Vykřičník pomíjivosti pěveckého údělu

Významný český barytonista Josef Hořický by byl dnes stoletý 

Těžko uvěřit, že by se 23. dubna dožil rovné stovky vynikající barytonista plzeňské opery, po léta oblíbený pěvec – Josef Hořický. Narozen je v roce 1914 v Hořicích v Podkrkonoší. Vlastním jménem Josef Šafránek, který si podle názvu městečka Hořice zvolil své umělecké jméno Hořický. Ač ještě na starých, vzácných  LP deskách z doby Protektorátu Böhmen und Mähren je prezentován v dobových populárních písničkách jako Josef Šafránek (například píseň Vesničko má, ty jediná, byť celý svět mi lásku lhal, tys byla má a budeš dál…), ještě z doby jeho působení v operetních divadlech tehdejší Prahy. Ano, Josef Hořický byl v letech 1939–1945 operetní tenorovou hvězdou ve Velké operetě v Praze, ale také v půvabném Tyláčku, jak se říkalo Tylovu divadlu v Nuslích. Alternoval tehdy s legendárním Járou Pospíšilem roli Bola v Nedbalově Polské krvi nebo Lehárova Paganiniho. Slavným se stal zejména jako Villon Frimlova Krále tuláků. Později v Plzni ve svých slabších chvilkách někdy zalitoval svého přechodu k opeře: „Já tehdy vydělával pěkné peníze, mohl bych dnes mít dva činžáky a žít si. Ale já, pitomec, chtěl dělat velké umění…“ To bych ovšem zase dnes nemohl vzpomenout na jeho velké operní výkony.

Vidím je dodnes před sebou tak, jako by to bylo včera. Nelze nikdy zapomenout například na jeho skvělého Tonia v Komediantech s doslova fascinujícím Prologem, na roli Alfia v Sedláku kavalírovi, kde navíc dokázal přesně v rytmu práskat na jevišti bičem, jsa odchován v zemědělství… Josef Hořický byl ohromně talentovaný herecky a operetní průprava mu dala dobrou jevištní školu. Jeho recept na přirozené herectví byl zdánlivě jednoduchý: „Na jevišti musíš být tak přirozený jako v životě. Když máš nutkání se třeba podrbat na zádech, tak se klidně podrbej, v tom je celé tajemství herecké pravdivosti!“ Před tím ale vyrůstal odchován tvrdou manuální prací na statku, kde poznal i velikou dřinu. Uměl řídit koňské povozy, naučil se ba i práskat bičem (což tak skvěle zúročil v roli Alfia v Sedláku kavalírovi!). Později při svém jubileu řekl z hlediska zvolené profese podstatnou myšlenku: „Není těžšího povolání, než je operního sólisty. Zažil jsem tvrdou dřinu u sedláka, vím proto, o čem mluvím. Nikdo totiž nepochopí, co prožívá zpěvák, když má večer obtížnou roli a dopoledne pozná, že zrovna nemá den, že mu to prostě nejde…”Školil se ryze soukromě, tak jako většina pěvců velké éry zlaté generace. Ale právě tyto soukromé pěvecké školy byly tehdy vysoce efektivní svými výsledky. U Hilberta Vávry, Nectar Flondor, které si moc cenil, poté u tenoristy Zdenko Knittla, který také později pedagogicky korigoval jeho oborový přechod v Plzni z tenoru na baryton. Jeho baryton měl zřejmé tenorální dispozice s tenorovým rozsahem, ne asi tak polohou, což bývají dvě věci různé. V tenorovém oboru ale působil víc než dekádu své kariéry. V době poválečné se ale nechal zlákat od lehké múzy k opeře. Dispozice hrdinného tenoru si nejprve vyzkoušel v Opavě (1946–1948), od roku 1948 zakotvil v Plzni. Nejprve jako hrdinný tenorista, který zpíval role, jako Josého v Carmen, Cavaradossiho v Tosce, Turidda v Sedláku kavalírovi, ba i Smetanova Dalibora.Ale pravý tenor polohově nebyl, takže v roce 1950 přešel na barytonový obor. Dle líčení Karla Bermana, tehdy v Plzni jeho kolegy a režiséra opery Divadla J. K. Tyla, trochu kuriózně. Začal již zkoušet v Kovařovicových Psohlavcích roli Koziny, což je partie pro hrdinný tenor. Ale ještě v průběhu zkoušek ho „vyměnil“ za barytonovou roli Lomikara… Prý to Karel Berman způsobil, když mu jako režisér Psohlavců přímo řekl: „Pepánku, vždyť ty jsi přece baryton, tak proč se trápíš na těch tenorech?“

Oslovení Pepánek bylo u pana Hořického obvyklé, kolegové ho měli rádi, nikdy se nikoho nedotkl, byl taktní a slušný. Já jsem ho v jeho tenorálních experimentech nemohl zažít, nebyl jsem ještě na světě. Jako barytonistu jsem ho však již viděl a slyšel nesčetněkrát. Josef Hořický byl barvou typický baryton svým témbrem, s krásně krytými výškami lesklého charakteru. Pokud bych tehdy, jako student gymnázia, nebyl využil náhodně ochoty pana Hořického učit zpěv (učil ze zájmu rád a zásadně zadarmo, nechtěl ani korunu od nikoho), nevěděl bych, že ještě kolem své padesátky měl krásné tenorové výšky. V rozkladech akordů předváděl bé i há, jaká by mu mnozí tenoři mohli závidět. Však mi tehdy řekl: „Kdyby mi šéf dal tak dva týdny na přípravu, tak bych si ještě troufnul na dona Josého, ten se zpívá totiž moc dobře…“  Později prakticistně poučil: „Podepsat smlouvu na první tenorový obor? Pozor! Musí se zvážit, zda toho Ottavia nebo Alfreda zazpíváš každý den, nebo jenom někdy, když je dobrá dispozice. Jestli jenom někdy, tak nelze podepisovat smlouvu na první obor. Na ten musíš mít ráno po krátkém rozcvičení nahoře cis. Pokud ho nemáš denně, ale jen někdy, tak to na první obory není.“ Byl sám dobře o těchto aspektech problému poučen. Nebyl tehdy jediný v tomto oborovém dilema tenor nebo baryton.  Například brněnský Eduard Hrubeš zkoušel také tenorový obor, Přemysl Kočí rovněž, plný tenorový rozsah bez exkurzí od barytonu k tenoru měli i Zdeněk Otava, Teodor Šrubař a Václav Bednář. Bylo módou doby i nedostatku tenorů, že tyto typy hlasů někteří pedagogové vedli snaživě k vyššímu tenorovému oboru.Josef Hořický ale právě jako barytonista v opeře vynikl. Právě v barytonovém oboru mohl ještě lépe využít svůj herecký talent, neboť širší spektrum výrazu barytonových rolí mu poskytlo také větší míru herecké seberealizace. Vynikl jako charismatický Dvořákův Bohuš v Jakobínu, jemuž jste věřili každičké slovo. Byl báječným, řekl bych, až bednářovsky laděným Tomšem, Kalinou, Vokem a Přemyslem oper Smetanových. Přívlastek je přiléhavý, pan Hořický obdivoval Václava Bednáře, jeho fenomenální pěvecký talent. Ač byl Václav Bednář o pouhých šest let starší čili de facto vrstevník. Vzácná kolegialita pěvce stejného oboru! Když hostoval Václav Bednář v Plzni Kalinu v Tajemství, vzkazoval mi pan Hořický: „Koukej se jít podívat, to něco uslyšíš, je to náš nejlepší barytonista, úžasný hlas!“ Témbrově se právě Václavu Bednářovi Josef Hořický do určité míry podobal. Rovněž svítivými, lesklými výškami. Podobně jako Václav Bednář vynikl i Josef Hořický krom Smetanova a Dvořákova díla také v tvorbě Zdeňka Fibicha. Jako Přemysl v Šárce a zejména obtížný, vysoce exponovaný part Prospera v Bouři.Byl panem Vokem, nejen oním Smetanovým v Čertově stěně, ale také oním Pauerovým v jeho zdařilé opeře Zuzana Vojířová, pod taktovkou Bohumíra Lišky a v režii Bohumila Zoula. Premiéru tehdy z Plzně v roce 1965 přenášela dokonce přímým přenosem Československá televize. Ve světové tvorbě jsem již připomněl jeho Alfia i Tonia obou známých veristických operních jednoaktovek. Obě tyto barytonové role pokládám za Hořického špičku. Alfia jako neobyčejně plastický jevištní výkon. Tonia na tehdejší druhé premiéře, kdy podal vskutku mimořádný, možná i svůj životní výkon. Jeho Prolog mi proto dodnes zní v uších. Herecky byl až do detailů vypointovaným Scarpiou v Pucciniho Tosce.Hrálo se v překladech a ono každé to slůvko mnohem víc ve výrazu vynikalo, než je tomu dnes v originálech a s titulky. Hořický měl navíc také výraznou deklamaci a výslovnost. Výtečný byl jeho Jago ve Verdiho Otellovi. Musel se také snažit vedle takového Otella, jakým byl Jaroslav Hlubek, při jehož průraznosti výšek se zmocňoval diváka pocit, že se snad zřítí lustr plzeňského divadla přímo do auditoria. Však také německý kritik, operní znalec, s úžasem ex post napsal, že viděl vlastně svého nejlepšího Otella v životě v malém divadle v Plzni.  S výrazným triem pěvců Hlubek – Hořický – Machotková.

V ruské tvorbě Josef Hořický ztvárnil výrazně a dokonce bez alternace titulní partii Borodinova Knížete Igora. Velkou pozornost vzbudil u odborné poroty, navrhující ceny, sugestivní interpretací titulní role Čajkovského Mazepy, za kterého získal roku 1958 Cenu Divadelní žatvy (obdoba dnešní Ceny Thálie).Jako otec Germont dovedl tak vtáhnout diváka do děje Verdiho Traviaty, že při jeho slavné árii často tekly divákům skutečné slzy pravdivostí jeho silného výrazu. Ztvárnil i Verdiho krále Amonasra v Aidě.Na dochované vzácné fotografii je zde zachycen v roce 1959 spolu s pozdějším tenoristou Národního divadla v Praze – Zdeňkem Jankovským jako Radamem. Nemohu nevzpomenout jeho jevištně tak šarmantního a elegantního Escamilla v Carmen, ale i velkou titulní roli Verdiho Nabucca. V roce 1974, když slavil své šedesátiny, byl doktorem Karlem Vašatou obsazen do titulní role Verdiho Falstaffa (spolu se svým celoživotním alternantem barytonových rolí, basbarytonistou Karlem Křemenákem). Nejen na konci kariéry se stal jeho výraznou rolí Janáčkův Revírník v Lišce Bystroušce, kde opět síla pravdivosti i životní moudrosti byla nezapomenutelná. Ostatně i jeho uchopení malé role Stárka v Její pastorkyni bylo neobyčejně výraznou hereckou kreací. V již penzijním věku se zajímavě mohl vrátit do operety, v níž kdysi v mládí začínal v Praze. A byla to právě Nedbalova Polská krev, kde ovšem v roce 1979 již namísto milovníka Bola ztvárnil kouzelně starého Zarembu. Jeho árie o diplomacii sklízela vždy aplaus publika. Připomenu jen, že Plzeň vždy měla a má samostatný operetní soubor. A jeho tehdejší hvězdy – Květa Hanková a Karel Tišnovský – byli věrní žáci pana Hořického, který jim byl v letech kariéry hlasovým poradcem.Pan Hořický měl ale jednu vášeň, která mu na jevišti občas způsobila nesnadné chvíle. Byl totiž náruživý kuřák. A dost silný, dvacet i třicet cigaret denně byla běžná norma… Dokonce ani před představením si neodpustil své cigarety. Což mu způsobilo chronický zánět průdušek se zvýšenou tvorbou hlenu. Dodnes se divím, že si neodpustil tenhle zlozvyk… V den představení jen brumendoval a měl docela zajímavý recept proti trémě. Nezkoušet si moc v den představení rozsah: „Jen rozcvičuj brumendem, ale nezkoušej vůbec naplno rozsah!“ Na můj zjevně překvapený pohled zareagoval: „A co když zjistíš, že ti to nejde, a večer na jeviště stejně musíš? Tak si potom tu nejistotu poneseš s sebou na jeviště. Nic nezkoušet je pro psychiku lepší…“ Musel mít patrně velké dispozice od Boha, nedovedl jsem si takové počínání představit. Ale zpětným pohledem musím přiznat, že něco na této filozofii přípravy pro večer asi bude.Pěvec má na rozdíl od spisovatele, skladatele, malíře či sochaře veliký handicap. Žije de facto jen ve své přítomnosti. Co vytvoří herec na jevišti, zaniká odchodem tvůrce ze scény. Proto i častá úzkost pěvců a herců z pomíjivosti jejich díla, ač je stojí přemnoho celoživotních sil. To, co herce přežije, jsou vlastně jen vzpomínky diváků.  Citlivých, vnímavých a vděčných diváků, ti jsou snad jedinou náplastí na velkou pomíjivost interpretačního umění. Sám mám trochu neblahý pocit, že na výraznou osobnost Josefa Hořického je dnes vzpomenuto naposledy. Dokonce i hrob pana Hořického v Plzni, kde zemřel 18. května 1985, prý ještě do nedávné doby velmi pečlivě udržovaný, zmizel, byl náhle zrušen. Vykřičník pomíjivosti pěveckého údělu jako by tímto aktem byl ještě více zdůrazněn.

Opera Plus děkuje za poskytnutí fotografií archivu Divadla J. K. Tyla v Plzni
Foto Věra Caltová, archiv