Terfelův hlas dnes pochopitelně nelze srovnávat s nahrávkami z devadesátých let ani s obdobím jeho vrcholných wagnerovských kreací. Přesto zůstává instrumentem výjimečné kulturnosti a kultivovanosti, opřeným o mimořádnou práci se slovem a schopnost detailní charakterizace postavy. Právě schopnost dát každému číslu vlastní dramatický obsah byla určujícím rysem celého večera. Jeho mimika a gestika jsou mimořádné.
První část programu vycházela z italské operní tradice. Ve Falstaffově vstupu „Ehi! Paggio!“ neupoutal Terfel ani tak vokální mohutností jako přítomností na pódiu. Každá fráze měla jasný směr, text byl modelován s obdivuhodnou pečlivostí a výsledkem byla postava, která působila živě a komicky i v koncertním provedení.
Slávka Zámečníková vstoupila do programu Norininou árií „Quel guardo il cavaliere… So anch’io“ z Donizettiho Dona Pasquala. Její hlas si zachovává charakteristickou svěžest, jasně vedené vysoké tóny i technickou jistotu v koloraturách. Důležité přitom bylo, že pěvkyně neakcentovala virtuozitu samoúčelně, ale podřídila ji charakteru role. V duetu z Nápoje lásky pak vytvořila s Brynem Terfelem kultivovaně vystavěný dialog, který ukázal schopnost obou sólistů reagovat jeden na druhého i mimo čistě vokální stránku výkonu.
První skutečný vrchol přišel s faustovským blokem. Boitův Mefistofeles „Son lo spirito che nega“ patří dlouhodobě k Terfelovým doménám a litomyšlské provedení ukázalo proč. Pěvec zde dokázal spojit démonickou autoritu s jemnou ironií a vytvořit postavu, která nebyla jednorozměrným zosobněním zla. Svým bravurním pískáním na prsty vyprovokoval k témuž i publikum, které vyzval ke spolupráci. Následující Gounodova árie „Le veau d’or“ byla vedena s větší mírou divadelní exprese a představovala z hlediska komunikace s publikem další z nejefektnějších momentů večera.
Naopak Markétčina Píseň o králi z Thulé umožnila Zámečníkové předvést kvality jejího lyrického projevu. V této poloze působila přesvědčivěji než v efektnějším donizettiovském repertoáru a potvrdila mimořádný potenciál pro francouzský obor.
Pozornost odborného publika však nepochybně přitahoval především Wagner. Wotanovo „Abendlich strahlt der Sonne Auge“ ze Zlata Rýna dnes již Terfel nepojímá jako heroickou demonstraci vokální síly. Místo monumentality nabízí psychologicky propracovaný portrét vládce bohů. Připomíná tak spíše pozdní interpretace Johna Tomlinsona než tradiční představitele německé wagnerovské školy. Hlas se v průběhu let přirozeně proměnil, avšak získal nové významové odstíny a mimořádnou výrazovou hloubku. Výsledkem byla interpretace, která působila spíše lidsky, nikoli prvoplánově mytologicky.
Významnou devizou večera byla rovněž účast Prague Philharmonia. Festivalová gala často redukují orchestr na doprovodnou složku, tentokrát tomu však bylo jinak. Verdiho předehra k opeře Jeden den králem, Berliozův Uherský pochod i Bernsteinova předehra ke Candidovi představovaly plnohodnotná koncertní čísla a poskytly orchestru dostatek prostoru samostatně se profilovat. Zejména Bernstein ukázal technickou připravenost hráčů, přesnost ansámblu i schopnost rychle měnit stylový jazyk. Prague Philharmonia zde znovu potvrdila, proč již řadu let patří k nejflexibilnějším českým orchestrům.
Neméně důležitou osobností večera byl dirigent Eugene Kohn. Po studiích u Fausta Clevy debutoval roku 1980 v Metropolitní opeře Ponchielliho La Giocondou s Renatou Scotto a následně zde dirigoval také představení Madama Butterfly a La Bohème. V průběhu své kariéry vystupoval na předních operních scénách ve Vídni, Berlíně, Hamburku, Barceloně či Římě a dodnes patří k vyhledávaným partnerům operních hvězd. Již několik desetiletí působí jako hudební ředitel a dirigent koncertních projektů Plácida Dominga po celém světě a od roku 2008 úzce spolupracuje také s Andreou Bocellim.
Právě zkušenost s největšími pěveckými osobnostmi byla v Litomyšli patrná na každém kroku. Kohn neprosazuje dirigentské ego. Jeho umění spočívá ve schopnosti vytvořit pěvcům ideální podmínky pro svobodné frázování při současném zachování stylové integrity orchestru. V kontextu gala koncertu představoval ideálního partnera.
Druhá polovina večera převedla program do amerického repertoáru. Gershwin, Rodgers i Bock se v Terfelově podání nestali operní karikaturou muzikálu. Naopak. Interpret dokázal najít přiměřenou míru stylové autenticity a současně zachovat vlastní pěveckou identitu.
Zámečníková zaujala zejména v Summertime, kde předvedla kultivovaný oblouk fráze a citlivou práci s dynamikou. Z nástrojových momentů zde rovněž vynikl zejména sólový klarinet, nesený měkkou kantilénou.
Potleskem po hlavním programu ovšem večer zdaleka neskončil. Na řadu přišly exkluzivní přídavky. Tradiční velšská píseň „Ar Hyd y Nos“ (All Through the Night), ve které se Terfel vrátil ke svým kořenům a připomněl, jak hluboce je spojen s velšskou hudební tradicí. Prostota a niternost této skladby vytvořily možná vůbec nejdojemnější okamžik celého večera.
Slávka Zámečníková v Lehárově slavné árii „Meine Lippen, sie küssen so heiß“ z operety Giuditta naplno uplatnila nejen technickou jistotu, ale i šarm a stylovou eleganci.
Skutečnou tečku za koncertem pak představoval duet Do You Love Me? z muzikálu Šumař na střeše. Po démonech, bozích, operních hrdinech i broadwayských postavách zůstala nakonec na pódiu prostá otázka dvou lidí, kteří spolu strávili celý život. Terfel a Zámečníková ji podali s odzbrojující civilností, nadhledem a humorem.
Zajímavostí letošního ročníku je, že umělci dostávají květiny vypěstované u nás a v květináči a mohou si tedy „kousek Smetanovy Litomyšle“ zasadit u sebe na zahradě nebo květiny na místě zanechat a přispět tím k projektu „Smetanového záhonu“. Povznášející pohoda, lidskost a respekt k přírodě byly cennostmi, které si publikum odnášelo z litomyšlského Opera Gala.
Smetanova Litomyšl 2026 – Opera Gala: Bryn Terfel & Slávka Zámečníková
2. července 2026
II. zámecké nádvoří, Litomyšl
Program
Giuseppe Verdi: Un giorno di regno (Jeden den králem) – předehra
Giuseppe Verdi: Falstaff – „Ehi! Paggio!“
Gaetano Donizetti: Don Pasquale – „Quel guardo il cavaliere … So anch’io“
Gaetano Donizetti: L’elisir d’amore (Nápoj lásky) – „Quanto amore … Una tenera occhiatina“
Hector Berlioz: La damnation de Faust (Faustovo prokletí) – Uherský pochod
Arrigo Boito: Mefistofele – „Son lo spirito che nega“
Charles Gounod: Faust – „Le veau d’or“
Charles Gounod: Faust – „Chanson du Roi de Thulé“
Richard Wagner: Das Rheingold (Zlato Rýna) – „Abendlich strahlt der Sonne Auge“
Leonard Bernstein: Candide – předehra
George Gershwin: Porgy and Bess (I Got Plenty o’ Nuttin’, Bess, You Is My Woman Now, Summertime)
Richard Rodgers: South Pacific (Jižní Pacifik) – „Some Enchanted Evening“
Richard Rodgers: Carousel – „If I loved You“
Richard Rodgers: The Sound of Music (Za zvuků hudby) – orchestrální výběr
Jerry Bock: Fiddler on the Roof (Šumař na střeše) – „If I Were a Rich Man“
Irving Berlin: Annie Get Your Gun – „Anything You Can Do“
Přídavky
Tradiční velšská píseň Ar Hyd y Nos (All Through the Night) – Bryn Terfel
Franz Lehár: Giuditta – „Meine Lippen, sie küssen so heiß“ – Slávka Zámečníková
Jerry Bock / Sheldon Harnick: Fiddler on the Roof – „Do You Love Me?“ – Bryn Terfel, Slávka Zámečníková
Účinkující
Bryn Terfel – basbaryton
Slávka Zámečníková – soprán
Prague Philharmonia
Eugene Kohn – dirigent
