Vyšla obdivuhodná kniha Jiřího Zahrádky o naději a zklamání Leoše Janáčka

Kniha opět fascinuje precizním zpracováním detailních znalostí archivních materiálů, stejně jako šíří a hloubkou badatelského pohledu. Jiří Zahrádka je docent na Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně, pro janáčkovskou specializaci je jistě určující, že svou badatelskou základnu léta formuje jako kurátor janáčkovských sbírek Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. S Janáčkovým Brnem nás seznamuje jeho kniha Divadlo nesmí býti lidu komedií – Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně i praktická a neméně objevná Po stopách Leoše Janáčka – Průvodce Brnem.

Jiří Zahrádka je exkluzivní editor Janáčkových děl pro nakladatelství Universal Edition ve Vídni, Editio Bärenreiter v Praze a mnichovské G. Henle Verlag; z operních děl, která zpracoval pro kritickou edici, je to Šárka, Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky, Osud, Věc Makropulos, k vydání připravil i některá díla symfonická, nejenom Glagolskou mši, Tarase Bulbu, Sinfoniettu či Žárlivost, mnohé sbory i díla komorní, včetně Zápisníku zmizelého, klavírní V mlhách či 1. X. 1905 – Z ulice. Editorský elán tříbil a posílil u svých významných kolegů, Sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella, autora nejobsažnější monografie Leoše Janáčka, do níž přispěl velmi specifickou studií Janáčkovy finanční poměry I: do roku 1903; II. 1904-1914; III: 1915-1918; IV: 1919-1928; V: Poslední vůle a pozůstalost. Tyto kapitoly o Janáčkových ekonomických poměrech mnoho napovídají o každodenní realitě skladatelova života, neodmyslitelně spoluvytvářela jeho tvářnost tvůrčí.

Fundované a precizní studium Janáčkových notových autografů i písemností, korespondence, deníkových záznamů, fejetonů, novinových reflexí a velké spousty dalších historických pramenů dává autorovi hlubokou studnici doslova živé vody, kterou nám poskytuje ve vzácných nádobách svého literárního zpracování.

Osud a Výlety páně Broučkovy: Opery Janáčkových nadějí a zklamání je kniha dvou dílů, prvý patří opeře Osud. Studie respektuje chronologii kompozice opery, názvy kapitol hovoří jasně: Cesta k Osudu. Do děje vstupujeme dvěma určujícími událostmi roku 1903, devětačtyřicetiletý, téměř neznámý skladatel dokončil Její pastorkyni a prožívá největší tragédii svého života, zemřela dcera Olga. Jak dále… Andělská sonáta. Román přítele Josefa Merhauta našel u Janáčka velkou inspirační resonanci, hledání smyslu života po ztrátě dítěte prožili oba, literát i skladatel. Janáček dokonce putoval na Svatý Hostýn, kruciální místo děje románu, ovšem plány uvažované opery zhatilo Merhautovo odmítnutí vypracovat libreto. Osudové setkání: V Luhačovicích v létě 1903 okouzlila Janáčka Camilla Urválková, dáma, která svým dívčím románkem uvízla v epizodní opeře Ludvíka Vítězslava Čelanského Kamilla, uvedené roku 1897. Janáčkovo osudové setkání nastartovalo rovněž operu, Osud. Veškerou identitu vztahu paní Camilly a Leoše Janáčka odkrývá korespondence, Janáčkovy fejetony i vzpomínky manželky Zdenky a Marie Stejskalové, hospodyně u Janáčků. “Moje Luhačovice“ – Píše Leoš Janáček je Janáčkův fejeton, vyšel v časopise Hlídka 1903. Vykresluje genia loci i genia musicae, zahrnuje i dojmy ze setkání s paní Camillou, některé nápěvky z hovorů lázeňských hostí se ve stylizované podobě dostaly do opery Osud.

Charpentierova Louise – opera otevírající nové obzory nám sděluje, v čem byla tato opera pro Janáčka inspirativní, též jaké poznatky vlastní tvůrčí odlišnosti mu nabídla. Jiří Zahrádka poukazuje i na Janáčkovo podvědomé souznění s námětem, on také zakázal dceři Olze vztah k muži, který neodpovídal jeho rodičovskému gustu. Zadání jasné, děj v mlhách: v listopadu 1903 odstoupil Janáček od svého úvazku na učitelském ústavu a vrhl se naplno do kompozice. O libreto požádal Fedoru Bartošovou, ta mu veršovanou verzi Plamenné růže, jak zamýšlela titul opery, dala už na konci roku 1903 a ochotně zpracovávala všechny Janáčkovy návrhy a proměny. Její vzpomínky i korespondence dává detailní nástin postupu práce, Janáčkovo postupné utváření syžetu díla.

Všechno špatně – zpátky ke kořenům? Je stručná epizoda Janáčkovy prosby Gabriele Preissové o výtisk její dramatické prvotiny Gazdina roba. Mínil ji komponovat? 8. Krátce a nově: Autograf opery Osud se nedochoval, neboť Janáček, když se roku 1910 stěhoval do domečku na Smetanově ulici, se rozhodl spálit všechny své rukopisy, které existovaly v opisech. Jiří Zahrádka odkrývá a komentuje práci na Osudu, jak ji sporadicky přibližují úpravy a vpisy v opisu partitury pořízeném Josefem Štrossem a v klavírním výtahu Hynka Svozila. Národní divadlo v Brně – alespoň nějaká jistota dává vhled do veškerého procesu příprav k uvedení Osudu, operu si v roce 1906 vyžádala k provedení brněnská scéna.

Vinohradské divadlo, sedm let nadějí a zklamání. Revize textu i partitury detailně zkoumá všechny návrhy změn na vylepšení díla, které podnítila nová operní scéna Vinohradského divadla, příslib premiéry a Janáčkova touha dobýt Prahu. Další vinohradské otálení sleduje příčiny, jež zhatily provedení Osudu, provozní problémy nového divadla, též distanční postoj umělců k náročné novince. Když soud, tak soud. Skladatel právem požadoval na Vinohradském divadle uvedení díla, jak bylo sjednáno; po dlouhém čase všelijakých nepříjemných vleklých peripetií si v roce 1914 vyžádal vrácení partitur. Konec špatný – všechno špatné: Vrácené partitury a časový odstup odstartovaly cizelaci díla. Janáček provedl v opeře další změny, o přepracování libreta na hudbu již zkomponovanou požádal Josefa Serafína Procházku a Jaroslava Kvapila, vyslechl kritické stanovisko Maxe Broda a Osud odložil mimo svůj zájem propagace, operu nikdy neslyšel.

Vzkříšení Osudu bylo v roce Janáčkových nedožitých osmdesátin 1934, a to v brněnském rozhlasovém vysílání pod taktovkou Břetislava Bakaly. Prvé scénické nastudování uvedlo Státní divadlo v Brně 1958. Kritickou edici Osudu vypracoval Jiří Zahrádka pro nakladatelství Bärenreiter 2016. Kapitola Závěrem má slova významná: „Jazyková stránka libreta a celková dramaturgie se jeví dodnes jako problematická… po hudební stránce je Osud doslova skvostem.“ Jiří Zahrádka sumarizuje veškeré kompoziční novum, originalitu, kterou Janáček, autor nejprogresivnějších děl světové operní literatury první poloviny dvacátého století, právě už v Osudu úspěšně a výrazně uplatnil.

Druhý díl knihy Výlety páně Broučkovy je víc než třísetstránková detailní zpráva o vzniku a tvorbě následné opery, kterou na rozdíl od Osudu skladatel zažil i v úspěšné premiéře.

Vstupní kapitola A opět jak dál… si všímá Janáčkovy snahy najít další téma, libreto pro další operu. Po úspěšné premiéře Její pastorkyně v lednu 1904 v Brně v divadle na Veveří začali literátští přátelé nabízet skladateli svá díla. Karel Dostál-Lutinov libreto Honza hrdina, Josef Merhaut román Vranov, Quido Maria Vyskočil veršovanou mysteriózní hru Duše zvonů. Janáček sám uvažoval o Stroupežnického Paní mincmistrové i Tolstého Anně Karenině, znova se zaobíral Gazdinou robou Gabriely Preissové, snad i Maryšou bratří Mrštíků. 2. Konečně ten pravý námět – Pravý výlet pana Broučka do měsíce. Tento „nový genre feuilletonové causerie fantasticko-satirické“ znal od prvého knižního vydání Broučkova putování 1888, na verše Svatopluka Čecha už dříve napsal sbor Naše píseň, orchestrální Šumařovo dítě nese děj jeho balady. Jiří Zahrádka uvádí Janáčkovo prozíravé zajištění autorských práv ke zhudebnění, Rychle do práce sleduje, kdo bude libretistou, kdo bude s to vyhovět Janáčkově dramatické představě?

Spolupráce s Karlem Maškem představuje pražského libretistu, novináře a dramatika a Maškovo zpracování děje Čechovy povídky i Janáčkovo neúprosné stanovisko vlastní vize, jež znamenalo Maškovu prosbu o ukončení spolupráce. „Případ“ Moor: náhlé zjištění, že také Karel Moor komponuje Výlet pana Broučka na měsíc, operetu, dokázali oba skladatelé noblesně vyřešit, nenarušilo jejich přátelství. Nikdo nechce na Čecha psát osvětluje Janáčkovo svízelné hledání libretisty, oslovil přítele Karla Elgarta-Sokola a básníka Josefa Holého, odmítli oba. Zikmund Janke získán – to luhačovický spisovatel a lékař zveršoval libreto, Janáček je do své kompozice přepracoval, po čase vyžádané další obměny a pasáže už vůbec nepoužil a spolupráce skončila.

Začalo to Mecenášem… František Gellner. Píseň Mecenáše byla prvá, co si u brněnského literáta a karikaturisty Lidových novin Janáček vyžádal. Jeho vtipné veršovánky mu v mnohém vyhovovaly, spolupráci ukončila tragédie, Gellnerovo povolání na frontu do Haliče a smrt. Tonoucí se stébla chytá – Josef Peška a František Serafínský Procházka: Jiří Zahrádka detailně odkrývá Janáčkův tvůrčí proces, jak během kompozice měnil dějové rozvržení, sled i počet jednání, libreto si vytvářel sám, literáta potřeboval k završení svých nápadů. Oslovil Josefa Peška. Renomovaný libretista oper Kovařovicových se kriticky vyjádřil k zaslanému libretu i Čechově námětu, navrhl místo sebe F. S. Procházku. Janáčkovy představy děje vycházely z jeho originálních zásad skladebných a spájely se velmi nesnadno s básnivou vizí libretistů, z Procházkových vstřícných návrhů a změn skladatel nepoužil žádnou. V urputně soustředěném tvůrčím zaujetí opomněl společenský kodex spolupráce a pro závěr opery a dokončení libreta oslovil naráz dva slovutné básníky: Vlídný Dyk a ostrý Mahen. Janáčkovo faux pas si spisovatelé spolu vyříkali, aniž by zkřivili či zhatili své přátelství. Skladateli dal Jiří Mahen striktní zákaz užít jeho text a žádal satisfakci. Akční spolupráci s Dykem uťalo v listopadu 1916 jeho zatčení za velezradu a deportace do Vídně.

Krátké intermezzo – Živá mrtvola připomíná nabídky literátů na operu, které během mnohaleté práce na Broučkovi skladatel dostal, na Jánošíka dokonce dvě, od Karla Vojtěcha Prokopa a své drama stejného námětu poslala i Františka Svobodová-Goldmannová, F. S. Procházka poskytl Krále Ječmínka, vyšel v roce 1906. Janáčka však roce 1916 silně oslovilo drama L. N. Tolstého, souznělo s epizodami jeho života, emočně nabitém přátelstvím s Gabrielou Horvátovou a krizí vlastního manželství. Dochovaly se autografní listy prvních scén opery Živá mrtvola, torzo díla, ke kterému se nevrátil. Rychle dokončit a odevzdat je chvatný návrat k Broučkovi, dynamizovala jej úspěšná premiéra Její pastorkyně v květnu 1916 v Národním divadle a skladatelova touha zadat divadlu co nejdříve operu další. Nastartoval kolotoč úprav, opisů, konzultací a reakcí Maxe Broda. Vstřícný F. S. Procházka vyhotovil všechny konečné úpravy, v březnu 1917 byl dokončen opis partitury kopistou Václavem Sedláčkem. Devítiletá náročná a spletitá práce na Výletech pana Broučka do měsíce má však své pokračování.

Jak ze všeho ven… Výlet pana Broučka do XV. století. Janáček dostal souhlas dědiců Svatopluka Čecha zpracovat povídku Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století a F. S. Procházka se hbitě pustil do sepsání libreta s podmínkou „volná ruka v každém směru“. Jiří Zahrádka označuje za heroický výkon obou spolupracovníků, „když dali vzniknout celé opeře za pouhých devět měsíců“. Dokončení datuje 12. prosince 1917. Kapitola Nakladatelé stopuje veškerá jednání s Hudební maticí a redaktorem Otakarem Nebuškou od června 1916, nejprve o vydání klavírního výtahu Pravého výletu pana Broučka do měsíce a jeho návrhů na konečnou úpravu díla. Pak následovala jednání o vydání celé bilogie Výletů páně Broučkových. Do hry vstoupilo berlínské nakladatelství Drei Masken Verlag i vídeňská Universal Edition a ředitel Emil Hertzka. Vyřešily se i veškeré podíly tantiém a v říjnu 1919 vyšel v Universal Edition klavírní výtah, v dubnu 1920 pak textová knížka v českém jazyce.

Poprvé a naposled – první nastudování opery v pražském Národním divadle. V premiéře se v pražském Národním divadle odehrály pouze Výlety páně Broučkovy, zato Brno uvedlo celkem osm světových premiér Janáčkových oper. Širtink není, premiéra nebude vtipně odkrývá jednu z překážek v přípravě pražské premiéry, nedostávalo se širtingu, speciální tkaniny, potřebné k vytvoření kulis. Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy. Jeden do měsíce, druhý do XV. století je Janáčkův fejeton v Lidových novinách. Nová naděje popisuje ještě nedořešená jednání s Universal Edition, angažovanost Karla Kovařovice i Otakara Ostrčila pro nastudování umělecky náročné opery, nevoli pěvců zpívat obtížné role i Janáčkovy úpravy rozsahu partů. Leoš Janáček Výlety páně Broučkovy je Janáčkův fejeton zveřejněný v Hudební revue. Hořká pachuť premiéry znamená jistou hořkost Janáčkovu, na premiéru 23. dubna 1920 nepřijela Kamila Stösslová, ani manželka Zdenka a mnozí pozvaní hosté, společnost mu dělal oblíbený žák Osvald Chlubna. Kvalitně nastudovaná opera byla vlídně přijata, náhledy recenzentů různé, Zdeněk Nejedlý vytasil opět své odpudivé útoky na Janáčka a jeho tvorbu.

Vděčnost – láska – úcta. Cesty Janáčovy dedikace patří v různé podobě, rozsahu a konečné platnosti Karlu Kovařovicovi, Gabriele Horvátové a též prezidentu Masarykovi. Vztahy a setkání těchto dvou osobností jsou stopovány podrobně. 7. Matěj Brouček a Max Brod: Janáček stejně jako Universal Edition a Eduard Hertzka požádali Maxe Broda o překlad Výletů páně Broučkových do němčiny. Stať prezentuje jeho názory, jeho návrhy na úpravu díla i definitivní odřeknutí překladu. Zpět k operní burlesce: v roce 1921 obdržel Janáček za Výlety páně Broučkovy výroční cenu Československé akademie věd, v květnu 1926 premiérovalo Výlet pana Broučka do měsíce Městské divadlo v Brně, šéf opery František Neumann vyžádal mnohé změny a škrty, režíroval Vilém Zítek, scénu vytvořil skvostně Josef Čapek. Další osudy opery: Národní divadlo v Brně provedlo komplet Výlety páně Broučkovy v listopadu 1937 v nastudování Milana Sachse. Spolu s korepetitorem Vilémem Tauským a s dobrozdáním Vladimíra Helferta provedli rozsáhlé instrumentační úpravy. Úspěšnou inscenaci na scéně Františka Muziky režíroval Rudolf Walter. Komplet bilogie vysílal rozhlas v nastudování Otakara Jeremiáše v roce 1936, a to v původní verzi z roku 1917. Kritické vydání opery vydala v edici Jiřího Zahrádky Universal Edition 2003.

Místo závěru několik postřehů je Zahrádkova znalecká charakteristika dokonalé shody slova, myšlenky a hudby v Osudu i Výletech páně Broučkových, originální užití leitmotivů, inspirační reálie pro hudební poetiku, i krásy Prahy, výjimečnost instrumentace v broučkiádě včetně skleněné harmoniky (žel se neužívá), dud (jejich part hrají hoboje a fagoty) i varhan, též jemnost satiry, i vtipně vkomponované reflexe na nechutné výpady Zdeňka Nejedlého vůči Janáčkově tvorbě i nápěvkové metodě. Dodatek – Viktor Dyk: „Výlet na měsíc“ je Dykův článek o spolupráci zveřejněný v Národních listech 1920, Viktor Dyk: Vzpomínka na Leoše Janáčka vyšla v Lumíru 1928, Jiří Mahen: Jak jsme dělali s Janáčkem libreto popisuje anabáze spolupráce, vyšlo v Kulturním zpravodaji Panorama 1929.

Tyto recenzní řádky, doteky jednotlivých kapitol a statí jen velmi stručně napovídají, kolik faktů, objevů, plně vyčerpávající obsažnosti a nedozírné práce kniha Jiřího Zahrádky obsahuje, kolik nových znalostí nabízí. Každopádně kniha dosvědčuje, jak velkou soustředěnost a obdiv svého díla geniální Moravan stále více získává.

Kniha Osud a Výlety páně Broučkovy: Opery Janáčkových nadějí a zklamání je ve dvojjazyčném, česko-anglickém vydání a obsahuje vše, co vědecká publikace vyžaduje, má detailní Poznámky k textu, odkazy na citace, Soupis nastudování, Glosář vybraných osobností, Výběr použité literatury, Soupis vyobrazení je jich 144 mnohé unikátní, Rejstřík jmen. Důležitá, výstižná, plně obsažná je Stemma, strom či zdroj všech pramenů a jejich návaznost, znázorněná i graficky.

Jiří Zahrádka je nadán i vkladem literárním, tudíž jeho badatelské, detektivní pátrání dostává ve výsledku tvar objevného, napínavého příběhu Janáčkových nadějí i zklamání, tvůrčí vize a jeho originálního startu velké éry světové moderní opery.

Jiří Zahrádka: Osud a Výlety páně Broučkovy: Opery Janáčkových nadějí a zklamání
Překlad do angličtiny: Graeme Dibble
Vydalo nakladatelství Host a Moravské muzeum 2023
504 stran, 1. vydání