Wagnerův Tannhäuser ve čtyřtisícovém lázeňském městečku Bad Elster

Divadelní budova pro přibližně čtyři sta diváků byla postavena podle plánů architektů Alfreda Zappa a Ericha Basarda ze Saské Kamenice v pozdně secesním stylu s interiérem poznamenaným prvky takzvaného druhého drážďanského rokoka. Před třinácti lety byla dokončena kompletní asanace a vybavení moderní jevištní technikou včetně montáže otáčecího jeviště. Dne 22. května 2004 bylo divadlo znovu otevřeno Lortzigovou operou Car a tesař. V budově sídlí a své koncerty provozuje profesionální symfonické těleso Chursächsische Filharmonie, pod vedením Floriana Merze. Zde připomínám, že symfonický orchestr, dříve takzvaný lázeňský, byl založen před dvěma sty lety. Jen tak pro zajímavost, jeho kmenovým sólistou je též český klavírista Radim Vojíř. V divadle dříve vystoupila řada známých umělců, z nichž namátkou jmenuji operní pěvce Richarda Taubera nebo Helge Roswaengeho. Jako dirigenti svých skladeb se objevili Paul Lincke i Eduard Künneke, známí skladatelé operet. Po druhé světové válce sem na nějaký čas přesídlila Staatskapelle z Drážďan s dirigentem Karlem Böhmem. Později zde hrál třeba Svjatoslav Richter.

Ve zkratce k současnosti. Z divadelní branže zde mimo činohry, muzikály a operety vystupují též operní soubory se svými kompletními inscenacemi. Zde bych připomenul divadelní schodiště, na jehož každém stupni jsou na kraji připevněny bronzové cedulky souborů, které tady vystupovaly. A tak zde můžeme číst nápisy, cituji originálním přepisem, “F. X. Saldy Theater Liberec”, “Theater Ústí nad Labem” nebo “Nordböhmische Philharmonie Teplice” (viz jeden ze snímků v následující fotogalerii). Nad schodištěm na podestě se nachází busta saského krále Alberta. Letos zde vystoupil baletní soubor z Plzně s Chačaturjanovým Spartakem a v květnu zde opět Plzeň uvede Verdiho Macbetha. Landesbühne Sachsen z Drážďan – Radebeulu zde hrála v nedávné době Verdiho Dona Carla či Humperdinckova Jeníčka a Mařenku. V květnu přijede s Bizetovou Carmen a Rossiniho Popelkou. Pro všechna tato relativně menší divadla velikostně zdejší scéna plně vyhovuje. Nesmím zapomenout na místní přírodní divadlo pro osm set diváků, založené roku 1911. Dnes je samozřejmě modernizováno a má zakryté jeviště. Mezi mnoha jinými letními akcemi bych připomněl loňské uvedení Weberova Čarostřelce.

Za deštivého Velikonočního pondělí přicestoval do Bad Elsteru operní ansámbl divadla Nordharzer Städtebundtheater z Halberstadtu, ležícího na severní straně pohoří Harz. To má ještě druhou pobočnou scénu v nedalekém historickém městě Quedlinburku a každé léto hraje v jednom z nejhezčích přírodních divadlech v Thale v severním pohoří Harzu. Soubor uvádí v sezoně asi pět premiér operních děl. Před šesti lety si Richarda Wagnera vyzkoušeli uvedením jeho Lohengrina.

Wagnerova romantického Tannhäusera jsem doposud viděl pouze na velkých scénách, a tak mne velmi zajímalo, jak se s velkou romantickou operou vypořádá relativně malý soubor v malém divadle. Musím předeslat, že jsem byl nejdříve trochu skeptický, ale vše bylo zcela jinak, samozřejmě k mé velké radosti. Už jen poměrně úzké orchestřiště ve mně opět vzbudilo obavy, že se do něj nevejde patřičný počet hráčů, aby se vyhovělo náročnému a kvalitnímu provedení. Řízení hostujícího divadelního orchestru převzal dirigent Florian Merz. Zazněly první tóny nádherné předehry, ve které je z Tannhäusera vlastně obsaženo vše; už v tento moment jsem své obavy přehodnotil. Orchestr zněl naprosto plně a hrál skutečně kvalitně a s citem. Když jsem se pak o přestávce podíval ještě jednou do orchestřiště, překvapeně jsem zjistil, že se táhne dozadu skoro pod celým jevištěm a vejde se do něj přes čtyřicet hudebníků.

Zpět ale do prvního dějství v konvenční režii Olivera Klötera. Otevřela se dekorace (výtvarnice Andrea Kaempf) s namalovanými plameny, znázorňujícími Venušinu sluj. Za scénou zněl sbor sirén a na loži uprostřed jeviště se objevila žena v provokativně krátkých šatech, svádějící šedovlasého černě oděného muže – Venuše s Tannhäuserem. Zde bylo další překvapení, totiž jak se jejich hlasy akusticky výborně a intenzivně nesly prostorem divadla. Vítězil zvučný, ve vysokých polohách naprosto jistý dramatický tenor Američana Raymonda Sepeho, který zpíval jako host; bohužel, v lyričtějších momentech nebo v pianissimech už měl slyšitelné problémy. Gerlind Schröder jako Venuše podala dobrý standardní výkon.

Protagonistům v určitých momentech v hereckých akcích sekundují dvě mladičké, civilně oblečené dívky. Definitivní Tannhäuserův návrat z Venušina království do lidského světa se konal bez zavření opony, náhlým spuštěním polokruhového horizontu s realisticky malovanou, částečně zamlženou krajinou. Vynikající byla píseň objevícího se pasáčka v podání mladé a krásné Francouzky Benedicte Hilbert. Užaslý Tannhäuser sleduje procházející sbor poutníků a vzápětí se ozývají lovecké rohy. Přichází durynský landkrabě Heřman se svým doprovodem a díky Wolframovi se pomocí kouzelných slov ,,Zůstaň u Alžběty” podaří přemluvit Tannhäusera, aby se s přáteli vydal za ní na hrad Wartburg.

Po přestávce se ocitáme v hradní síni s otevřenými pohledy do letní krajiny, před začátkem pěvecké soutěže minesengrů. Středem přichází Alžběta a svou árií zdraví tyto slavnostní prostory. Její představitelkou je štíhlá Bettine Kampp, která na poslední chvíli zaskočila za onemocnělou Annabele Pichler. Kampp má ve svém repertoáru řadu wagnerovských rolí a před měsícem taktéž na poslední chvíli zaskakovala ve stejné úloze v estonském Talinu. Alžbětu zpívá bez problémů, ale její hlas s jistými výškami je až příliš dramatický (koneckonců zpívá třeba i Brünnhildu). Následuje překvapivé setkání s Tannhäuserem, oblečeným tentokrát do slušivého moderního bílého obleku, a již přichází její laskavý otec, landkrabě Heřman. Představí se tak svým měkkým krásným basem Gijs Nijkampf, původem z Holandska. Spolu s Alžbětou začínají vítat přicházející hosty na pěvecké klání. Jeviště se začíná plnit početnými sbory (sbor divadla, Coruso-Chor e.V. a Verstärkungschor), které jsou oblečeny do dobových kostýmů poloviny devatenáctého století. Jejich uvítací zpěv doslova hřmí divadlem. O dobré sezpívání sborů se postaral český sbormistr působící v nordharzském divadle Jan Rozehnal.

K předvedení první soutěžní písně je vylosován Wolfram z Eschenbachu, kterého představuje a procítěně zpívá vysoký Fin Juha Koskela. Díky Tannhäuserovým divokým reakcím na Wolframovu i Biterolfovu píseň se rozrůstá konflikt a vrcholí Tannhäuserovým vyznáním světské hříšné lásky a vyslovením pro všechny nepřijatelného jména: Venuše. Všichni, ne sice meči, ale s židlemi se vrhají na hříšníka. Zachraňuje jej však Alžběta a landkrabě ho posílá s poutníky odčinit vinu do Říma. Teď musím opět upozornit na zázračnou akustiku sálu. Hlasy mají prioritu, protože intenzita zvuku orchestru – tím, že je z velké části pod jevištěm – je trochu podobná jako v Bayreuthu. Tam je hudební těleso též, byť trochu jiným způsobem, překryto.

Poslední scéna po druhé pauze se odehrává v jakési stylizované zimní krajině. Alžběta za přítomnosti Wolframa marně mezi procházejícími poutníky hledá Tannhäusera. Zpívá svou nádhernou modlitbu k Panně Marii. Zde by ale sympatická Bettine Kampp potřebovala ve svém podání více vroucnosti v hlase. Po odmítnutí Wolframova doprovodu odchází, Wolfram pak zpívá barytonový skvost, Píseň o večernici. Juha Koskela ji interpretoval vskutku vzorně, s velikým prožitkem a krásnou německou dikcí.

Přichází poslední velké hudební číslo, zkouška všech tenorů, skoro devítiminutové Tannhäuserovo vyprávění o Římě. Pro Raymonda Sepeho to nebyl problém, plné síly si zachoval až do konce. Náš hlavní hrdina umírá, v pozadí se objevuje dívka v bílém (anděl) a podává Wolframovi zazelenavší se ratolest a tím papežovo odpuštění hříšníkovi. Ten ji za padajícího sněhu pokládá na hruď zesnulého. Bouřlivý a dlouhotrvající zasloužený aplaus obecenstva.

Tannhäuser v Bad Elsteru tak potvrdil, že i na menších scénách lze provozovat na úrovni velkou operu. Možná, že se z přiložených snímků zdá celkové pojetí inscenace z pohledu současných režijních trendů poněkud konzervativní. Myslím ale, že v případě dnes tak častého přesunutí děje do jiného prostředí a času by v menších městech lidé do divadla prostě v tak velkém počtu nechodili.

Hodnocení autora recenze: 75%

Richard Wagner:
Tannhäuser und der Sängerkrieg auf Wartburg
Dirigent: Florian Merz
Režie: Oliver Klöter
Scéna: Andrea Kaempf
Sbormistr: Jan Rozehnal
Dramaturgie: Susanne Range
Orchester und Statisterie des Nordharzer Städtebundtheaters
Chor des Nordharzer Städtebundtheaters
Coruso-Chor e.V.
Verstärkungschor
Premiéra 4. března 2017 Grosses Haus des Nordharzer Städtebundtheaters Halberstadt
(psáno z reprízy 17. 4. 2017 König Albert Theater Bad Elster)

Hermann – Gijs Nijkamp
Tannhäuser – Raymond Sepe
Wolfram von Eschenbach – Juha Koskela
Walther von der Vogelweide – Tobias Amadeus Schöner
Biterolf – Norbert Zilz
Heinrich der Schreiber – Max An
Reinmar von Zweter – Klaus-Uwe Rein
Elisabeth – Bettine Kampp
Venus – Gerlind Schröder
Ein junger Hirt – Benedicte Hilbert

www.harztheater.de