Slavnostní koncert byl věnován Libereckému kraji, bez jehož finanční pomoci a dlouhotrvající podpory by se festival nemohl rozvinout do takové šíře a kvality. Nezapomnělo se však poděkovat i dalším partnerům, sponzorům a mecenášům. Během čtyřiadvaceti let trvání festivalu se uskutečnilo 423 koncertů, na kterých vystoupilo 5600 interpretů a vyslechlo je 70 000 návštěvníků na deseti místech v Sasku a třiačtyřiceti místech v Česku. Díky obětavosti festivalového týmu vedeného ředitelem Martinem Prokešem a invenci uměleckého garanta Tomáše Jamníka se letošní 24. ročník festivalu Lípa Musica zařadil k těm nezapomenutelným.
V úvodu večera byl dán prostor dvěma představitelům Libereckého kraje, náměstkyni pro kulturu Květě Vinklátové a náměstkovi pro dopravu Janu Svitákovi. A nebyla to slova zdvořile formální, vždyť oba mají k Lípě Musice vřelý osobní vztah od samého počátku festivalu. Květa Vinklátová vzpomínala na úklid kostela v Drchlavě, zdevastovaném katolickém mementu obce poznamenané odsunem německých obyvatel. Připomněla brigádu, které se v pracovním odění zúčastnili mecenáši i ředitel festivalu Martin Prokeš. To vše proto, aby se zde mohl konat jeden z festivalových koncertů Dřevěný Kristus.
Přiznala se, jaké dojetí i hrdost cítila, když v Kamenickém Šenově byly vydraženy čtyři lustry vyrobené tamější firmou Preciosa – lustry a výnos tři sta tisíc korun putovaly Nadačnímu fondu Ozvěna, který finančně i důležitými radami pomáhá rodinám s dětmi se sluchovým postižením. Slova Jana Svitáka o festivalu pořádaném srdcem s pokorou a úctou vyjádřila poselství festivalu, který již čtyřiadvacet let buduje sounáležitost nejen hudebníků a posluchačů, ale i dvou zemí – Česka a Saska. Ostatně motto letošního 24. ročníku Hudba a lidskost vyzdvihl i velvyslanec Spolkové republiky Německo v České republice Peter Matthias Reuss.
Jak se uzavřel letošní 24. ročník festivalu? Oslavou vášnivé hudby a vystoupením českých sólistů a německých souborů. Koncert nazvaný Misa a Buenos Aires přinesl hudbu Ástora Piazzolly, Wojciecha Kilara a Martína Palmeriho v podání Komorního orchestru Drážďanské filharmonie s uměleckým vedoucím Wolfgangem Hentrichem, Filharmonického sboru Drážďany, vedeného sbormistryní Iris Geißler, hráče na bandoneon Jakuba Jedlinského, všestranné umělkyně Gabriely Vermelho, pro ten večer v úloze zpěvačky, a klavíristky Kateřiny Ochmanové.
Večer byl orámován veleslavným Libertangem Ástora Piazzolly – v úvodu v podání drážďanského sboru, komorního orchestru a Kateřiny Ochmanové, na závěr pak zaznělo i jako přídavek, v němž se ke zmíněným umělcům přidali i Jakub Jedlinský s bandoneonem a Gabriela Vermelho zpěvem. Úvodní provedení upoutalo již samotným nástupem sboru, jehož členové přicházeli do čtyř vyvýšených řad z různých stran ve stylizovaném tanečním kroku, oblečení do černého s červenými doplňky.
Skladba, kterou autor poprvé provedl v roce 1974 v Miláně, kam se na čas uchýlil, nespokojený s politickým vývojem v Argentině, je vnímaná jako tvůrčí přechod autora od klasického tanga k nuevo tangu, které přináší nové hudební prvky do tradiční formy tanga. Ačkoli Piazzolla napsal Libertango jako instrumentální, sám jej poprvé hrál na bandoneon a později zazněla i v úpravách pro kytaru, violoncello, smyčcové kvarteto, hammondky, flétnu, harfu i perkuse, byla tato populární skladba opatřena v roce 1990 textem, v němž uruguayský básník Horacio Ferrer zdůraznil téma svobody. To otevřelo cestu i ke zpívaným verzím. Myslím, že zakopaný pes, proč mi v pečlivém nastudování drážďanského sboru chyběl původní náboj, energie, temperament a emoce, tkví právě v opuštění originálního znění skladby pro hudební nástroj. Kateřina Ochmanová sice vzorně podporovala rytmický řád provedení, ale klavír nebyl vůdčím prvkem. Libertango v přídavku, v němž měl hlavní slovo bandoneon (vedle sboru, který náhle jen zásadnímu nástroji přizvukoval, byť nezpíval o nic méně zaujatě než na začátku), dostalo rázem šťávu.
Další Piazzollovou skladbou večera byl melancholicky laděný Oblivion, v němž se zaskvěl vedoucí komorního ansámblu Wolfgang Hentrich, jehož houslím autor přisoudil téma prostupující skladbou, kterému ostatní nástroje přizvukují. Ocenění zaslouží výborná souhra členů ansámblu.
Mezi obě Piazzollovy kompozice byla včleněna symfonická báseň Wojciecha Kilara Orawa. Polský skladatel se na programu neocitl náhodou. Kraj, kde je Lípa Musica doma, je součástí česko-německo-polského trojmezí a hudba jednoho z nejpozoruhodnějších polských tvůrců byla ozdobou večera. Kilar, který v šedesátých letech patřil k polské hudební avantgardě a byl autorem hudby k zásadním filmům polské kinematografie (Zanussi, Wajda, Kieślowski, Polański aj.), v průběhu let proměňoval svůj hudební jazyk směrem, zjednodušeně řečeno, k minimalismu a duchovní tvorbě.
V roce 1974 napsal své zlomové dílo Krzesany, inspirované lidovým tancem z tatranského goralského Podhalí. Podhalským folklorem je prostoupená i meditativní Orawa z roku 1986, čtvrtá skladba „tatranského cyklu“ (Krzesany, Kościelec 1909 a Siwa mgła). Autor ji původně napsal pro komorní smyčcový orchestr, jak však nabývala na popularitě, vznikly úpravy pro smyčcové kvarteto, dvanáct saxofonů, akordeonové trio, osm violoncell ad.
Interpretace skladby, jejíž minimalistické výstavbové prvky putují orchestrem, opakují se, zmnožují a zase ztenčují do dvou tří nástrojů nebo sóla houslisty, se Komorní orchestr drážďanské filharmonie chopil s porozuměním, erudicí a nepřeslechnutelnou muzikalitou. Absence vůdčího tématu vede posluchače k soustředění na orchestrální barvy a tok hudby. Němečtí hráči skvěle vystihli plynutí skladby, přebírání hlasů jednotlivými nástroji bylo přirozené jako dýchání, rytmická repetitivnost vedla k uhrančivosti, dynamické proměny k ještě hlubšímu vnímání. To, jak komorní ansámbl ztvárnil závěr – chaos, zmatení jazyků, po kterém přichází lidové téma ústící takřka v chorál – bylo obdivuhodné. Závěrečný výkřik všech muzikantů byl nejen zamýšlenou autorskou pointou, ale i stvrzením kompaktnosti provedení.
Vrcholem večera byla Misa a Buenos Aires (Misatango) současného argentinského skladatele, Martína Palmeriho, inspirovaná Piazzollovým stylem nuevo tango. Melodie, rytmus a instrumentace vycházejí z tanga, skladba však také obsahuje prvky chrámové hudby, příkladem jsou fugy v úvodu a závěru částí. Léty prověřené kompoziční postupy a prvky tanga se vzájemně obohacují, text latinské mše souzní s energií jihoamerické hudby. Misatango poprvé zaznělo v roce 1996 v Buenos Aires, ohromné popularity se mu dostalo po provedení u příležitosti intronizace papeže Františka, pocházejícího z Argentiny, v roce 2013 v Římě.
Posluchačovu pozornost a okouzlení podněcuje napětí mezi zavedeným liturgickým textem mešního ordinária o šesti částech – Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei – a citovostí a nespoutaností hudby. Obsazení je bohaté. Vedle smyčcového orchestru a smíšeného sboru mají zásadní úlohu bandoneon, mezzosoprán a klavír. Právě bandoneon je spojnicí mezi mší a tangem a je podstatným nástrojem, kterému jsou přisouzena sóla, dialogické formy (s klavírem, mezzosopránem či s houslemi), melodie i výrazná rytmizace celku.
Jakub Jedlinský, zkušený hráč na akordeon i bandoneon, hrál svůj nikterak lehký part se samozřejmou technickou zběhlostí, citem pro leckdy zákeřný rytmus a porozuměním stylu skladby. V části Benedictus se sólový bandoneon stal lkavě vemlouvavým, melodickým a přitažlivým nástrojem. Potěšení ze souhry bylo slyšet i vidět nejen v Jedlinského projevu, ale i u ostatních účinkujících. Posluchače zaujala Gabriela Vermelho, zpěvačka, houslistka, hráčka na kvinton, skladatelka a hudební experimentátorka, která v sólových partech jednotlivých částí využila řadu poloh svého širokého technického a výrazového rejstříku.
Silný účinek vyvolala syrovost jejího hlasu na hranici libého zvuku, která ostře kontrastovala s obsahem textu obracejícího se k Bohu. V části Sanctus se pak její hlas blížil andělskému zpěvu, který povýšilo něžně vemlouvavé violoncello, v závěrečném Agnus Dei pak dodala svému projevu silnou naléhavost.
Bravurně hrála i klavíristka Kateřina Ochmanová, jejímuž nástroji autor přisoudil jak obtížná sóla, tak roli nástroje stvrzujícího rytmický základ skladby. Osvěžující byl dialog klavíru s bandoneonem s využitím úderů či ťuknutí do dřevěného rámu klavíru či zadrnkáním do strun a údery a plácnutí do kostry bandoneonu.
Pozornost si zaslouží i výkon Filharmonického sboru Drážďany a Komorního orchestru Drážďanské filharmonie, které pozorně a precizně vedla sbormistryně Iris Geißler. Nejenže úspěšně sladila souhru a výstupy sólových nástrojů, ale sbor i orchestr inspirovala ke vřelému projevu. Sbor zpíval na vysoké technické i výrazové úrovni, podal výborný soustředěný výkon. Jeho ztišení byla rozechvívající, pasáž Požehnaný, kdo přicházíš ve jménu Páně, zapěl jako nebeský chór.
Závěrečný koncert festivalu Lípa Musica potvrdil, že severočeští organizátoři se nebojí dramaturgicky experimentovat, protože vědí, že jejich posluchači tuto odvahu ocení. Za více než dvacet let se Lípa Musica stala respektovanou součástí festivalového dění.
Závěrečný koncert festivalu Lípa Musica: Misa a Buenos Aires, Koncert pro Liberecký kraj
2. listopadu 2025, 19:00 hodin
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
Program
Ástor Piazzola: Libertango
Wojciech Kilar: Orawa
Ástor Piazzolla: Oblivion
Martín Palmeri: Misa a Buenos Aires (Misatango)
Účinkující
Komorní orchestr Drážďanské filharmonie
Filharmonický sbor Drážďany
Gabriela Vermelho – mezzosoprán
Jakub Jedlinský – bandoneon
Kateřina Ochmanová – klavír
Wolfgang Hentrich – umělecký vedoucí
Iris Geißler – sbormistr
