…vykřikl do ticha po skončeném potlesku jakýsi ženský hlas ze zadních řad přízemí Národního. Danielle de Niese se znovu rozesmála a vyslala oním směrem své děkovné gesto. Posluchače měla již této chvíli zcela na svojí straně, a to ještě zdaleka nebyla ani přestávka.
Sympatická třiatřicetiletá americká sopranistka s australsko-srílanskými a také holandskými kořeny Danielle de Niese, někdejší nejmladší sólistka Metropolitní opery má jednu ohromnou přednost: působí nesmírně bezprostředním dojmem, má nepřehlédnutelné charisma a umí prakticky ihned navázat velmi intenzivní kontakt s publikem. To jí tak velmi rádo tu a tam leccos promine, jako třeba lehce zastřený témbr jinak velmi příjemně znějícího nosného a pohyblivého sopránu, ne zcela ideální zaoblenost tónů, občas přece jen méně znělou spodní polohu či sklon k jisté forzi v polohách nejvyšších. Oproti svému mozartovskému recitálu před bezmála třemi lety v Rudolfinu – také s Pražskou komorní filharmonií – zanechala de Niese tentokrát přece jen ještě o stupínek příznivější dojem vyzrálé interpretky, s jistotou se pohybující jak ve staré hudbě či belcantu, tak třeba i ve světě muzikálu (jen na okraj: právě prý studuje Dvořákovu Rusalku). De Niese je vybavena velmi jistou technikou, její výrazová škála je obdivuhodně široká, má perfektní výslovnost, dobře pracuje s dechem, umí se velmi pohotově koncentrovat a každý interpretovaný part prožívá až do konečků prstů. A má také dar – alespoň to tak vypadá – být snad pořád výtečně naladěná.
Tak trochu záhadou je přitom program, se kterým tato temperamentní tmavovláska do Prahy přiletěla – sama jej přitom označila za „nejambicióznější koncertní program ve své dosavadní kariéře“. Skladba večera, na které se podle svých slov dramaturgicky výrazně aktivně podílela pořádající agentura, by zcela jistě vydala hned na dva podobné recitály: za dvanáct zpívaných čísel (plus další čtyři, v tištěném programu oproti všem zvyklostem uvedené jako přídavky, z nichž sólistka nakonec uplatnila „pouhé“ dva) by si protagonistka zcela jistě zasloužila dvojitý honorář. Nutno ovšem také dodat, že celý extrémně náročný a dvě a půl hodiny trvající program Danielle de Niese zvládla bez zřetelnější známky hlasové či jiné únavy, byť po přestávce publiku oznámila, že právě kvůli jejich náročnosti odzpívá čísla v druhé půli večera v obráceném pořadí – od konce směrem k původně stanovenému začátku druhé půle.
Zatímco v první polovině večera zazněly tři, resp. čtyři ukázky z oratorní a operní tvorby Händela a Mozarta (zvláště Despina z Cosi fan tutte a Alleluja z moteta Exsultate jubilate sedly sopranistce skvěle), po přestávce přišel mix daleko pestřejší: kvůli obrácenému programu se začínalo Delibesovým efektním bolerem Dívky z Cádizu (možná trochu škoda oné programové změny, mohla to být totiž opravdu báječná závěrečná tečka celého recitálu), pokračovalo se intimní „bachovskou“ kompozicí Heitora Villa-Lobose Bachianas Brasilieras (opravdu působivý doprovod obstaralo šest violoncell) a po zvláště zdařilém Rossinim (hlavně Ninetta ze Straky zlodějky) a veristickém intermezzu z Mascagniho Sedláka kavalíra se končilo Donizettim – předehrou a kavatinou z Dona Pasquala. I tu de Niese předvedla nejen v opravdu brilantním pěveckém podání, ale právě i díky propracované výrazové stránce nejspíš v celkovém dojmu trumfující i Norinu Anny Netrebko. Příjemný závěr večera, v němž nechyběly ani spontánní standing ovations, pak obstaraly dva přídavky – Summertime George Gershwina a Loeweho evergreen z My Fair Lady.
Podobně jako před časem s Jakubem Hrůšou si i tentokrát Danielle de Niese (v první půli v elegantní červené, v druhé pak antracitové róbě) zjevně padla do noty s dirigentem – Leošem Svárovským, byť se spolu setkali poprvé. I on si sobotní večer evidentně užíval. Pražská komorní filharmonie znovu potvrdila své kvality a fakt, že pokud je doprovod zahraniční pěvecké hvězdy v její gesci, lze si i orchestrální čísla náležitě vychutnat a výsledný dojem z orchestru za výtečným pěveckým výkonem rozhodně nepokulhává, tak jak se u nás v jiných případech často bohužel stává. Zvláště se vydařila předehra k Mozartově Betulii i Rossiniho Italce, naopak Händel zněl – alespoň na prvním balkóně – nejspíš hlavně kvůli nepříliš dobré akustice Národního při umístění orchestru na jevišti přece jen poněkud tvrdě.
Nová řada pěveckých recitálů zahraničních sólistů má tedy svůj křest úspěšně za sebou. Agentura, jejímiž vlastníky jsou donedávna ještě sportovní manažer Pavel Zíka a a také někdejší hvězda showbyznysu Felix Slováček, má plány veliké. Přejme šťastnou ruku a také dostatek publika; zaplnit Národní se tentokrát úplně nepodařilo, a to i přes poměrně masivní reklamní kampaň, last minute slevy (ceny vstupenek od 490 do 4.990 korun) a také nakonec i zařazení do nabídky Slevomatu. Ten, kdo si nechal ujít, ale rozhodně prohloupil.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Danielle de Niese (soprán)
Pražská komorní filharmonie
Dirigent: Leoš Svárovský
3. listopadu 2012 Národní divadlo Praha
program:
G. F. Händel:
– Ottone, re di Germania – předehra
– Let the Bright Seraphim (Samson)
– Ombra Mai Fu (Xerxes)
– Lascia ch’io pianga (Rinaldo)
W.A.Mozart:
– La Betulia Liberata – předehra
– Quel nocchier che in gran procella (La Betulia liberata)
– Una Donna A Quindici Anni (Cosi fan tutte)
– Le nozze di Figaro – předehra
– Giunse Alfin il Momento. Al Desio Di chi T´adora
– Alleluja
= přestávka =
Léo Delibes:
– Les Filles de Cadix
Heitor Villa-Lobos:
– Bachianas Brasilieras
Gioachino Rossini:
– L’Italiana in Algieri – předehra
– La Promessa (Canzonetta)
Pietro Mascagni:
– Cavalleria rusticana – Intermezzo
Gioachino Rossini:
– Di Piacer Mi Balza il Cor (La gazza ladra)
Gaetano Donizetti:
– Don Pasquale – předehra
– Quel guard il Cavaliere. So anch’io la virtu magica (Don Pasquale)
přídavky:
George Gershwin:
– Summertime (Porgy and Bess)
Frederick Loewe:
– I Could Have Danced All Night (My Fair Lady)
