Yarasa aneb Netopýr po turecku

Čtenáři Opery Plus blogují

Jste v Turecku a zastesklo se vám po Vídni? Nevadí! Zajděte si do opery! V Izmiru ji najdete ve druhé ulici od moře. V lednu je venku zima, všichni tu mají kabáty a teplé bundy, ale u šatny nával není. O bufet je větší zájem. Podává se čaj a zase čaj, možná káva a voda. Na alkohol a šampaňské musíte zapomenout, což vám ale nebude vadit, pokud jste si vstupenku nepořídili alespoň týden dopředu. Pár dní před představením totiž nemáte šanci. Vše vyprodáno.

Jenže jak víte, neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech. Proto jsem hodinu před začátkem stál u pokladny a doufal, že nikdo nebude mít lístek navíc. Měl jsem ale smůlu. Dvacet minut před začátkem k pokladně přišla velká žena s malým pánem, pan pokladní ukázal na mne, já jsem vyndal čtyřicet místních lir a o chvíli později mne už sličná slečna uvaděčka uváděla na místo uprostřed první řady. Chudáci herci a zpěváci tak z první ruky viděli, jak mne jejich plynulá turečtina uspává.

Nikdy v životě jsem neviděl živé muzikanty z takové blízkosti. Zaklonil jsem se pokaždé, když houslista zeširoka máchl smyčcem. Tedy pokud jsem zrovna nesnil nějaký jiný sen… Představení se jmenovalo Yarasa. Prý opereta od nějakého Strausse. Všechno to začalo příchodem dirigenta. Byl mladý a krásný. Vypadal jako bratříček od Rasputina a všechny ženy v orchestru ho milovaly – po celé tři hodiny na něm mohly oči nechat. Líbil se i některým mužům.

V první třetině se moc nedělo. Alespoň ne v okamžicích, kdy jsem měl otevřené oči. Něco pořád řešila korpulentní dáma s ještě korpulentnějším pánem, který by byl jako vaše lednička, kdyby ona tam nahoře měla hlavu bez krku. Scénou se mihla i nějaká Adéla a pár nějakých mužů. Nerozuměl jsem jim ani slovo.

Po přestávce to byl jinačí rej. Scénou již nebyl čísi luxusní obývák. Na jevišti stála nóbl hospoda a byla plná lidí a barev. Bál v opeře, kde pánové byli v černé a bílé a dámy barevné jako motýli z pohádek tisíce a jedné noci. Veselice to byla náramná a strhující, že jsem oka nezamhouřil. Rej barev, uragán hudby, oba korpulentní zpívali a dlaně publika se zahřály potleskem. Do toho přišel  štíhlý hezounek, který vypadal jako žena s přilepeným knírem, a velký tanečník vtančil nesa na rukou malou ženu v masce netopýra. Zpoza barového pultu vyšly tanečnice s pštrosími pery na zadečcích a na scéně se všichni o něčem hašteřili. Publikum se smálo – asi, že jim rozumělo – a vtom byl konec a přestávka na čaj a po ní přišla třetí třetina.

Ale to již nebyl rej, nýbrž pohled do vězení, kde za mříží seděli muži opět v černé a bílé, ale tentokrát pruhovaní jako muklové a před nimi na scéně vrávoral opilý četník (to mi do toho Turecka kolem nesedělo, protože v kavárnách na ulicích pijí jenom čaj a žádného opilce jsem za celé dny neviděl) a potom na scéně mužů vrávoralo víc a přišla i jakási žena. Hlavní slovo měl pán, co vypadal jako lednička, a ten byl tak vtipný, že jsem se smál i já. Smáli se i ve vězení sedící pánové, ale ti jenom pod vousy a do dlaně, ale stejně jsem to viděl, protože jsem seděl v první řadě a ani trochu nespal.

Na rozdíl ode mne víte, jak to skončilo. Vy dokonce víte i, jak to začalo a o čem to celé bylo. Já vám k tomu mohu jen říci, že úplně nakonec byl opět veliký rej a zpěv a že na scéně bylo přes padesát lidí. Nemohli se tam vejít – jednak proto, že byla malá, ale hlavně proto, že dámy měly obrovské róby a že přišly i tanečnice bez rób, které vyhazovaly nohama a ukazovaly kolena, což jsem z té blízkosti dobře viděl. Také přišli tři mladincí tanečníci, co byli tak lehoučcí, že se nedotýkali země. Tou dobou už publikum za mnou stálo, a tak jsem se také postavil a tleskal, a když mne z toho nadšení začaly bolet dlaně, přišli na scénu ti dva korpulentní a pozvali i sladkého Rasputina s taktovkou. Na jedné straně tam tedy všichni stáli, tleskali a křičeli bravó, a na druhé straně se všichni klaněli a nikomu se nechtělo domů. Já jsem musel, abych stihl ranní letadlo, ale oni tam určitě ještě stojí. Ředitel divadla musel nejspíš zrušit následující představení, protože tam stále tleskají a protože taková to byla nádhera.

Autor je fotbalový skaut

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]