Vždycky člověk může selhat
(Profil č. 30 – 25. července 2016 – Manuel Brug)
Máte Lásku Danae ještě vůbec rád?
Mám, dokonce tím víc, čím déle se jí zabývám. Našli jsme pro obsazení tohoto díla – nijak chudého na vražedné party – pro Salcburk výtečné obsazení. Nebylo snadné získat umělce, kteří to chtějí zpívat.
Na obsazení jste tedy měl vliv?
Ten jsem měl v minulosti také – protože jsem nechtěl pracovat s lidmi, se kterými se nenacházím na téže vlně. Ze čtrnácti sólistů Danae jsem neznal jen jednoho. Všechny ostatní návrhy vyšly ode mě.
Dá se ta opera vůbec hrát?
Vlastně jenom jako festivalové představení. Midas je Straussova nejtěžší role – a Jupiter nejnáročnější barytonový part. V Salcburku bude jen minimum škrtů a skoro žádné transpozice směrem dolů. Tak, jak je to napsáno, to nikdo nezazpívá.
Strauss byl přece pragmatik, jak si u něj tak těžké role vysvětlujete?
Možná už sám nevěřil v uvedení. Roku 1944, kdy Goebbels vyhlásil totální válku, se uskutečnilo cosi jako generální zkouška. Při salcburské premiéře roku 1952 už byl Strauss po smrti. Ke svým postavám měl Strauss vždycky vztah a v tomto případě se identifikoval s Jupiterem, s jeho odřeknutím lásky. Skladatel se tak ohlížel zpátky na svůj život.
A jak vypadá orchestrální partitura?
Já jsem opravdu vykoupaný ve všech straussovských vodách – ale tady jsem sám musel žasnout. Po Daphne jsem si myslel, že to je Straussovo nejobtížnější dílo, ale Danae, napsaná roku 1938, ji daleko přesahuje, je neobyčejně komplexní – což interpretaci skladatelova pozdního díla neulehčuje, ale mě to dráždilo. V Lásce Danae jsem vycítil hodně humoru, což k „veselé mytologii“, jak se vyjádřil Strauss, patří, a nadto jakousi olympskou hudbu rozloučení se světem.
Uvidíme to také na jevišti?
Ne. Režisér Alvis Hermanis chtěl zabránit jakékoli vazbě na biografické a politické momenty. Chce dát dílu šanci v podobě orientální pohádky.
Před dvěma roky jste dirigoval v Salcburku Rosenkavaliera, roku 2015 následovala Daphne s Cleveland Orchestra. Je nyní Láska Danae další logický krok?
Určitě – i když jsem si to tak nenaplánoval a přihodilo se to náhodou. V Rosenkavalieru jsem zaskočil za Zubina Mehtu. Místo Daphne se původně měl dávat Otello. Tentokrát se pro Salcburk od začátku uvažovalo o Lásce Danae – návrh vyšel původně od bývalého předsedy Vídeňských filharmoniků Clemense Hellsberga – a pro mě to byla součást intenzivní práce na Straussovi. Kdy jindy se naskytne taková příležitost?
Jak vidíte svou pozici v Salcburku?
Moje práce v oboru opery se vyznačuje krásnou pravidelností, dosud se čtyřmi intendanty. Mám za ty roky luxusní situaci, že mohu dělat jen to, co opravdu chci. S Jürgenem Flimmem to byla roku 2008 Rusalka, 2014 následoval Rosenkavalier s Alexandrem Pereirou, 2015 mi svěřili Sven-Eric Bechtolf a Helga Rabl-Stadler Fidelia. Příští léto budu dirigovat Leara Ariberta Reimanna, na toho se těším – je to úžasné dílo! Pak bude pauza, ale už jsou předběžné dohody na rok 2019.
Přijdou pro vás v budoucnosti v úvahu také jiná divadla?
Jednám s milánskou Scalou, s bavorskou a berlínskou Státní operou. Je to plán, uvidíme. Vždycky se na cestě vyskytne nějaká překážka. Alexandrovi Pereirovi už jsem musel několikrát odmítnout, ačkoli v Curychu jsme se dopracovali ke 43 společným produkcím. Ale už nebudu dělat kompromisy. Láska Danae bude moje 74. operní inscenace! Jsem otevřený pro nové věci. Zajímají mě díla, obsazení, režiséři. Kde se má co hrát, je mi celkem lhostejné. Opera musí být vždycky riziko.
Vaše smlouva v Clevelandu vyprší roku 2022. Neusilujete o prodloužení?
Ne. Nechávám věci běžet, jak přijdou – ačkoli jsem v Clevelandu neobyčejně spokojen. Je to tam takový biotop, daleko od našeho obvyklého provozu. Mám tam k dispozici krásný sál, výtečný management, loajální sponzory a vnímavé publikum, k němuž se můžu lecčeho odvážit. Na město se 400.000 obyvateli něco úžasného.
Svými koncertními provedeními oper jste tam dokonce vybudoval dočasnou operní scénu.
Pro Cleveland je to krásné obohacení. Orchestr si jednou za rok polokoncertně operu rád zahraje. A také se díky tomu proměnil, stal se flexibilnějším.
Jak je to s návštěvností? Ta je nyní slabší dokonce i ve Spojených státech, kde je klasická hudba v kurzu.
My jsme spokojeni. Nemusel jsem v uplynulých letech nikdy hrát před poloprázdným sálem. Se souborem Joffrey Ballet z Chicaga jsme čtyřikrát uvedli vyprodaná představení Bartókova Modrovousova hradu a Podivuhodného mandarina.
Kvůli premiéře Tří sester Petera Eötvöse v režii Yuvala Sharona jste se po svém odchodu ze Státní opery zase poprvé objevil ve Vídni.
Člověk se nemá ohlížet. Nemám žádné sentimentální ani hořké pocity. Proto jsem také Yuvala Sharona do Vídně přivedl a chtěl jsem vidět, jak si tu počíná. Ale přece jen mě to poněkud zaskočilo, bylo to trochu sebemrskačství. Vstupenku jsem si koupil sám a viděl jsem, že si lidé šeptají, jakmile si mě všimli. Byl jsem rád, když se v hledišti zhaslo a začalo představení.
Postrádáte Vídeňské filharmoniky?
Máme hodně plánů, především zaměřených na Salcburk a operu. Co chtít víc? Nejde mít všechno. Rozhodnutí o odchodu z Vídně totiž nepadlo přes noc.
V březnu zemřel Nikolaus Harnoncourt. Dotkla se vás jeho smrt osobně?
Jistě, s jeho nejmladším synem jsme už dvaadvacet roků přátelé. Znám jeho prostřednictvím celou rodinu a v St. Georgen jsem byl často na návštěvě.
V Pierru Boulezovi zemřel na začátku roku další hudební gigant.
Nejvýznamnější postavy klasického hudebního světa uplynulých padesáti let odešly krátce po sobě. Harnoucourt měl vliv na mé porozumění hudbě, Boulez určoval přes čtyřicet let osudy v Clevelandu. Z nejobtížnějších skladeb 20. století udělal samozřejmost. Jsem zvědavý na další vývoj. S každou takovou velkou osobností se někdo vezl a jiný ji napodoboval. Co teď budou dělat, bez vzorů?
Počítáte se ke špičce rakouské hudební tradice?
To je vnějškové vnímání, takhle neuvažuju. Leckdo mě spojuje s Mozartem, Straussem, Schubertem, ale to nic neznamená. Já se do té tradice narodil, vyrostl jsem takříkajíc z její půdy, ale nenechám se cpát do nějaké zásuvky. Už čtrnáct let jsem profesí poloviční Američan a ty zkušenosti si v žádném případě nechci nechat vzít. Musel bych lhát, kdybych nepřiznal, že jsou mi Franz Schubert a Alban Berg velmi blízcí. Stejně rád ale diriguju Debussyho, Prokofjeva nebo Olgu Neuwirth. A vůbec největší váhu kladu na Bacha.
Nasbíral jste zkušenosti se státně subvencovaným financováním v Evropě i se soukromě hospodařícím americkým systémem. Je z toho nějaké poučení, jak zacházet s penězi?
Velké. V Americe se pořád ptají: Můžeme, musíme, máme si to či ono dovolit? Přesto se řídíme jen tím, abychom vytvářeli nejvyšší kvalitu. Proto bych chtěl realizovat jen skutečně promyšlené projekty.
Pomalu přicházíte do „mentorského“ věku. Jste dobrý učitel?
S tím mám problém, snadno ztrácím trpělivost. Ale rád se starám o své asistenty. A také o sólisty a zpěváky.
V soukromém životě Franz Welser-Möst rád cestuje. Ale ví se, že máte velkou knihovnu u Attersee. Dostanete se vůbec ke čtení?
Já už byl jako dítě knihomol a dodnes čtu hrozně rád, nořím se do literatury od antických Řeků až po Elfriede Jelinek. Knihy jsou dobří přátelé – povolání dirigenta totiž znamená osamělost. Nikolaus Harnoncourt své univerzální vzdělání také načerpal z knih. Na muzice se pozná, jestli je dirigent vzdělaný člověk. Bez četby Schillera nebo Goetheho by se vůbec nemělo dovolit, aby si někdo stoupl za pult s Beethovenovou partiturou. Vždycky může člověk selhat, ale neměl by si to usnadňovat.
***
Franz Welser-Möst (55) byl v letech 1990–1996 šéfem London Philharmonic Orchestra, 1995–2008 opery v Curychu. Od roku 2002 je šéfdirigentem Cleveland Orchestra. Své působení ve funkci hudebního ředitele Vídeňské státní opery po třech sezonách ukončil. V Salcburku diriguje letos v létě popáté operní představení.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
