Vykřičník pomíjivosti pěveckého údělu

  1. 1
  2. 2

Oslovení Pepánek bylo u pana Hořického obvyklé, kolegové ho měli rádi, nikdy se nikoho nedotkl, byl taktní a slušný. Já jsem ho v jeho tenorálních experimentech nemohl zažít, nebyl jsem ještě na světě. Jako barytonistu jsem ho však již viděl a slyšel nesčetněkrát. Josef Hořický byl barvou typický baryton svým témbrem, s krásně krytými výškami lesklého charakteru. Pokud bych tehdy, jako student gymnázia, nebyl využil náhodně ochoty pana Hořického učit zpěv (učil ze zájmu rád a zásadně zadarmo, nechtěl ani korunu od nikoho), nevěděl bych, že ještě kolem své padesátky měl krásné tenorové výšky. V rozkladech akordů předváděl bé i há, jaká by mu mnozí tenoři mohli závidět. Však mi tehdy řekl: „Kdyby mi šéf dal tak dva týdny na přípravu, tak bych si ještě troufnul na dona Josého, ten se zpívá totiž moc dobře…“  Později prakticistně poučil: „Podepsat smlouvu na první tenorový obor? Pozor! Musí se zvážit, zda toho Ottavia nebo Alfreda zazpíváš každý den, nebo jenom někdy, když je dobrá dispozice. Jestli jenom někdy, tak nelze podepisovat smlouvu na první obor. Na ten musíš mít ráno po krátkém rozcvičení nahoře cis. Pokud ho nemáš denně, ale jen někdy, tak to na první obory není.“ Byl sám dobře o těchto aspektech problému poučen. Nebyl tehdy jediný v tomto oborovém dilema tenor nebo baryton.  Například brněnský Eduard Hrubeš zkoušel také tenorový obor, Přemysl Kočí rovněž, plný tenorový rozsah bez exkurzí od barytonu k tenoru měli i Zdeněk Otava, Teodor Šrubař a Václav Bednář. Bylo módou doby i nedostatku tenorů, že tyto typy hlasů někteří pedagogové vedli snaživě k vyššímu tenorovému oboru.Josef Hořický ale právě jako barytonista v opeře vynikl. Právě v barytonovém oboru mohl ještě lépe využít svůj herecký talent, neboť širší spektrum výrazu barytonových rolí mu poskytlo také větší míru herecké seberealizace. Vynikl jako charismatický Dvořákův Bohuš v Jakobínu, jemuž jste věřili každičké slovo. Byl báječným, řekl bych, až bednářovsky laděným Tomšem, Kalinou, Vokem a Přemyslem oper Smetanových. Přívlastek je přiléhavý, pan Hořický obdivoval Václava Bednáře, jeho fenomenální pěvecký talent. Ač byl Václav Bednář o pouhých šest let starší čili de facto vrstevník. Vzácná kolegialita pěvce stejného oboru! Když hostoval Václav Bednář v Plzni Kalinu v Tajemství, vzkazoval mi pan Hořický: „Koukej se jít podívat, to něco uslyšíš, je to náš nejlepší barytonista, úžasný hlas!“ Témbrově se právě Václavu Bednářovi Josef Hořický do určité míry podobal. Rovněž svítivými, lesklými výškami. Podobně jako Václav Bednář vynikl i Josef Hořický krom Smetanova a Dvořákova díla také v tvorbě Zdeňka Fibicha. Jako Přemysl v Šárce a zejména obtížný, vysoce exponovaný part Prospera v Bouři.Byl panem Vokem, nejen oním Smetanovým v Čertově stěně, ale také oním Pauerovým v jeho zdařilé opeře Zuzana Vojířová, pod taktovkou Bohumíra Lišky a v režii Bohumila Zoula. Premiéru tehdy z Plzně v roce 1965 přenášela dokonce přímým přenosem Československá televize. Ve světové tvorbě jsem již připomněl jeho Alfia i Tonia obou známých veristických operních jednoaktovek. Obě tyto barytonové role pokládám za Hořického špičku. Alfia jako neobyčejně plastický jevištní výkon. Tonia na tehdejší druhé premiéře, kdy podal vskutku mimořádný, možná i svůj životní výkon. Jeho Prolog mi proto dodnes zní v uších. Herecky byl až do detailů vypointovaným Scarpiou v Pucciniho Tosce.Hrálo se v překladech a ono každé to slůvko mnohem víc ve výrazu vynikalo, než je tomu dnes v originálech a s titulky. Hořický měl navíc také výraznou deklamaci a výslovnost. Výtečný byl jeho Jago ve Verdiho Otellovi. Musel se také snažit vedle takového Otella, jakým byl Jaroslav Hlubek, při jehož průraznosti výšek se zmocňoval diváka pocit, že se snad zřítí lustr plzeňského divadla přímo do auditoria. Však také německý kritik, operní znalec, s úžasem ex post napsal, že viděl vlastně svého nejlepšího Otella v životě v malém divadle v Plzni.  S výrazným triem pěvců Hlubek – Hořický – Machotková.

V ruské tvorbě Josef Hořický ztvárnil výrazně a dokonce bez alternace titulní partii Borodinova Knížete Igora. Velkou pozornost vzbudil u odborné poroty, navrhující ceny, sugestivní interpretací titulní role Čajkovského Mazepy, za kterého získal roku 1958 Cenu Divadelní žatvy (obdoba dnešní Ceny Thálie).Jako otec Germont dovedl tak vtáhnout diváka do děje Verdiho Traviaty, že při jeho slavné árii často tekly divákům skutečné slzy pravdivostí jeho silného výrazu. Ztvárnil i Verdiho krále Amonasra v Aidě.Na dochované vzácné fotografii je zde zachycen v roce 1959 spolu s pozdějším tenoristou Národního divadla v Praze – Zdeňkem Jankovským jako Radamem. Nemohu nevzpomenout jeho jevištně tak šarmantního a elegantního Escamilla v Carmen, ale i velkou titulní roli Verdiho Nabucca. V roce 1974, když slavil své šedesátiny, byl doktorem Karlem Vašatou obsazen do titulní role Verdiho Falstaffa (spolu se svým celoživotním alternantem barytonových rolí, basbarytonistou Karlem Křemenákem). Nejen na konci kariéry se stal jeho výraznou rolí Janáčkův Revírník v Lišce Bystroušce, kde opět síla pravdivosti i životní moudrosti byla nezapomenutelná. Ostatně i jeho uchopení malé role Stárka v Její pastorkyni bylo neobyčejně výraznou hereckou kreací. V již penzijním věku se zajímavě mohl vrátit do operety, v níž kdysi v mládí začínal v Praze. A byla to právě Nedbalova Polská krev, kde ovšem v roce 1979 již namísto milovníka Bola ztvárnil kouzelně starého Zarembu. Jeho árie o diplomacii sklízela vždy aplaus publika. Připomenu jen, že Plzeň vždy měla a má samostatný operetní soubor. A jeho tehdejší hvězdy – Květa Hanková a Karel Tišnovský – byli věrní žáci pana Hořického, který jim byl v letech kariéry hlasovým poradcem.Pan Hořický měl ale jednu vášeň, která mu na jevišti občas způsobila nesnadné chvíle. Byl totiž náruživý kuřák. A dost silný, dvacet i třicet cigaret denně byla běžná norma… Dokonce ani před představením si neodpustil své cigarety. Což mu způsobilo chronický zánět průdušek se zvýšenou tvorbou hlenu. Dodnes se divím, že si neodpustil tenhle zlozvyk… V den představení jen brumendoval a měl docela zajímavý recept proti trémě. Nezkoušet si moc v den představení rozsah: „Jen rozcvičuj brumendem, ale nezkoušej vůbec naplno rozsah!“ Na můj zjevně překvapený pohled zareagoval: „A co když zjistíš, že ti to nejde, a večer na jeviště stejně musíš? Tak si potom tu nejistotu poneseš s sebou na jeviště. Nic nezkoušet je pro psychiku lepší…“ Musel mít patrně velké dispozice od Boha, nedovedl jsem si takové počínání představit. Ale zpětným pohledem musím přiznat, že něco na této filozofii přípravy pro večer asi bude.Pěvec má na rozdíl od spisovatele, skladatele, malíře či sochaře veliký handicap. Žije de facto jen ve své přítomnosti. Co vytvoří herec na jevišti, zaniká odchodem tvůrce ze scény. Proto i častá úzkost pěvců a herců z pomíjivosti jejich díla, ač je stojí přemnoho celoživotních sil. To, co herce přežije, jsou vlastně jen vzpomínky diváků.  Citlivých, vnímavých a vděčných diváků, ti jsou snad jedinou náplastí na velkou pomíjivost interpretačního umění. Sám mám trochu neblahý pocit, že na výraznou osobnost Josefa Hořického je dnes vzpomenuto naposledy. Dokonce i hrob pana Hořického v Plzni, kde zemřel 18. května 1985, prý ještě do nedávné doby velmi pečlivě udržovaný, zmizel, byl náhle zrušen. Vykřičník pomíjivosti pěveckého údělu jako by tímto aktem byl ještě více zdůrazněn.

Opera Plus děkuje za poskytnutí fotografií archivu Divadla J. K. Tyla v Plzni
Foto Věra Caltová, archiv 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat