rytmická schopnost udržet napětí během celé rozsáhlé věty. Na tomto místě je nutno ocenit nejen technickou úroveň souboru, ale také jeho schopnost budovat dlouhé hudební oblouky.
Po dvorské okázalosti francouzského baroka otevřelo Bachovo Magnificat zcela jiný duchovní prostor. Zde se pozornost posluchače přirozeně posunula od oslnivé krásy zvuku k hlubšímu prožitku. Bachova hudba v sobě spojuje architektonickou dokonalost s mimořádnou emocionalitou, a právě tuto kombinaci se interpretům podařilo vystihnout velmi přesvědčivě. Jednotlivé části skladby plynuly s logickou návazností a přirozeným tempovým cítěním. Luksova gesta byla úsporná, ale přesná, umožňovala hudbě dýchat bez zbytečných efektů.
Už úvodní sbor Magnificat anima mea Dominum zazněl s mimořádnou intenzitou. Sbor Collegium Vocale 1704 okamžitě zaujal průzračnou zvukovou strukturou, v níž byly slyšitelné jednotlivé hlasové linie. Polyfonní předivo nepůsobilo komplikovaně, ale naopak přehledně a logicky.
Mezi nejkrásnější místa večera patřil sopránový part Et exsultavit. Sopranistka Tereza Zimková zde předvedla naprostou hlasovou jistotu, čistou intonaci a přirozenou muzikalitu. Její projev působil spontánně a radostně, přesně v duchu textu oslavujícího radost z Boží přítomnosti. Podobně přesvědčivě vyzněly také duetové a ansámblové pasáže, v nichž se sólisté dokázali podřídit celkovému výrazu díla.
Aneta Petrasová zaujala altových číslech sametovou barvou hlasu a mimořádně kultivovaným frázováním. Její interpretace se vyznačovala klidem a vnitřní soustředěností.
Tenor Ondřeje Holuba přinesl elegantní kantabilitu a stylistickou čistotu, zatímco Tomáš Šelc obohatil provedení o pevný hlasový základ a výrazovou přesvědčivost. Jeho vstupy měly potřebnou váhu, aniž by sklouzávaly k přehnané dramatičnosti.
Velmi silně zapůsobila část Fecit potentiam, kde Bachova hudba doslova exploduje energií a majestátem. Sbor zde předvedl obdivuhodnou rytmickou disciplínu a přesnost. Dramatické kontrasty mezi jednotlivými hlasovými skupinami byly modelovány s chirurgickou přesností, aniž by utrpěla spontánnost projevu. Orchestr zároveň poskytoval pevnou oporu, která umožňovala plně rozvinout bohatství Bachovy polyfonie.
Skutečný vrchol pak přinesla závěrečná doxologie Gloria Patri. V tomto okamžiku se spojily všechny složky interpretačního aparátu do jednoho mohutného proudu zvuku. Monumentalita nevycházela z hlasitosti, ale z vnitřní síly hudební výpovědi.
Akustika katedrály dodávala sborovým vstupům téměř transcendentní rozměr a posluchač měl pocit, že se hudba přirozeně rozpíná daleko za hranice chrámového prostoru.
Zahajovací koncert spojil interpretační brilanci, promyšlenou dramaturgii a působivou atmosféru do večera, který rozhodně bude patřit k vrcholům letošní festivalové sezony.
Svatováclavský hudební festival: Zahajovací koncert
2. září 2026, 18:00 hodin
Katedrála Božského Spasitele, Ostrava
Program
Marc-Antoine Charpentier: Te Deum, H 146
François Francoeur: Symphonies pour le Festin Royal
Johann Sebastian Bach: Magnificat, BWV 243
Účinkující
Tereza Zimková – soprán
Lenka Cafourková Ďuricová – soprán
Aneta Petrasová – alt
Kamila Mazalová – alt
Ondřej Holub – tenor
Tomáš Šelc – basbaryton
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent
