West Side Story za mřížemi

Nastudovat s odsouzenými divadelní kus napadlo místní vězeňskou kaplanku paní Vendulu Glancovou, která odsouzeným v příbramské věznici poskytuje duchovní a terapeutickou podporu. Arte-terapeutická práce s vězni známá ze světa, především ze Spojených států, nemá zatím u nás velkou institucionální ani společenskou podporu. Ale silné, odvážné a léčivé projekty u nás jako výjimky potvrzující pravidlo samozřejmě najdeme. Jmenujme například art program pod vedením Lenky Tyrpklové ve věznici v Bělušicích, jehož výstup – tři pohádky – se loni odehrál jak ve věznici, tak i v Divadle X10. Někteří diváci si možná vzpomenou na inscenaci Národního divadla moravskoslezského Padající andělé, do které choreograf Philippe Talard zapojil jako účinkující odsouzené z ostravské věznice v Heřmanicích. Talard, kterého tedy pozval Igor Vejsada, měl už zkušenosti s uměleckými projekty ve věznicích v Lucemburku, Marseille, Římě nebo Berlíně. Bylo by tedy kam se obrátit pro další inspiraci.

Nabídnout vězňům a vězeňkyním zážitek tvorby, sdílení a spolupráce, nechat je na chvíli vyniknout, nabídnout pocit, že jsou hodni ocenění, má transformativní sílu. Kdo se ale do takové práce pustí vstupuje na trnitou cestu. Alespoň tak to vyplynulo z vyprávění choreografa Zdeňka Prokeše, který dojížděl půl roku do Příbrami, aby tady s vězeňstvem nazkoušel ikonický americký muzikál.

Z hlediska praktické dramaturgie vypreparoval z ikonického díla několik scén a sestavil krátkou funkční verzi, kterou byli schopni „chlapi“ a „děvčata“ pobrat, prožít i předat. Hudba je těžká, rytmicky i melodicky, choreografie jakbysmet a kdoví, zda příbramští protagonisté o West Side Story do té doby někdy slyšeli a měli ponětí, co se od nich očekává. Podle Zdeňkova svědectví nebylo vůbec snadné potenciální Jerks a Sharks a jejich Girls přesvědčit, aby do toho šli. Nevěřili si, nevěřili, že by to dokázali a nevěřili, že by to celé mělo nějaký dobrý smysl. Tohle je zásadní moment – uvěřit, že něco dělat, vytvářet, má samo o sobě význam. A platí to pro obě strany – pro ty kdo motivují a vedou, tak pro ty, kdo se inspirovat (ne)nechají. Světu za mřížemi nerozumím, ale jen letmá rešerše na internetu napovídá, že je u nás v této oblasti co zlepšovat. Podle zprávy Českého helsinského výboru vydané v loňském roce u nás „většina odsouzených systému justice stále nedůvěřuje, je ve stavu rezignace a ve výkonu trestu pouze přežívá a pasivně čeká na propuštění“. Vysoká – až 70% recidiva – o tom vypovídá.

Osobně mohu podat svědectví jako člen privilegovaného diváctva, které mělo šanci se představení konajícího se v rámci Noci kostelů 7. června, zúčastnit. Mezi námi „z venku“ vládla zvědavost smíšená s lehkými obavami. Pak jsme ale byli zaskočeni vlídností přijetí a perfektní organizací. Příbramské vězení je dobře ukryté za haldami hlušiny a odstíněné od rušné dálnice Plzeň – Praha. Není úplně snadné to místo najít. Jde o rozlehlý areál, všude dráty, brány, kamery, hlásiče. Vstup skrze nízkou budovu, lehká prohlídka, doklady a už si nás po dvojicích přebírali uniformovaní zaměstnanci a neuniformované zaměstnankyně a po krátkých úsecích si nás předávali „z ruky do ruky“. Bylo to pozorné a osobní – s každým jsme mohli prohodit pár slov – jako uvaděči neměli konkurenci. Před nízkou budovou vzdělávacího centra, kde se mělo představení odehrát, byly na plotu kolíčky na prádlo přichycené černobílé fotografie Alexandre Katsapova mapující proces vzniku inscenace – syrový poetický záznam unikátní zkušenosti. Zeptala jsem se jedné z průvodkyň, mladé ženy v modrých šatech, co ve věznici dělá – zrovna ona měla na starosti patro, kde bydleli vystupující. „Celý den řeším jejich požadavky.“ Odsouzení patří do tzv. 3. skupiny, takže násilné činy, loupeže, a hlavně recidiva. Většinou zkušení mazáci znalí svých práv a možností systému, který umí využívat.

V malé jídelně před „divadelním sálem“ čekalo na hosty občerstvení, které vězni s velkou pečlivostí uchystali. Bylo to dojemné. Nejdřív se málokdo osmělil, ale po představení se to celkem „vyluxovalo“. A pak jsme dlouho čekali až dorazí vězeňská nobilita. Bylo dost času si všechno a všechny prohlédnout a když rozložití generálové a útlí ministerští náměstci usedli do prvních řad, proběhly projevy, mohlo se začít. Ještě uveďme, že mužské a ženské party se musely zkoušet odděleně – tyto skupiny odsouzených spolu nemohly přijít fyzicky do kontaktu. Ženy si dokonce odpykávaly trest ve věznici ve Světlé na Sázavou, takže se pracovalo distančně. Jejich scény se natáčely na video a vstupovaly projekcí do živé akce v Příbrami. Fungovalo to skvěle. Jestliže příběh West Side Story vychází z příběhu Romea a Julie, kde je téma nedosažitelnosti symbolizováno ikonickou balkonovou scénou, tak v Příbrami se balkonem stala velká obrazovka plná „Julií“, pod níž toužila skupina „Romeů“. Nedosažitelnost na druhou. Představení se mezi Světlou a Příbramí streamovalo a tak dvě publika sledovala akci v reálném čase (tedy na principu networked performance).

Nepřátelské skupiny Jets and Sharks měly po sedmi protagonistech odlišených černobílými a pestrobarevnými kostýmy, ale také barvou pleti. Nevím, zda by to v normálním civilním provozu dnes úplně prošlo bez komentářů, ale casting to byl naprosto funkční. Kostýmy zpracoval renomovaný výtvarník Josef Jelínek, který už oblékal kdejakou hvězdu, ale brát míry vězeňkyním a pokusit se z nich udělat přitažlivé ženy byl údajně úkol z nejtěžších. Jak vidno – Zdeněk Prokeš využil svého cenného sociálního kapitálu, aby realizaci vězeňské West Side Story pomohl na svět. Mimochodem – v Polsku prý funguje oficiální spolupráce mezi Národním divadlem a vězeňskými institucemi a každoročně se na hlavní scéně uvádí dílo provedené ve spolupráci s odsouzenými. Zapojením kolegů z pražského Národního divadla této praxi možná Zdeněk prošlapává cestu. A ještě něco: finanční podporu získal projekt malou. Přispěl kraj, Asociace vězeňských kaplanů, maličko město Příbram. Ale vězeňská služba a ministerstvo spravedlnosti projekt nepodpořili nijak. Jak říkám – je co zlepšovat.

Ale zpátky k dílu. Choreograficky se geniálně vycházelo z možností protagonistů – byly to hlavně jednoduché efektní synchronizace a symetrie, které působily velmi silně díky přirozené nedokonalosti pohybu, díky pekelnému soustředění tanečníků – jako bychom se dívali na děti, které dělají, co můžou, dávají si záležet, ale všechno je křehké, roztřesené… Zcela sebejistou atmosféru měla ale scéna rvačky. Tam každý věděl, jak na to, a nebál se to použít. Prostor se okamžitě nabil energií i agresivitou. A pak také choreografie vytvořila prostor pro individuální výkony – taneční i pěvecké. Mikro sóla měli ti se zkušeností s breakem, zazářil tanečník s evidentně femininním založením, a velký aplaus patřil dvěma pěveckým vystoupením – zazněly songy Maria a Somewhere (Jednou). Na nich bylo zvláště patrné, jak velkou práci, ale také srdce do svého výkonu zpěváci dávají a jak je to pro ně mimořádné. Silně autentický moment pak obsahoval recitativ písně Somewhere, v němž se interpret svěřuje, že je odsouzen za násilný čin, říká, že přesně neví, co to v něm bylo, co ho tenkrát ovládlo, ale musí s tím žít. Chce se ale změnit, být šťastný a užívat svobodu…

Jak známo, West Side Story nekončí happy endem. Na konci zůstanou na scéně ležet dvě těla. Ztráty jsou v obou táborech a nad vším panuje zoufalství a skepse. Když vězni obřadně vynášeli těla uličkou mezi diváky, pohnutí publika by se dalo krájet. Kde je naděje? Jaké mají všichni šance? Co bude dál? Složité emoce, otázky, soucit. To jsme tam prožili. Na konci ještě Zdeněk Prokeš promluvil o své osobní motivaci, která souvisela s jeho rodiči, kteří snášeli za druhé světové války utrpení v terezínském lágru jen díky umění a tvorbě, k níž si našli v těch složitých podmínkách přístup. Ačkoli se situace vězňů nedá srovnávat s oběťmi holokaustu, posilující funkce umění, které pomůže nést ty nejnáročnější etapy života a vnitřně osvobozovat, je zjevná. Jako divák jsem tu transformativní sílu vnímala a věřím, že se léčivě dotkla i vězňů a vězenkyň. A nakonec – Zdeněk Prokeš je hrdina a měl by dostat metál!