Vzpomínání a smíření v pokoji nad Brnem

V pondělí jsme oslavili státním svátkem dvaasedmdesát let od konce největších barbarských jatek v dějinách lidstva – druhé světové války a o tři dny později, ve čtvrtek 11. května, byl v luxusních prostorách brněnského NEST Interiéru věnován večer obětem tohoto bezprecedentního krveprolití, a to ve formě vzpomínkového pořadu s názvem Domov je tam, daleko, daleko, daleko. Na tomto koncertu, za nímž stojí brněnský pěvec Jiří Miroslav Procházka, byl skrze židovskou meziválečnou a válečnou poezii, ale zejména prostřednictvím hudby čtyř významných židovských autorů, zločinně zavražděných v nacistických vyhlazovacích táborech, vzdán hold zcela zbytečně promarněným lidským životům, které tento svět pomocí své hudby dělaly lepším místem i ve chvílích, kdy veškerá naděje ve světlo humanity pohasla a kolem nich zbyla jen surová a temná beznaděj po boku nenávisti, jíž je schopen pouze člověk. Jako smíření se s naší minulostí zazněl ve druhé polovině koncertu ve světové premiéře melodram Jiřího Miroslava Procházky.

Úvodního i průvodního slova se svým velice milým a uklidňujícím přednesem zhostil kněz a režisér Jan Hanák, jenž před každou kompozicí kromě věcných informací uvedl posluchače do vzpomínkového rozpoložení i recitací židovské poezie. Díky svému teologickému fundamentu mohl si však dovolit i lehce filozofické výlety.

Koncert zahájily Tři písně Hanse Krásy pro baryton, klarinet, violu a violoncello, jež měly premiéru v Terezíně v létě 1943, rok před jeho smrtí v osvětimské plynové komoře. Jiří Miroslav Procházka vykonal velice záslužnou činnost nejen organizací celého koncertu, ale zejména tím, že se zhostil role sólisty v téměř všech dílech, která ten večer zazněla.

K sametovému klarinetovému sólu Tomáše Krause, jež zahájilo první píseň s názvem Čtyřverší, se po chvíli přidalo violoncello a posléze i viola se zpěvem. Velmi působivé bylo prolínání zpěvu s violou, zatímco violoncello je doprovázelo drobným, ale zvučným pizzicatem. Za pozornost jistě stála i zvuková vyváženost instrumentálního tria, které i v silných dynamikách nepřehlušilo plný, ale přirozený projev Procházkův. Ve druhé větě, Vzrušení, byl zpěv opět prostupován tóny nástroje, tentokrát klarinetem. Právě v těchto místech (stejně jako v části předešlé) byla obdivuhodná zvuková symbióza barytonu s instrumenty, o čemž svědčí i výborná a promyšlená Krásova instrumentace, kdy vedle sebe použil nástroje/hlasovou polohu s podobnou barvou, která je velice příjemná pro poslech a jež se navzájem zvukově doplňuje. Výsledný účin byl tedy téměř jako vokální kvarteto, avšak se subtilní barevnou diferenciací jednotlivých hudebních nástrojů a lidského hlasu. Přátelé, poslední část Krásova písňového cyklu, měla velmi energický a zvučný začátek, ve kterém však opět bylo naprosto vše znamenitě zvukově vybalancováno. Za zmínku jistě stojí velmi exponovaný klarinet ve vrcholu této věty, který si však udržel technickou i výrazovou preciznost i přes určitou tektonickou komplikovanost.

Druhý písňový cyklus, který ten večer zazněl, s názvem Liederbuch des Hafis, zkomponoval ve dvacátých letech minulého století Viktor Ullmann. Jiří Miroslav Procházka se opět velice poutavě ujal zpěvu, zatímco ho hrou na klavír doplňoval Jiří Hrubý. Snad až kabaretní úvod první věty otevřel tento čtyřvětý písňový cyklus, tolik odlišný od toho předešlého. Obě složky, zpěv i klavír, byly velmi samostatné, avšak na druhou stranu i pozorné vůči sobě navzájem. Procházkův projev zněl velice přirozeně a nenuceně, bez jakékoliv námahy, a to i když se pohyboval ve velmi exponovaných pasážích, které by mohly svádět k určitému hlasovému presu. Ve druhé větě s názvem Opilý okouzlil klavírista posluchače svou pozorností vůči náhlým změnám nálad ve zpěvu, které velice bedlivě sledoval a vnímavou hrou podporoval. Třetí větu zahájily uklidňující septakordy klavíru, k nimž se po chvíli velmi ohleduplně připojil rozvážný a téměř nehybný zpěv. V bouřlivém provedení si klavírista i zpěvák pohrávali se subity. Ve vrcholu pak oba velice efektivně, plně a zejména provázaně přednášeli melodické předivo, které se nezastavitelně linulo jako rozbouřená řeka. Závěr reprízy pak odešel do ztracena v jemné a křehké klavírní dohře. V energické poslední větě Lob des Weines klavír, ačkoliv hrál naplno, opět přesně vystihl míru intenzity, kterou mohl vynaložit do forte, aniž by přehlušil zpěváka. Tato část pak končí mocným zvoláním za přispění mohutných akordů v klavíru. Navzdory zvukově plnému a vzrušenému charakteru této části si však Jiří Miroslav Procházka chytře střádal hlasové vyvrcholení až na samotný závěr kompozice.

Třívěté Trio pro smyčce Gideona Kleina, dokončené devět dní před jeho osudovou deportací do Osvětimi, proložilo písňové cykly první poloviny koncertu. Ačkoliv se trio ve složení Jiří Klecker (housle), Julian Veverica (viola) a Štěpán Švestka (violoncello) nedokázalo vyhnout řadě technických nepřesností, celkový výsledek byl velice působivý a prokázal, že je-li hudbě dán obsah vyvěrající ze samotného nitra duše, dokáže zakrýt i povrchové nedokonalosti. Ostinato v úvodu první věty se po nástupu violoncella velmi důmyslně transformovalo do moravské lidové písně, která, ačkoliv se jednalo o klasickou hudbu, nebyla žádným členem tria zbytečně patetizovaná a idealizovaná, nýbrž byla přednesena naprosto přirozeně.

Ve velice dojemném akordickém tématu nadcházejících variací druhé věty jako by Klein předvídal svou brzkou, tragickou a zbytečnou smrt daleko od domova. Nicméně po nástupu variací se charakter hudby mění o sto osmdesát stupňů a objevují se velmi energické pasáže, ne nepodobné hudbě Albana Berga. Tyto rázné úseky jsou však vždy prokládány náhlými vpády lehce sentimentálních pasáží. Ke konci této druhé věty stál za povšimnutí dynamický oblouk ansámblu, ve kterém housle a viola nad plným zvukem violoncella vyklenuly melodii do forte esspresiva, aby záhy pozvolně a přirozeně zeslabily, až odešly v tom nejtišším pianissimu.

Ve třetí větě se objevuje, podobně jako v části první, velmi lidový charakter kompozice, nyní spíše podobný Bartókovi nežli Bergovi, avšak se specifickou moravskou náturou. Ansámbl se opět znamenitě vyhýbal jakémukoliv zbytečnému patosu a moravskou melodiku přednášel velmi zemitě a živelně. Nekompromisní akcenty ve violoncellu podporovaly rurální charakter kompozice, zatímco v houslích a viole se objevovala melodie. Nevyumělkovaný, ale efektní závěr zcela vyhovoval lidovému charakteru celé skladby.

Čtyři písně na text čínské poezie Pavla Haase, zkomponované v Terezíně roku 1944, zakončily první polovinu koncertu. Po boku Jiřího Miroslava Procházky opět vystoupil klavírista Jiří Hrubý. Úvodní píseň Zaslech jsem divoké husy zahájil klavír jakousi „rozsypanou“, avšak poklidnou melodií, ke které se po chvíli velmi pokojně přidal zpěv, jenž přesně vystihl úvodní charakter věty. Jiří Hrubý i Jiří Miroslav Procházka pokračovali ve vynikající reciprocitě, a tak klavírista velmi ohleduplně podpořil charakter slov: „Domov je tam, daleko“. Ačkoliv byl Pavel Haas velice osobitý a originální skladatel, jeho učitel kompozice Leoš Janáček se ve vlivu na tvorbu svého žáka zkrátka nezapře, a tak například ve slovech: „Chladný vánek“ s nastupujícím janáčkovským klavírním doprovodem jako bychom slyšeli samotného mistra. To samozřejmě svědčí i o erudovanosti hudebníků, kteří přesně věděli, kdy onu janáčkovitost Haasovy hudby zvýraznit a jak ji přednést.

Divokou druhou větu zahájilo akordické ostinato, ke kterému se posléze velmi energicky a zvučně přidal hlas. Ve vynikající klavírní mezihře se opět objevil Janáček, nyní však už více haasovský, více jazzový. Tajemný charakter třetí věty byl oběma hudebníky skvěle odlišen od části předešlé; nad basovými tóny v klavíru Jiří Miroslav Procházka opět téměř strnule a mysteriózně deklamoval klidnou melodii. Navzdory nevzrušenému charakteru třetí věty se však v jejím vrcholu jak pěvec tak ani klavírista nebáli velkého a širokého zvuku. V obtížné klavírní dohře třetí věty Jiří Hrubý neměl žádné technické problémy, ba dokonce si v ní mohl dovolit i bohaté výrazové diferenciace.

V poslední části s názvem Probděná noc si klavírista Hrubý velice vynalézavě pohrával s tichem a s načasováním jednotlivých akordů. Na velice vtipnou a lidovou závěrečnou mezihru v klavíru navázal Jiří Miroslav Procházka obyčejným, avšak veselým a plným: „La la la“, kterým celý cyklus i končí. Právě toto banální prozpěvování, které Haas vložil do závěru své skladby, zračí neutuchající, leč předem prohraný boj intelektu s lidskou záští na místě, kde pro naději a rozum není prostor.

Po přestávce vystoupil Jiří Miroslav Procházka v roli recitátora ve svém melodramu s názvem Mea culpa I. a Mea culpa II. na moravského básníka Jana Skácela, který by letos oslavil pětadevadesáté narozeniny. Hudební složky kompozice se ujal Slovanský komorní ansámbl pod taktovkou mladého dirigenta Joela Hány. Jan Hanák velice laskavě uvedl toto dílo, podávaje i záměry samotného skladatele, čímž posluchači blíže osvětlil obsah celé kompozice. Jak řekl Umberto Eco: „Umělecké dílo není uměleckým dílem, dokud ho autor nevysvětlí“, proto představení náplně tohoto melodramu bylo i velmi žádaným, jedná-li se o soudobé dílo, které by bez znalosti skladatelova konceptu vyznělo naprázdno.

Mea culpa I. začala básní Jana Skácela s názvem Co zbylo z anděla. V úvodu zazněly dva akordy v klavíru společně se zvony, po nichž následovala krátká recitace, na kterou opět navázaly úvodní akordy, k nimž se však vzápětí přidal hoboj a cimbál, který byl následován nástupem houslí a klarinetu. Charakter této první věty byl poněkud sentimentální, avšak velmi zajímavě dur mollově ambivalentní a blíže neurčitý. Ve druhé větě používá Procházka kromě dominantního cimbálu, kterého se perfektně zhostil Michal Grombiřík, i plnějšího zvukového účinu prostřednictvím komplexnější instrumentace, leč ve zvučných místech těleso zvukově přehlušovalo recitaci. To samé platilo i o klavíru, který ve fortissimu také bohužel přebíjel zřetelnost básnického přednesu. Ačkoliv Hána velice precizně ovládal celý ansámbl, zvuková stránka orchestru byla patrně až příliš předimenzovaná, a to i navzdory průraznému hlasu Jiřího Miroslava Procházky.

Mea culpa II. byla zahájena básní Kdo potmě pije víno. Pro její zhudebnění zvolil skladatel akordy ve smyčcích a klavíru, nad kterými se line recitační projev, zatímco kontrabas tvoří příjemný zvukový základ. Ke konci této části aplikuje Procházka zlověstné víření bubnů, nad nímž probíhá neúprosný souboj klavíru a cimbálu, do kterého se pak velmi energicky vloží i smyčcové nástroje. Celá kompozice vrcholí monumentální čtyřhlasou fugou, ve které Procházka dokázal své kompoziční nadání s pečlivými kontrapunktickými znalostmi. Ačkoliv je velice působivé téma fugy v neobarokním slohu, nejedná se o bachovskou formu, ale spíše o hindemithovský, snad až thuriovský plán, kdy se po boku lahodných souzvuků objevují náhlé disonance. Dirigent Hána si velice pěkně pohrával s nástupy jednotlivých hlasů, stejně tak i skladatel Procházka zvolil velice účinnou instrumentaci této závěrečné části. Se závěrečným zvoláním: „Už zvony vyzvání“ začaly opravdu vyzvánět zvony, které zněly ještě notnou chvíli po umlknutí recitace a orchestru.

Celá skladba je pak zakončena instrumentální úpravou evangelické písně číslo čtyři sta devatenáct s názvem Mocný Bože, při Kristovu. Její křehký a velebný úvod je přenechán smyčcovému kvartetu, ke kterému se přidává klavír a poté i zpěv Jana Hanáka, po němž nastoupí i cimbál a dechové nástroje. Postupná zvuková augmentace sílí do vznešeného a majestátního závěru, v jehož vrcholu se opět objevují zvony, které celý opus uzavírají.

Jiřímu Miroslavu Procházkovi patří za obrovskou snahu při organizaci koncertu i provádění jednotlivých děl velké uznání, stejně tak každému, kdo se tohoto večera zúčastnil, a to jako hudebník či jako pomocná síla. Je nadmíru žádoucí, aby se podobnými akcemi připomínaly zmařené lidské životy, které se v hodině osudové nevzdaly, ale naopak v neuvěřitelném humanistickém vzepětí povstaly, aby dokázaly, že jejich hudba nelze umlčet tím, že budou odstraněny z povrchu zemského, ale že tu bude ještě dlouho po nich. Tyto osoby dokázaly, že ačkoliv se jich zločinný režim zbavil bez mrknutí oka, ony budou, na rozdíl od jejich bezvýznamných vrahů, stále žít ve své nesmrtelné hudbě.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Domov je tam, daleko, daleko, daleko
Dirigent: Joel Hána
Jiří Miroslav Procházka (basbaryton)
Jiří Hrubý (klavír)
Michal Grombiřík (cimbál)
Milan Bukovský (barový mistr)
Jiří Klecker (I. housle)
Barbara Tolarová (II. housle)
Julian Veverica (viola)
Štěpán Švestka (violoncello)
Marek Švestka (kontrabas)
Tomáš Kraus (klarinet)
Marie Anna Loubová (hoboj)
Jan Šmíd (fagot)
Martin Švec (bicí)
Jan Hanák (průvodce večera)
Slovanský komorní ansámbl
11. května 2017 NEST Interiér Brno

program:
Hans Krása: Tři písně
Viktor Ullmann: Liederbuch des Hafis op. 30
Gideon Klein: Trio pro smyčce
Pavel Haas: Čtyři písně na text čínské poezie
=přestávka=
Jiří Miroslav Procházka: Mea culpa