Vzpomínejme na Zdeňka Košlera

Zápisník Jindřicha Bálka (89) 

Když před dvaceti lety, 2. července 1995, zemřel Zdeněk Košler, bylo těžké se vyhnout pocitu, že osud bývá nespravedlivý. Teprve v sedmašedesáti letech odešel dirigent, který byl vždycky zárukou precizní umělecké práce, a dnes také můžeme říct, že poslední výrazný dlouhodobě působící šéf Opery Národního divadla. Osobnosti jako on nám dnes prostě chybí. I dnes mohl být pevným bodem v nejedné umělecké instituci.Co přednostně připomenout z jeho života a dirigentské práce? Otec byl sám členem Orchestru Národního divadla, ale protože matka byla židovského původu, v čase platnosti norimberských zákonů byl z orchestru vyloučen. Dříve než se začal věnovat naplno hudbě, maturoval na reálném gymnáziu roku 1947. Už v roce 1956 si mohl do deníku poznamenat své sté dirigování v Národním divadle, a když odcházel po deseti letech do Olomouce, měl za sebou už víc jak tři stovky představení. V Olomouci střídal roku 1958 Išu Krejčího, který tu rovněž provedl úctyhodný repertoár. První Košlerovou premiérou v Olomouci byla Janáčkova Věc Makropulos, následovala nejen Káťa Kabanová, ale například i Bartókův Modrovousův hrad, Mozartova Così fan tutte a Figarova svatba, Wagnerův Lohengrin nebo Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše. Odtud přešel do Ostravy, kde je výčet premiér podobně zajímavý. Prokofjevův Semjon Kotko, Evžen Oněgin, Mistři pěvci norimberští, znovu Věc Makropulos, Salome i Rusalka.

V době působení v Ostravě přišlo v roce 1963 vítězství v dirigentské soutěži Dimitrije Mitropoulose v New Yorku. O první místo se dělil s Pedrem Ignaciem Calderonem (tehdy dirigent opery v Buenos Aires) a Claudiem Abbadem. Na závěrečném koncertě dirigoval Dvořákovu Sedmou symfonii, celkem si ale připravoval – jak u něj bylo zvykem zpaměti – dvanáct skladeb. Po soutěžním klání o něm psaly New York Times: “Je jakýmsi amalgamem svých dvou kolegů. Slučuje Calderonovu suverenitu s temperamentem pana Abbada. Je pravým typem středoevropského dirigenta – dobrý hudebník s bezvadnou školou, dirigentským instinktem a sžívá se beze zbytku s dílem, které diriguje.” A jinde: “Zdeněk Košler z Prahy způsobil, že ostatní se zdáli nadanými amatéry. Byl profesionálem, vědeckým géniem s jemně pevnou a zřetelnou rukou, zářící, usměvavý, mladý Georg Szell.”

U České filharmonie byl bohužel vždycky až tím druhým po Václavu Neumannovi (lze říct, že byl dokonalým protipólem šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, kterého pracovitostí a svědomitostí při zkouškách často předčil). Naopak se Slovenskou filharmonií mu bylo dopřáno natočit například dodnes nedoceněný komplet Dvořákových symfonií, vrcholné symfonie Mozartovy a další široký výběr základního symfonického repertoáru. Byla mnohem víc orchestrem jeho srdce. Koncerty se vyznačovaly objevnou dramaturgií a vysokými nároky na interprety. Pro ochotu pouštět se do zajímavých projektů měl velmi rád Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Jedna z jeho krásných vět na adresu českých orchestrů zní takto: “K nelibosti některých hráčů někdy říkám: buďme napřed pořádní a pak teprve Slované. Základem má být hudební gramatika, na níž se teprve staví naše ve světě proslulá slovanská vřelost.”Nejvděčnějších ohlasů se dočkal v Japonsku. S Českou filharmonií tam byl čtyřikrát, ale když sečteme dohromady hostování u japonských orchestrů i hostování se Slovenskou filharmonií a Operou Národního divadla, byl na japonských turné celkem třicetkrát! “Japonci mi nějak přišli na chuť. Našel jsem si koníčka, učím se japonsky. Přál bych si lépe poznat mentalitu Japonců a taky se s nimi dorozumět v jejich mateřštině. Učit se japonštině není lehké. Ale moji tokijští přátelé mi při poslední návštěvě věnovali při odjezdu sedmnáct různých učebnic japonštiny. Takže je nesmím zklamat,” řekl po návratu domů v polovině sedmdesátých let. Opravdu je nezklamal a nakonec ovládal i veršované proslovy při slavnostních příležitostech.

Roku 1979 byl jmenován šéfdirigentem Opery Národního divadla a jeho oddanost i pracovní nasazení leckdy připomíná éru Václava Talicha. Nastoupil tam v dost těžké situaci, o které se moc psát nesmělo, a sám ji charakterizuje velmi nemilosrdně: “Ze sedmdesáti sólistů se dalo počítat sotva s dvaceti… Dál tu byly ve stálém angažmá velké osobnosti doby minulé, spolu se starší generací střední kvality a s nimi jsem přebíral i ty sólisty, pro jejichž angažování mluvilo kdysi jen to, že jako komunisté byli kádrovou posilou pro stranickou organizaci… Nebylo lehké přemlouvat k odchodu do důchodu, byť velmi taktně, i ty velké osobnosti, které jsem z divadla znal od dětství a které jsem pro jejich celoživotní oddanost Národnímu divadlu miloval. Nevadilo by mi, že jsou stále členy souboru, kdyby si mnozí z nich u všech možných institucí nevymáhali přidělení dalších významných rolí. Mně nezbývalo, než vysvětlovat své ‘ne‘ nadřízeným složkám, které o opeře neměly ani ponětí. Tento fenomén je bohužel nadčasový.”

V této čestné, i když jak čteme, značně nevděčné roli se zajisté dočkal i momentů slávy v čele se slavnostním představení Smetanovy Libuše ke znovuotevření v roce 1983. V jubilejním roce stého výročí Smetanovy smrtí 1984 dirigoval na Pražském jaru cyklus všech osmi Smetanových oper. I Sametová revoluce ho zastihla v Národním divadle, kde při této příležitosti prováděl některé scény z Beethovenova Fidelia, kterého tu pár dnů před 17. listopadem premiéroval. Kromě jiného stihl dát velký “zakladatelský impuls” Českému národnímu symfonickému orchestru. Osud k němu byl milosrdný alespoň v tom, že stihl dokončit svou nahrávku Dalibora s typickými košlerovskými, často odvážně pomalými tempy a velkou dramatickou silou.Zdeněk Košler zatím není, a možná ani nebude, legendou jako Talich či Kubelík, když se ale zblízka podíváme na jeho životní dráhu a životní práci, nezbývá než smeknout. Jako dirigentovi mu býval vytýkán nedostatek originality, určitý dogmatismus, jednostranný perfekcionismus. Ale snad pomalu přichází doba, kdy tyto řeči utichly a lépe vynikne formát této osobnosti.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv